Milujeme ji všichni, tu uličnici včelku Máju. A taky Vilíka, jejího líného kamaráda a vyhlášeného žrouta pylových knedlíčků. Nebo cilindrového koníka Hopa, který pořád někam hopsá. Anebo svatojánské mušky z Karafiátových Broučků, co svítí lidem na cestu. Neznám dítě, které by nemělo radost, když si Brouček vezme Berušku. A což teprve čestného mravence Ferdu s puntíkatým šátkem kolem krku nebo rozpustilé včelí medvídky Čmeldu a Brumdu. Milovali jsme je, nebo pořád milujeme, nosili jejich trička, penály s jejich obrázky, kupovali si jejich plyšové kopie do postýlek.

Takže… Kterého úchyla napadlo jako prvního, že hmyz bude mluvit lidskou řečí a bude hrát kladné role v roztomilých pohádkách? Kdo jako první rozdal broukům ranečky a kožíšky a umetl jim cestu do dětských srdcí? Který vtipálek zbavil mravence a ostatní hmyz jeho přirozeného vzhledu, aby mu vtiskl novou tvář – lidskou? Kdo byl tím prvním lhářem, kterého pak následovali další?

Tady a teď říkám dost! Dost lžím a sprostému oblbování lidí. Malí i velcí, sundejte si růžové brýle a přestaňte věřit romantice idylického světa prozpěvujících si broučků, včeliček, motýlků, čmeláčků, světlušek a pracovitých mravenečků, kteří pomáhají zoufalým Jiříkům v pátrání po Zlatovláskách.

Hmyz je totiž jen nekonečná armáda příšer s mnoha nohami, velkými kusadly, štětinami a žihadly (mimořádně prospěšné včely a krásní motýli prominou za zobecnění), které se mezi sebou požírají navzájem. Ne, milé děti, svět hmyzu není pohádkový, i když se odehrává na lukách plných barevného a voňavého kvítí.

Je to svět nejodpornějších monster, jaká se kdy plazila, skákala, létala a chodila po planetě Zemi. Svět plný násilí a válek, svět odpudivých vrahů a bestiálních hrdlořezů, kteří se probodávají, ukusují si hlavy a vysávají tělní tekutiny. Hmyz je nedozírná armáda příšer, která vlastní prudké jedy a chemické zbraně, umí vyrobit nejpevnější vlákna a v jejím čele stojí nejsilnější tvorové planety – mravenci. Kdyby se hmyz dokázal zorganizovat, zcela jistě by ovládl tuto planetu. A možná i celý vesmír.

Příroda zatraceně dobře věděla, proč nechala hmyz běhat a létat po naší planetě jen v tomto zmenšeném provedení. Protože kdyby všichni ti mravenečkové, broučkové a komáříčkové byli třeba půlmetroví, nebo dokonce metroví, zřejmě bych nikdy nenapsal tento blog. Pravdu o pohádkové říší včelky Máji.

Nevěříte? Pak děláte velkou chybu. Byl jsem tam totiž… Byl jsem v „pohádkové říši“ včelky Máji a odtamtud přinesl kopu důkazů na podporu svých tvrzení. Jak jsem to dokázal? Do uší jsem si vzal MP3 s oblíbenými In Flames a než dohrála Cloud Connected, zafungovalo kouzlo malého čaroděje – Olympusu TG-2. Zmenšil jsem se a pak osmačtyřicet hodin na louce za městem doufal, že mě nic nesežere. Jste připraveni poznat hmyz takový, jaký skutečně je? Pak vás jeho říší rád provedu. Budiž makro…

Pavouci. Les jich je plný, i když je člověk hned nevidí.

Tento měl pronajaté 5. patro na zhruba dvoumetrovém bodláku. O jakého pavouka se jedná, netuším. Pro mě se pavouci dělí jen na hnusný a ještě hnusnější. Entomologové však zcela určitě se mnou nebudou souhlasit.

Boudo, budko, kdo v tobě přebývá? Kdopak se nám to schovává za záclonou?

Aha… Fujtajbl ve spolek!

I když říši hmyzu označuji za říši příšer, tenhle střevlík se mi líbil. Přesto bych s ním na pivo nešel.

Májo, jsi to ty?

Bzzzzzzzzzz… Nebyl by doušek krve, neznámý tvore z říše lidí?

Ploštice. Hele na ty smutný psí oči… Kdo si ji pochová?

Absolutní vládcové lesa. Na pouhých pár metrech čtverečních, mezi smrčky, břízkami a doubky, tedy všude tam, kde se courali houbaři, jich číhali stovky! Na oběti, ze kterých by mohli vysát tělní tekutiny.

Tady bacha, tady mi něco smrdí…

Fuj! Mumie…

Kvůli téhle šišce „suchého salámu“ mě napadla vykrmená pavoučice. Tak moc se bála, že ji chci sežrat její uskladněnou mňamku, že mě kousla do ruky. Slanila se ke mně stejně rychle jako elitní paragán a než jsem se nadál (= stihl ucuknout rukou, ve které jsem držel foťák), už mě její kousanec štípal. Do konce i její starej, víc jak o polovinu menší než ona, po mně sekal svýma nohama. Tak tvrdě si pavouci bránili konzervovanou pochoutku ve špajzu.

To je ona. Pavoučice, která mě kousla. Jak jsem se přesvědčil, pokud jde o žvanec, nezná slitování…

Svinka. I když patří mezi suchozemské korýše, tedy nikoliv mezi hmyz, tak nějak mi do galerie hmyzích příšer zapadá. Má ráda vlhká místa, přičemž aktivní je v noci. Jako všežravec si pak šmákne třeba na hnijícím živočichovi.

Kmotra, vy vypadáte jako dobrák… Nevíte, kde bych potkal uličnici Máju? Jsem Vašek ze světa lidí a přišel jsem ji a její přátele navštívit…

Kytička…

… a její hladový pán. Vypadá, jako by křepčil radostí nad vlastní schopností dobře umístit pavučinou.

Konečně jiný model než štětinaté monstrum s osmi nohama. Ačkoliv… Tenhle nahý plž má pro změnu víc tykadel…

Ploštice. Také tenhle hmyzák po mně vystartoval, když jsem fotil jeho početnou rodinu. Jeho výhružný postoj jsem postřehl jen díky makru, které mi ho pěkně zvětšilo. Vztyčil čtyři přední nohy a klapal čelistmi. Výhružně cenil zuby a štěkal. Byl skoro jako pes.

Jeeeee… No není k sežrání? Jak by tuto rozkošnou bytost asi ztvárnili kreslíři seriálu o Máje? A jaké kladné vlastnosti by jí přiřadili? Mohla by třeba převádět slepé lidi přes ulici.

A vy…? Nejste náhodou kamarádka Máji a Vilíka? Nevíte, kde bych je potkal? Mimochodem, pěknej vohoz.

Tenhle se plížil v úrovni mých očí. Takový malý Azog Znesvětitel…

Vašeho milého pozvání na šálek kávy si velmi vážím, bohužel ho ale musím odmítnout. Víte, čeká na mě Ferda mravenec.

Mraveneček v lese, tučnou larvu nese… Mimochodem, pokud jste si až dosud mysleli, tak jako já, že mravenci se líhnou jeden jako druhý a tedy stejní jako přes kopírák, pak tato makrofotografie jasně prokazuje, že tomu tak není. Všimněte si například jejich účesů… Na každé hlavě je jiný. Je tam plešatý, pak jeden asi se šesti krátkými štětinami, další má poměrně bohaté háro… Ferdo, jsi to ty?

A proč máš tak velké oči, babičko? To abych tě lépe viděla… A pak do tebe vrazila žihadlo!

Když se touláte pohádkovou říší včelky Máji, vyplatí se občas zvednout hlavu vzhůru. Pro jistotu…

Kuk na něj.

Haló, strýčku, nenašla by se u vás skýva chleba a krajáč mléka? Celý den jsem sousta nepozřel…

Nenašla… Mám jen můru a tu ti nedám. To víš, krize…

Něco na mě volal, ale já raději dělal, že ho neslyším. Rychle jsem šel dál. Májoooooooooooo, pomoooooooooc!

 Bože, co to je? Chlupatá kreveta? Kde se tu vzala?

V říši těchto mazlivých chlupáčků platí jedno životně důležité pravidlo: Nikdy nepřijímej jejich pozvání na čaj a medovník!

Zaplaťpánbůh za ptáky, netopýry, žáby, ještěrky, brněnskou restauraci Noem Arch a za všechny ostatní, kteří se hmyzem cpou, až se jim dělají boule za ušima. Snad jich bude dost, aby nám hmyz nepřerostl přes hlavu…

PS 1:  Děkuji všem hmyzákům, kteří se mnou nechali portrétovat.

PS 2: Při portrétování postaviček z říše včelky Máji jsem dostal dvě žihadla, jednou mě kousl pavouk a domů jsem si přinesl klíště.

PS 3: Jak se mi v pohádkové říši hmyzích postaviček líbilo? Ale jděte… Ještě teď se drbu. Jinak ale z fotek mám velkou radost. Uvážím-li, že jsem je nacvakal foťákem, který se vejde do kapsy, pak k tomu nemám co dodat…

Václav Fikar