Modelky z mechu a jehličí


Datum publikace: 05-09-2017, 7:10 v Padesát odstínů krajiny.

Houby. Někdo je rád horké, jiný zase kyselé. Někdo je rád v omáčce a jiný zase vůbec ne. Zatímco jedni se z nich radují, jiným se houby eklují.

Pokud jde o mě, na talíři je vidím rád. Ze všech možných podob a způsobů je ale nejvíce zbožňuji jako modelky na přehlídkových molech našich lesů. Houby jsou totiž skvělé modelky! Spolupracují bez ohledu na čas a počasí, bez ohledu na prostředí nebo náladu. Pózují mi v kloboucích, ať už je mají děravé nebo jako střižené návrhářem Armanim. Chlubí se jimi, i když jsou po ránu neupravené a s fotografováním vůbec nepočítaly. Navíc nejsou ani krapet nervózní, trvá-li mi vymýšlení optimální kompozice, a ze záběru pak nikdy neuhnou. Dokonce ani když jim tečou slzy po tvářích, nebo když je bolí hlavy z trapně dotěrných slimáků.

Houby jsou modelky k nezaplacení. Nestydí se za zkroucená záda a tlusté boky, ani za díry v kloboucích. Nestydí se za vlákna pavučin kolem ramen, ani za vrásky či chlupy po těle.

A navíc, což je vážně velmi příjemný bonus – do focení mi nekecají. Nikdy! Věřte nebo ne, ale ještě se mi nestalo, aby za mnou po fotografování nějaká houba přišla s tím, že by ráda viděla, jak jsem ji vlastně vyfotil. Moje zkušenost je taková, že houby nejsou zvědavé, jak na fotografiích vypadají. Ony mi prostě věří. Věří, že dokážu zvěčnit a uchovat jejich krásu. Krásu, která trvá jen krátce.

Takhle jsem je zachytil v uplynulých čtyřech týdnech. Máte-li chvilku, pojďte se mnou projít se západočeskými lesy. Vypravme se spolu za modelkami z mechu a jehličí. Následující fotografie sice úžasnou vůni zdravého lesa nezprostředkují, tak vyspělou technologií naše civilizace zatím nedisponuje. Nicméně jedno dokáží. Totiž přiblížit jeho ohromný klid a vnitřní krásu…

Roste z jehličí, roste z mechů. Jeho klobouky vidíme v borůvčí i na ztrouchnivělých pařezech. Řeč je o hřibu (suchohřibu) hnědém, který je zdokumentovaný na čtrnácti fotografiích výše (a na několika dalších níže).

Tahle sympatická houba, hojně rostoucí zejména v srpnu a září, se pyšní zřejmě nejvyšším počtem krajových názvů mezi hřibovitými houbami. Vážně. V mnoha regionech naší malé země ji lidé nazývají jinak. Například půlhříbek, modrák, sucháč, sladkohříbek, pančák, suchouš, sameťák nebo podborovák.

U nás, tedy na západě Čech, mu pro změnu říkáme poddubák. A to je fakt zvláštní, protože hřib hnědý roste hlavně pod jehličnatými stromy, nikoliv pod duby.

Mimochodem, poddubák (hřib hnědý) je natolik známou houbu, že se dostal i na poštovní známky. Například v roce 1980 v NDR (tedy v tehdejším východním Německu), nebo o něco později v dalekém Mongolsku.

Věděli jste, že hřib vyroste za jeden den zhruba o pět centimetrů? Přirovnání, že „roste jako houba po dešti“, je tedy celkem na místě.

Tento exemplář hřiba smrkového však už nevyrostl ani o milimetr. Po vyfotografování jsem ho uřízl a vložil mezi ostatní houby do košíku. Touhle dobou už je usušený, aby mi v zimě dobře posloužil. Třeba v rizotu.

Hlavním obdobím přehlídek houbových kloboučků jsou srpen až říjen, samozřejmě v závislosti na počasí. Na teplotě vzduchu a množství srážek, a tím i vody zadržené v lesní půdě. Když je vláhy dost a lesy se zapaří, houby se v příznivém klimatu začnou předvádět. A právě tehdy, jakmile přehlídková mola v lesích ožijí, zatěžkám bágl několika objektivy a vypravím se tam.

U Kynžvartu, Stříbrné, kolem Teplé nebo u Chebu si pak dopřávám přehlídek hub s vášní, kterou vlastně dávám do všeho. Prožívám je s plným nasazením bláznivého fotografa, kterému záleží na dokonalém výsledku. Na hloubce obsahu, emoci i originalitě. Člověk totiž nikdy neví, jak krátké ony přehlídky budou. Propásne-li jedno příznivé období, další může přijít nejdříve až za rok.

Rád bych nyní byl vtipným a napsal: Póžól, dou k vám kujátká. Jenomže to nejsou malá žlutá kuřátka, i když u nás doma se jim tak říkalo, ale malý žlutý krásnorůžek lepkavý.

Kdysi jsem četl, že houby rostou více při úplňku Měsíce. Údajně proto, že slapové jevy, které souvisí s polohou Měsíce k Zemi a které mají za následek příliv a odliv moře, působí i na vodu v zemi. Přitahují zemní vlhkost blíž k povrchu, a tím také k houbám.

Později jsem si ověřil, že někteří zkušení houbaři si úplňku Měsíce skutečně všímají. Jestli ale houby v jejich košících disponují magickými schopnostmi, nasátými do sebe při úplňkové noci, netuším. Neptal jsem se. A sám s úplňkovými houbami žádnou zkušenost nemám…

Že tahle houba není zrovna modelka? Souhlasím, to opravdu není! A ještě ke všemu děsně smrděla. Ostatně jako snad jediná houba v celém lese u Lipové přitahovala svým smradem mouchy. A přitom je tahle zapáchající příšera zasvěcena bohyni plodnosti Ceres.

Hadovka smrdutá, pro kterou je charakteristický tvar ztopořeného penisu (ostatně vědecký název houby Phallus impudicus v překladu znamená penis nestoudný), je totiž považovaná za afrodiziakum. Ve středověku z ní znalci hub vyráběli nápoj lásky a v Německu s ní krmili dobytek, aby se lépe rozmnožoval. Podle jedné ze studií prý navíc pomáhá jako prevence proti nádorům.

Že jim ale šmakuje, viďte?! Za touhle přehlídkou hnusu je ale jen obyčejný koloběh života. Stárnoucí hadovka potřebuje rozšířit své spory do dalekých končin, a tak zapáchá asi jako hnijící maso. Proto, aby přilákala hmyz, který na svém těle její spory roznese… Jak prosté.

No, osobně hadovku nesbírám a sbírat ani nezačnu. O jejích afrodiziakálních účincích si rád nechám někdy vyprávět, sám je zkoušet nebudu. Zcela bezpečně se bez nich obejdu. Pokud vy ji hodláte vyzkoušet, pak vám radím sbírat hadovku smrdutou ještě jako mladičkou. Rozhodně dřív, než její parfém Tlející mršina zaujme mouchy.

Abych však nekončil smradlavým hnusem, nýbrž voňavou krásou, přepnu jinam. Zpět ke hřibům. Hřiby jsem začal a hřiby také skončím…

Na všech zbývajících snímcích dole je hřib strakoš, dříve poněkud zvláštně označovaný jako klouzek strakoš. A podobně jako hřib hnědý má i hřib strakoš hned několik krajových názvů. Například husí pupek, kožeňák, borovák, doupenka, kačenka, voříšek, verunka, bezpráce nebo máselka.

No, a pak se v houbách vyznejte… 😀

Co dodat na závěr? Snad jen malé přání. Snad se vám líbilo procházet se se mnou po lesech…

Text a foto Václav Fikar

Starší houbařské články:

Fotografoval jsem houby. Jinak

 

 




12 thoughts on “Modelky z mechu a jehličí

  1. Krásné fotky Václave. Vzbudils ve mě takový interest, že hned po práci vyrazím na ty svoje prašivky. Mimochodem strakoš, ikdyž tvoří takový most mezi druhy, stále se považuje za klouzka.

Komentář

5 × five =

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..



NEJNOVĚJŠÍ ČLÁNKY A FOTOGRAFIE / LATEST ARTICLES:

Lapland Pike ovládli domácí Švédové. Češi se přesto prosadili

Nejslavnější rybářský závod severní Evropy v lovu štik na umělé nástrahy, Lapland Pike, ovládli domácí Švédové, kteří měli ve startovním poli nejpočetnější zastoupení.

Vítězství v...

Legendární závod v lovu štik se blíží! Laponsko je připravené.

Městečko Dorotea ve švédském Laponsku už je připravené na uvítání účastníků letošního ročníku největšího a nejslavnějšího závodu v lovu štik přívlačí na severu Evropy...

Jak těžké je vrátit kapitální štiku zpět? Sledujte druhou epizodu Rockera na rybách

Už jste někdy ulovili kapitální štiku a pustili ji po boji zpět? Už jste někdy darovali život velkému poraženému soupeři? Podívejte se, jaké to...

Podobné místo v Česku nenajdete, říká dobrodruh Ladislav Zdibura o Chebu

Jako Chebana mě pochopitelně musel potěšit tip cestovatele a dobrodruha Ladislava Zdibury, který posluchačům Radia Wave doporučil téměř tisícileté město Cheb jako místo, které...

Top