V pořadí pátá kniha Václav Fikara “Sezona chlupatých ploutví”, kterou vydalo nakladatelství Mladá fronta zhruba před půl rokem, v pátek 13. června, rychle mizí z pultů českých knihkupectví. Zábavné a dobrodružné příběhy převážně z rybářského prostředí, ovšem nejen z něj, opět zaujaly širokou veřejnost. Zde je krátká ukázka části jedné z kapitol.

(ad. Pleas)

…….

Tak třeba Vietnamec, řečený Honza. Kde se vzal, tu se vzal, najednou se objevil s prutem u řeky. Nešlo o nějakého pitomce, ale o slušného člověka.

„Já těm Honďa,“ podal mi ruku.

„Vašek,“ přijal jsem ji.

„Atěk?“

„Ne Atěk… Va-šek,“ rozložil jsem své jméno kvůli lepší srozumitelnosti na slabiky. A Honza rozpačitě kývl.

Pak se zeptal na řeku, že prý je ve městě nový. Potom začal chválit mou výbavu, konkrétně krabičky s woblery, které jsem měl otevřené v trávě za zády. Pak pochválil i ostatní mé věci. Uznale zatřepal s prutem, obdivně pohladil naviják. Shimano. A než jsem stačil všechny jeho pochvaly vstřebat, vytáhl z kapsy bundy děsivou ohavnost. Něco mezi fuseklí, vycpanou bůhví čím, a mrtvou krysou. Celé to měřilo třicet centimetrů a bylo to ovázané silným drátem, ze kterého trčely dva trojháčky. Píšu „to“, protože jméno pro jeho nástrahu nemám. Neptal jsem se a ani si nedal práci s jeho vymýšlením. Proč také, když se od první chvíle snažím na jeho vytuněnou ponožku zapomenout?

„Já umět chytit ryba u nás ve Vietnam,“ vysvětlil mi, když periferním viděním zahlédl můj oněmělý úžas.

„Rád věřím,“ usmál jsem se na něj, ale myslel jsem si něco jiného. Kamaráde, tady jsi na Ohři, ne někde u Mekongu v pralese, myslel jsem si ve skutečnosti. Pak jsem nahodil do vody novou Rapalu a Honza z Vietnamu sdrátovanou černou ponožku, velikost 44 až 46. A zatímco já se snažil o co nejtišší dopadnutí wobleru na hladinu, Honza právě naopak. Rozesmál se, když jeho nástraha spadla do vody jako ulomená větev. Jako by svolával krokodýly k večeři.

Pokud teď čekáte, že prvním hodem chytil kapitální štiku, pak vás asi zklamu. Chytil ji třetím hodem.

Ano, pouhá tři nahození stačila, aby ohavnost na jeho vlasci vydráždila k útoku nádhernou zubatou, na kterou jsem chodil celý měsíc. Vietnamec Honza stál na břehu neznámé podkrušnohorské řeky sotva deset minut a já už mu pomáhal podebrat zubatého obra.

„To pěkná ryba,“ smál se, když štice naměřil 118 centimetrů. Pak tu pěknou rybu podřízl a podal mi ruku. Ještě z ní kapal sliz.

„Já děkovat, ona moc masa. Dobra maso,“ olízl se, popadl zubatou za skřele a odnesl ji přes město kamsi domů. Do kuchyně.

V následujících dvou týdnech jsem potkal Honzu u řeky ještě pětkrát. Vždy se ke mně hrnul jako k nejlepšímu příteli. Zářil úsměvem a mával svou zázračnou onucí nad hlavou. Aby s ní po mém boku dostal další metrovky! Skutečně, během čtrnácti dnů chytil a podřízl tři štiky přes jeden metr délky, vždy v mé přítomnosti. Skoro si myslím, že jeho rodina snědla všechny metrovky od hradu v Chebu až po hrad v Lokti.

A zatímco rybáři z nejbližšího okolí nebo pejskaři, kteří u řeky venčili psy, přibíhali obdivovat jeho zdolané metrovky, on nikdy nezapomněl vyzdvihnout mé rybářské kvality. Byl opravdu slušný.

„Atěk říkat, tady hezky, tady dobrá ryba. On pravda, on učit mě Ochže. On mít hezká nástraha, móóc dóbra. Já mít hnusná nástraha,“ snažil se mi odvděčit za pomoc při podebírání metrovek uznalým chválením před všemi přítomnými.

Ve skutečnosti už mě ale před nimi nemohl víc ztrapnit. Mě, ke kterému chodili někteří z místních rybářů pro rady, viděli třikrát bez velké ryby. A jeho, cizince neznalého místní řeky, třikrát s rybou snů. A co hůř. Chycenou na zauzlovanou ponožku, vycpanou bůhvíčím.

Tak mi Ohře nakládala. A protože je ženského rodu, tak zašla ještě dál. O pár týdnů později mě totiž Vietnamec Honza zastihl u lávky pod Chebským hradem. Tentokrát ale nepřišel sám, na ryby ho doprovodil krajan.

„To Honza,“ představil mi Vietnamec Honza Vietnamce Honzu. „Jako já.“

„Va-šek,“ podal jsem mu ruku.

„Ua-těk,“ chytil mě za ni druhý Honza.

Oba Honzové si byli podobní jako vejce vejci. A stejně jako první Honza i ten druhý „umět chytit ryba ve Vietnam“. A umět ji chytit i na Ochže!

(ukázka z knihy Sezona chlupatých ploutví)