Nevím jak vy, ale já to mám nějak takhle. Jakmile na sebe moderátoři Novy spiklenecky juknou a vzápětí oznámí, že v Česku začaly pravé houbařské žně, někdo se ve mně ozve. Myslím, že hlas češství (přestože krev mám po předcích i německou), pokud tedy něco jako češství vůbec existuje.

Díky zprávám na Nově si totiž uvědomím, že končí léto a že jsem letos ještě neměl smaženici ani houbové řízky. A dostanu chuť si na nich pochutnat. A tím i chuť navštívit co nejdřív les a stát se nedílnou součástí ohlášených houbařských žní. I proto, že slovo žně mi zní vážně dobře. Hlásá hojnost, dostatek a snadnou dostupnost, a to na velkých širých plochách, což by ke smaženici a několika do křupava osmaženým kloboučkům hřibovitých hub mělo stačit.

Kdo nesbírá, není Čech, hop. hop. hop. Vlastně hřib, hřib, hřib.

Foto Václav Fikar

Je to tak. Jak se přesvědčuji po zprávách Novy, hřiby rostou. Potvrzují to iDnes, regionální deníky, dokonce i portál Kudy z nudy. A taky moji přátelé, kteří už do lesa vyrazili. Tomáš, druhý Tomáš, Michal, Jirka, druhý Jirka i třetí Jirka. Všichni nasbírali. Plný koš nebo i dva – za krátkou dobu. Martina mi posílá fotku očištěných hub, připravených na řízky, a Radek pro změnu fotku lesní mýtiny plné hřibů.

A také moji další facebookoví přátelé se na fejsku chlubí košíky plnými masitých hřibů a zrzavých křemenáčů. Šéf okresních mykologů si k tomu v místních novinách stýská, že všude rostou jen hřiby a křemenáče, což ho prý nebere, je to vlastně nůďo, protože v lesích postrádá druhovou pestrost a chuťově zajímavější houby.

No, mně bude stačit málo. Hřibový nůďo. Vážně… Jen pár hříbků a křemenáčů, tak akorát do jednoho košíčku. Ani vyčuhovat z něj nemusejí. Ostatní houby nechám dál vykuovat z mechu a kapradí (smajlík).

Jen se ještě rozhodnout, ve kterém z mnoha lesů si české houbařské žně užiju. Vyjedu na severozápad, nebo na jihovýchod? A jakou stranu lesa si vyberu? Jihozápadní, nebo severovýchodní? A jakému typu lesa dám přednost? Smíšenému, nebo jehličnatému s převahou smrčků?

Radím se s Googlem a také s jeho jeho mapami, přičemž souběžně zjišťuji, kde a kolik za poslední tři dny nejvíc napršelo. Atlas hub mi pak připomíná, jaký je rozdíl mezi kovářem a kolodějem, protože až je najdu, chtěl bych je umět správně pojmenovat.

Foto Václav Fikar

Konečně jsem připravený, což je velký rozdíl oproti loňskému roku. Před rokem jsem se po stejné zprávě Novy nijak nepřipravoval a do lesa se vypravil nazdařbůh. Výsledkem houbařských žní pak bylo absolutní fiasko. Našel jsem jen tři jedlé houby, avšak o té třetí jsem zprvu nevěděl, jestli jedlá je. Jen jsem nechtěl odjet z lesa s prázdným košíkem, a tak jsem ji sebral. Později se ukázalo, že jedlá byla… (smajlík).

A tak se rozhoduji pro les, pro který hovoří všechny možné faktory a přírodní ukazatele. Množství spadlých srážek v posledním týdnu, vlhkost, skladba a věk stromů, vhodná světová strana i protékající potůček. Tam bych měl najít křemenáče i hřiby, a to možná už přímo u silnice. Třeba ani nebudu muset vylézt z auta, přemýšlím u gůgláckých se skleničkou vína v ruce. Možná bude stačit jen otevřít okýnko a podběrákem je vyviklat a podebrat. Takže ho raději vezmu s sebou. Ale i kdyby hřiby nerostly přímo u silnice, kolem pangejtu, v lese jich budou metráky. A určitě při pohledu na klobouky hřibů nebudu zívat nudou jako šéf okresních mykologů!

Foto Václav Fikar

Jenže nudou jsem v lese zíval! Po hodině prodírání se pichlavými jehličnany a strhávání pavučin z obličeje vypadal seznam mých houbařských úlovků takto: dvě muchomůrky červené, jeden shnilý masák, nějaké pidihoubičky na pařezu, velký choroš na kmeni vyvráceného stromu a jeden dvoucentimetrový klouzek. Mnohem bohatší byl ovšem seznam ostatních nálezů: čtyři sjeté pneumatiky, dva použité kondomy, školní batoh, jedna modrá kecka, kostra kočárku, několik plastových lahví a nápis – „Byl jsem tady, Fantomas.“ -, vyrytý nožem do šedivé kůry buku na okraji lesa. Ve stínu jeho koruny ležela rozčtvrcená noha červivého hřiba.

Zkrátka nenašel jsem nic, což můj mladší syn okomentoval slovy, že asi bude muset vymyslet nějakou aplikaci, se kterou houby bezpečně najdu. (smajlík)

V každém případě letos – stejně jako vloni – jsem si smaženici ani houbové řízky nedal, alespoň prozatím ne. Smaženici proto zastoupila míchaná vajíčka, houbové řízky pro změnu kebab. Houbařské žně mě prostě míjejí. Proč, netuším. Rozhodně se ale chuti na smaženici nevzdávám. Až za rok ve stejnou dobu Rey s Lucií znovu oznámí, že v Česku začaly pravé houbařské žně, připravím se ještě líp. Možná vyrazím do lesa už i s aplikací od syna… (smajlík)

Do té doby odmítám tvrzení Novy, že Češi jsou národem houbařů. Není to pravda, mám důkaz. Sebe.

Václav Fikar