Netuším, jestli se i s malým kašpárkem dá hrát velké divadlo, za to ale bezpečně vím, že velké divadlo se dá hrát i na malém městě. Skvělým příkladem budiž Cheb!

Třicetitisícové město u hranic s Bavorskem je už přes pětapadesát let domovem stálé profesionální scény, Západočeského divadla. A zdejší divadlo je zase hostitelem mezinárodní přehlídky Divadla jednoho herce, za níž bych se rád nyní ohlédl. Konkrétně za jejím posledním ročníkem. Ten totiž v uplynulých dnech patřil k několika kulturním událostem v naší zemi, jež si zaslouží mnohem víc prostoru než jen pár řádků kdesi stranou.

V pořadí 19. ročník chebské přehlídky Divadla jednoho herce (festival se koná vždy jednou za dva roky, pozn. autora) nabídl divákům doslova exkluzivní program! Patnáct vynikajících představení během čtyř dnů, mezi nimi dva držitele Ceny Thálie (Milana Kňažka a Radima Vizváryho) a špičkové herce a performery z Francie, Itálie, Izraele, Maďarska, Polska a Česka.

Ze zemí vzdálených se na jevišti Západočeského divadla objevil Claude Cordier z Francie (Compagnie Choc Trio) s inscenací Šelestění tmy (Les Bruits du Noir), která zabodovala již na off-programu festivalu v Avignonu.

V představení se saxofony, bicími a dalšími hudebními nástroji, plném vizuálních překvapení, se rozcuchaný Cordier beze slov potýkal s malými nočními strachy, které se rodí kdesi uvnitř nás už v dětství a nezřídka nás pak provázejí až do dospělosti. V inscenaci si pohrál s naprosto obyčejnými, zcela neškodnými ruchy všedních dnů, které se však hluboko po setmění promění v našich hlavách ve fantasmagorické pazvuky, které jitří náš sluch. A děsí…

Cordierovo muzikální představení, balancující mezi pantomimou, divadlem a koncertem, bylo skvělé. Tleskal jsem tomuto širokospektrálnímu umělci spolu s ostatními nadšenými diváky v hledišti a děkoval svému rychlému autu, že jsme se na něj stihli vrátit z Tourfilmu v Karlových Varech. Šelestění tmy jsme s partnerkou stihli jen taktak!

Foto Václav Fikar

Italská performerka Silvia Bastianelli ze Sienny vzápětí roztleskala diváky v kostele sv. Kláry tanečním sólem Opium (Oppio), aby na ni navázal ve Vídni žijící performer Martin Dvořák. S taneční poctou brněnskému básníkovi Blatný.

Velkým zážitkem ze zcela jiného soudku pro mě byla oceňovaná inscenace Smím prosit (Let’s Dance) Izraelce Yoava Bartela. Na jevišti Studia D (malá scéna) spojil praktickou výuku tradičních tanců Izraele se zkušenostmi z izraelské armády. Jeho oči, při vyprávění o prožité šikaně zarudlé a zasklené slzami, dokazovaly, že není malým hercem. Právě naopak. Oněmělé publikum ani nedutalo. Kdyby v tichu studia spadl špendlík na podlahu, všichni by ho slyšeli. A potom ho i snadno našli.

Naproti tomu jeho krátké taneční kreace s diváky vybranými z hlediště pak hlasitě rozesmávaly. Nejvíc asi ta, kdy si k sobě vytáhl dva muže z přední řady. Aniž by to zřejmě tušil, postupně ukázal na herce Západočeského divadla – Jindřicha Skopce a Pavla Richtu. A také díky jejich hereckému talentu pak diváci slzeli smíchy.

Mimochodem, účast Yoava Bartela na 19. přehlídce Divadla jednoho herce v Chebu finančně podpořilo Velvyslanectví Izraele v ČR.

Začátek festivalu mi unikl, bohužel. Z pracovních důvodů. Slyšel jsem ale, že představení maďarské performerky Katalin Lengyel Dancing Grafitti / It Started With a Dance bylo jedním slovem výborné. Maďarská dvojice Bandart Productions (programátor a tanečnice) prý pozoruhodným způsobem propojila interaktivní projekce a tance (videomapping reagující na pohyby aktérky), přičemž, jak jsem byl ujištěný z více zdrojů, se rozhodně bylo na co dívat! Mohu jedině litovat, že jsem její videomapping neviděl.

V Chebu se samozřejmě jako v předchozích ročnících představilo i několik českých herců. V představeních, jež jsou opravdovou špičkou tvorby monodramat a sól všech divadelních žánrů, které v posledních dvou letech v naší zemi vznikly.

Foto Václav Fikar

Diváci viděli vynikající Miřenku Čechovou, jejíž Hlas Anne Frankové nabídl mistrovský kus expresívního tanečního divadla. Čechová ve svém představení zobrazila radosti i strasti (a první lásku) třináctileté dívky, donucené ukrývat se za druhé světové války ve skrýši zadního traktu domu.

Dále již zmíněného Milana Kňažka ve Shylockovi, zábavné kanadské hrě, mířící jak proti antisemitismu, tak proti přehnané politické korektnosti. Prostřednictvím excentrického vypravěče jsme také sledovali česko-islandský divadelní projekt, jenž propojil dvě rozdílné kulturní tradice – divadelní z Čech a vypravěčskou a mýtotvornou z Islandu. Příběh o zákeřném tvoru skugga-baldurovi brilantně zahrála Tereza Hofová (Skugga Baldur).

V Západočeském divadle se tleskalo také bývalé chebské herečce Dianě Tonikové ve Vanilkové džungli, Janě Vyšohlídové (loutkové Ošklivé káčátko) a Elišce Brtnické (Enola). Její nový cirkus v kombinaci s fyzickým divadlem, rozhodně náročným, opírající se o vzdušnou akrobacii na hrazdě, inspirovanou Japonskem, bral nejenom mně dech! Doslova mezinárodní tým, podepsaný pod Enolou, zaslouží velkou poklonu. Za sebe mohu říct, že jsem vůbec poprvé viděl člověka šplhat vzhůru po papíru. Hlavně ale mohu říct, že jsem pak Elišce Brtnické dlouho tleskal.

Výborný byl také domácí herec, člen Západočeského divadla v Chebu, Pavel Richta. Ve Všech báječných věcech, hitu festivalu v Edinburghu, nedávno s velkým úspěchem uvádém na off-Broadwayi, zapojil publikum do hry a bavil a bavil a bavil…

To nejlepší z představení, které jsem měl možnost na letošní mezinárodní přehlídce Divadla jednoho herce v Chebu zhlédnout, jsem si nechal na konec. Vlastně logicky, protože Sólem předního českého mima a perforemra Radima Vizváryho letošní festival končil.

Co k Vizváryho výkonu v Sólu říct? Byl výtečný! Podle mého ohromný! Letošní Cenu Thálie za mimořádný jevištní výkon v kategorii balet, pantomima nebo jiný pohybově dramatický žánr získal zaslouženě, aniž bych se chtěl jakkoliv dotknout ostatních nominovaných. Vizváryho Sólo bylo zlatou tečkou za letošním ročníkem. Od Pierota přes Toreadora až po skejťáckou klauniádu s kondomy udržoval publikum permanentně natěšené a v očekávání, čím sám sebe překoná v další epizodě.

“Týýýý jóóó… Kiwi!” Nevím, jak se mu aromatizované kondomy žvýkaly, ale zaplněné divadlo vybuchovalo smíchy. Jeho více než hodinu a čtvrt dlouhé představení nabídlo směsici fyzické komedie a divadla butó s klasickou, především pak ale současnou, moderní pantomimou. Když Radim Vizváry, žák Borise Hybnera, skončil, diváci mu aplaudovali ve stoje. A zatímco sálem zurčel potlesk, rozhodl jsem se letošní přehlídce Divadla jednoho herce, vskutku natřísknuté špičkovými výkony herců a mimořádně působivou pestrostí divadelních žánrů, složit veřejně poklonu. Právě tímto článkem.

V pořadí 19. ročník mezinárodní přehlídky Divadla jednoho herce v Chebu skončil. Nyní snad nezbývá než litovat, že se festival koná pouze jednou za dva roky.

Václav Fikar