Zaměstnávají mozek, tloušti vychytralí


Datum publikace: 13-12-2009, 18:44 v Jak na ně?.

Úzkou pěšinou, která práší, se pomalu blížím k mělkému nadjezí docela obyčejné řeky. Na konci pšeničného pole překračuji starou haluz a hned se musím skrčit, aby mi ježaté větve smrku nevypíchly oči. Kukadla totiž potřebuji. Těkám jimi pod nohy, abych v prsačkách nešlápnul na plastovou láhev v trávě, a současně po klidné hladině. Řeka teče pomalu, asi jako když se táhne med. Pravidla hry jsou neměnná. Oni mě nesmí spatřit a já je nesmím vyplašit. Vyhrát může jen jeden z nás!

I když se červencové slunce pořád ještě drží vysoko, dnes si na ně věřím. Vím totiž, že tam jsou. A vím také, kde přesně jsou. Maskují se pod větvemi olše protějšího břehu. Zelený vějíř z větví zkrouceného stromu, široký jako pánev plodné ženy, se tam téměř dotýká hladiny. A oni, proměnění ve strnulé stíny, se pod ním cítí bezpečně. A nejen to. U jejich strany teče řeka o něco rychleji, takže tam v létě mají víc kyslíku. Jsou chytří. Mazaní. A velcí.

Na záda mi sálá horko z pole. Batoh s nástrahami nechávám ležet na břehu, protože tu jedinou potřebnou mám už na prutu. Vybral jsem si ji dávno dopředu. Wobbler jako žihadlo! A zatímco Lukáš s Martinem už vláčí čtyřicet metrů pode mnou, pod nízkým splavem, já teprve potichu vstupuji do vody. Jen s prutem v ruce. Naštěstí se moc nebořím, i když vážím bez pěti kilogramů metrák.

2009 tloušť 56 3

Po pěti krátkých krocích poklekám. Klečím na písčitém dně a voda mi je sotva po pás. Příjemně chladí a já se na dvě minuty přestávám hýbat. Vlastně pohybuji jen očima. Pozoruji pásy lakušníku kousek pode mnou, protější břeh i potěr všude kolem sebe. Nakonec dohlédnu i na místo, kam chci posadit „žihadlo“. Mimochodem, letos snad není lepší nástrahy, pokud jde právě o ně. Šesticentimetrový Gloog Nike napadají spolehlivě, při jakémkoliv počasí. Připomíná jim starší potěr, a na to já úspěšně sázím.

Vím, že mám maximálně tři nebo čtyři pokusy, abych aspoň jednoho z nich chytil. Musím být přesný jako Legolas, elfský lučištník. Jestli chci být úspěšný, nástraha musí dopadnout ještě před strom, avšak těsně k travám u břehu. Jedině tak je nevyplaší a zároveň probudí jejich zájem. Zostřeným pohledem proto opticky vyříznu malý čtverec (deset metrů před sebou), pomalu napřáhnu a nahodím. Povedlo se! Wobbler dopadá přesně tam, kam potřebuji. Navíc zlehka a bez rámusu. Nechám ho maximálně metr poponést vodou a pak začnu navíjet. Pomalu. Jak se „žihadlo“ pere s proudem, jemně vibruje, zároveň ale rychle. Je bezchybné. Už ho vidím.

Přitahuji ho k rozhraní proudu a sluncem prozářené tišiny. Už vjíždí do houfu potěru, když tu se z čirých temnot řeky, pouhý metr za ním, vynořuje rozmazaný stín krásné ryby. A možná dva metry za tímto duchem se objevuje druhý! Nemají o mně ani tušení, a proto se v mikro vteřině rozhoduji. Wobblerkem krátce potrhnu, až se zablýskají jeho boky, a v tu chvíli přichází razantní záběr. Voda vystříkne všemi směry a já ho vzápětí spatřím. TLOUŠŤ! Parádní tloušť. Jeden ze dvou velikánů tohoto mělkého nadjezí.

Prudce vyrazí do proudu, pak zkratkou mezi dredy plavého lakušníku. Otáčím ho a rychle, aby nenadělal příliš rámusu, ho navádím nad podběrák. Sedmačtyřicet centimetrů jeho délky mě uspokojuje, i když vím, že ten druhý, který stál v pozadí, je ještě o málo větší. Jsem ale nadmíru spokojený. Nenápadný příchod k vodě a první přesný hod stačily k tomu, že jsem zvítězil. Martin cvaknul pár snímků a tlouště jsme pustili zpět. Stejným způsobem jsem to zkusil i na toho druhého, ale bylo mi jasné, že se natolik vyplašil, že dnes ani zítra se již neukáže.

Po chvíli proto vylézám na břeh, přecházím o patnáct metrů výš proti proudu a znovu pomalu zaklekám do vody. Žihadlo nahazuji přesně k travám u protějšího břehu. Tam sice záběr nepřichází, ale o pár vteřin později v proudu už ano. Jde o středního tlouště, kterému podle mého odhadu chybí asi dva až tři centimetry do čtyřiceti. Víc už být spokojen nemohu. Na první dva hody jsem dostal dva tlouště, z toho po jednom z nich jsem přímo toužil.

Senátoři bez obleku

Lov velkých tloušťů přívlačí je výzva. A nejen to. Dá se mu docela slušně propadnout, přestože někteří moji známí, kteří si chodívají sednout na candáty s rybičkami, mi to nevěří. Rybolov totiž vidí docela jinou optikou. Obvykle nechápou, jak se člověk může zamilovat do lovu „přerostlé plotice“, která nemá nějak zvlášť chutné maso.

A přitom je to tak prosté. Cíleně chytat velké tlouště přívlačí znamená být jednoduše dobrý. Ve všech činnostech. Člověk na sobě musí pracovat a nikdy nic nepodceňovat. Odměnou je mu přelstění plaché a přitom silné ryby, která na fotkách navíc docela slušně vypadá. Vůbec tam nejde o maso, které je pro velkou část rybářů hlavním motivačním faktorem lovu ryb. Jde tam o chytrost. O hru kdo s koho!

2009 výskok štiky

Najít více než kilogramové hřebce na malých až středních řekách (šířka toku do patnácti metrů) není nijak těžké. Za slunečných letních dnů je můžeme zahlédnout pod hladinou, kde si prohřívají kostry. Nutno říct, že v této činnosti si celkem libují. Můžeme je také pozorovat při večerním sběru hmyzu z hladiny nebo při lovu potěru v mělčinách.

Ale chytit je pak na třpytku nebo wobler? To už je kumšt. A právě pro obtížnou dostupnost tloušťům přes pětačtyřicet centimetrů říkám „senátoři“ (senátora z našeho volebního obvodu znám také jen z fotografií na internetu J ). Ne, vážně, takoví tloušti jsou už staří a zkušení, a proto je mi ctí se s nimi utkávat.

Tolik dnů je proti nám

Ochotu tloušťů skákat po nástrahách vláčkařů přímo ovlivňuje celá řada vzájemně provázaných faktorů. Některé je rybář schopen sám ovlivnit, jiné nikoliv.

Ovlivnit můžeme třeba nenápadný příchod k vodě, výběr a předkládání nástrahy. Tedy poměrně důležité aspekty lovu. Víc už ale sotva. Na vše ostatní má páky jen všemohoucí příroda.

Když je řeka po dlouhém vydatném dešti hnědá, velcí tloušti zpravidla neberou (snad jen občas někde ti menší). Jsou-li aktivní, sbírají přirozenou potravu ze dna v místech, kde ji slábnoucí nebo uhýbající proud ukládá. Zlepšení přichází až s postupným návratem hladiny k normálu a pročišťováním vodního sloupce. Pokud jsme právě tehdy u vody a nad hlavou máme polojasnou až oblačnou oblohu, můžeme se dočkat parádních záběrů. Řízných jako sparťanský bek Řepka.

Když kolísá tlak nahoru dolů, ani tehdy nemají tloušti příliš chuti flirtovat s rotačkami, přestože je dobře vedené třpytky tu a tam přece jenom vyprovokují k útoku. Jen občas, jsou-li nám jiné okolnosti nakloněny. A pokud se třeba z nějakého důvodu krátkodobě změní chemie vody, ani tehdy si s tloušti moc nepokecáme. A tak bych mohl pokračovat, protože veškeré změny tloušti vnímají velmi citlivě. Nejsou to jen obhroublí venkovští balíci, kteří sežerou kdeco, kdykoliv a kdekoliv.

Za optimální k jejich lovu považuji ustálené a vyvážené počasí v závislosti na ročním období, kdy se nemění barva vody, její chemie a výška vodního sloupce. Podle mého je k tomu nejlepší oblačná obloha. Vůbec přitom třeba nevadí série horkých letních dnů.

Právě v létě můžeme tlouště chytat v pozdním ránu, pozdním odpoledni nebo i chvíli po setmění. Se soumrakem začínají sbírat hmyz, což situaci vláčkařům malinko komplikuje. Tloušť zacílený na sběr padajícího hmyzu totiž obvykle bývá hluchý a slepý ke všemu ostatnímu. Ačkoliv ne vždy.

2005_0622Fotky0034

Vláčkaři-specialisté si umí s takovou situací částečně poradit. Sám zkouším miniaturní wobblerky, které imitují broučky,nebo marmyšky s kouskem molitanu nebo vázané marmyšky. Tedy nástrahy, které marmyšku připomínají jen způsobem uchycení k vlasci, jinak jsou víc umělou muškou. Pak stačí jeden přesný hod a velký tloušť nástrahu sezobne rovnou po dopadu z hladiny.

Malí tlouštíci se však i tehdy dají chytat na malé rotačky. Pochopitelně jen za předpokladu, že jim je taková nástraha správně předložena.

Není nad moment překvapení

Jak již bylo naznačeno, cílený lov tlouštích senátorů přívlačí je věda. Ta se však dá praxí relativně brzy obsáhnout. Po desítkách hodin strávených studováním společenských vztahů v říčních areálech, chováním populace a řeky samotné člověk pozná, kdy a kam na ně. Praktickým lovem pak postupně vypiluje jejich chytání.

Můj oblíbený způsob lovu velkých tloušťů vychází z docela obyčejného momentu překvapení. Protože na tlouště chodím tehdy, když mám čas, aniž bych se zabýval aktuálními klimatickými podmínkami, soustředím se jen na faktory, které jsem sám schopen ovlivnit. Tedy výběr vhodného místa, nepozorovaný příchod k vodě a správné předložení nástrahy.

Nástrahu nahodím těsně k protějšímu břehu, přesněji tedy do blízkosti stanoviště senátora. Než tak ale učiním, dobře si reliéf břehu prohlédnu. Po příchodu k vodě se zkrátka nehrnu do zběsilého obstřelování břehu, ale dívám se a přemýšlím. Ty tři nebo čtyři minuty zpoždění často přinesou ovoce.

Pak už jen provedu co nejpřesnější hod a ohlídám si, aby nástraha dopadla na hladinu tiše jako hmyz. V mém případě jde prakticky vždycky o wobbler nebo rotační třpytku. Vzdálenost dopadu nástrahy před nic netušící rybu závisí na síle říčního proudu, objemu a hmotnosti nástrahy, ale také na schopnosti rybáře dostat tuto nástrahu pod svou kontrolu. Všechny tyto činnosti vyžadují přemýšlení a plné soustředění. Pokud všechno klapne, můžeme se těšit na kusy přes pětačtyřicet centimetrů.

Václav Fikar (Rybář, prosinec 2009)




Komentář

sixteen + seven =

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..



NEJNOVĚJŠÍ PŘÍSPĚVKY:

Okoun říční (2022, přehrada Skalka, CZE)

Okoun říční (2022, přehrada Skalka, CZE, technika lovu: přívlač, 40 cm)

Netrpělivě jste čekali na 8. díl pořadu Rocker na rybách? Tak už je na YouTube

Osmý díl Rockera na rybách, v jehož hlavní roli je tentokrát invazivní bolševník velkolepý na březích řek, už zamířil mezi diváky....

Multižánrový festival Chebské dvorky vrcholí

Třídenní festival Chebské dvorky pokračuje v sobotu 11. června závěrečným dnem. V ulicích a dvorech historického Chebu nabídne návštěvníkům mimo jiné...

Top