Když jsem se večer před pěti týdny přihlašoval ke svému facebookovému účtu, Facebook mě zastavil. Překvapil mě oznámením o podezření, že můj účet byl zřejmě zneužitý někým cizím.

Podle Facebooku se k mému účtu přihlásil kdosi v Rusku, v jedné ze zemí neomezených možností. A jestli prý jsem se dopoledne v devět hodin přihlašoval ke svému účtu z Ruska já. A pokud jsem se ke svému účtu odtamtud nepřihlašoval, pak se mi do něj naboural neznámý vetřelec. A že mi Fb pomůže s novým nastavením hesla a vůbec všeho, aby můj účet ochránil před dalšími útoky. Aby ochránil, co se ochránit ještě dá.

A protože ke svému účtu na Facebooku jsem se z Ruska nepřihlásil (v té době jsem pomáhal růstu HDP v Německu, navíc mimo dosah internetu a tedy i sociálně úspěšného Zuckerbergova dítěte), Facebooku jsem za jeho postřeh poděkoval. A s jeho pomocí pak svůj účet nově zabezpečil, když už se v něm šťoural nějaký Rus nebo kdo. Tak nějak jsem se zkrátka na Facebooku reinkarnoval. A tedy znovu byl.

internet
Zdroj: PCWorld.com

Jenže jen o pár týdnů později se némlich stejná situace opakovala. Tentokrát nikoliv na Facebooku, ale na Seznamu. Seznam.cz mě při přihlašování do emailové schránky upozornil, že se do mé elektronické schránky kdosi vpáčil. Ve Francii, kde měla být přes hodinu aktivní. A jestli prý jsem to nebyl já, že si mám okamžitě nastavit nové heslo. Mnohem bezpečnější heslo. Tohle, i když se lišilo od hesla k Facebooku, bylo prolomené.

A tak jsem si nové heslo samozřejmě ihned nastavil, abych nepřišel o svou identitu, soukromí a kdo ví, o co všechno bych ještě mohl přijít. Vždyť ve schránce mám například pracovní, obchodní i milostnou korespondenci. Spoustu vzpomínek, událostí, fotografií i nápadů. Nebo třeba archivovanou novou knihu, na které právě pracuji. Zkrátka schránka mi slouží jako trezor, od kterého mám klíč jen já. Tedy měl bych ho mít jen já. A přesto… Někdo ve Francii se hodinu hrabal v tomto mém trezoru.

Vynález internetu změnil svět. Tak moc, že významnou část našich životů jsme přesunuli právě sem. A tedy i v tomto virtuálním prostředí, nejen za volantem na silnici, jsme zranitelní. Zničitelní. Trvale ohrožení ze všech stran. Neviditelnými špehy, hackery, roboty, agenty, spamery.

Ti všichni se nás každý den snaží ulovit. Ti všichni se snaží dostat k našim datům, číslům, údajům, fotkám. Na vlastní kůži jsem si teď znovu připomněl, že internet není jenom výtečný pomocník, který poradí, pobaví a vzdělá, ale především děsivě nebezpečná zbraň. Fatálně! Člověk si nikdy nemůže být jistý, kdy a kdo na něj tuto zbraň namíří přímo v jeho vlastním obýváku. A v jaký okamžik zmáčkne spoušť.

internet2
Zdroj: 5g-internet.cz

Na obou výše uvedených čerstvých skutečnostech mě doslova děsí, jak absolutně perfektní přehled o místech našeho přihlašování k internetovým účtům (a tedy o místech obvyklého nebo aktuálního výskytu) servery mají. Děsí mě, jak jsme jimi nepřetržitě monitorováni a sledováni, skoro bych řekl fízlováni, což nezní svobodně. Ani trochu!

Na obou výše uvedených čerstvých skutečnostech mě však také těší, že díky tomuto monitorování dokáží internetové servery a sociální sítě předejít obrovským problémům. Mimořádným problémům, které by tisícům uživatelů internetu zcela určitě vznikly v případě prolomení jejich hesel k jejich soukromí. Vzpomínáte na thriller Síť z roku 1995 se Sandrou Bullock v hlavní roli?

Díky našemu sledování tak tyto servery – v případě neobvyklých událostí, o nichž my nemáme nejmenší tušení – mohou usoudit, že šlo zřejmě o vzdálený pokus proniknout do našeho soukromí, a mohou nás varovat.

Takže oběma – palec nahoru! Lajk, jak se dnes internetově říká. Za to, že mi v nebezpečné internetové džungli nebyla ukradena identita a soukromí. Ačkoliv… Vím to? Vím, že mi nebylo odcizeno soukromí? Identita? Budu doufat…

Václav Fikar

News Reporter

3 thoughts on “Ulovený, ale zachráněný. O neviditelných předivech nebezpečné sítě

  1. Když jsem si přečetla podmínky užívání na Facebooku, nedonutila jsem se tam zaregistrovat…. I přesto, že bych mohla rychleji a výhodněji komunikovat s o dvacet let mladšími kolegy v práci a byla bych „in“. Umím zacházet s dotykovým mobilem, „placákem“, má ho můj přítel i matka. Já mám tlačítkový… Děsí mne množství lidí koukajících na všech možných a nemožných místech do „placáku“. Při procházce lesem se raději budu s pokorou a úctou ladit na stromy a lesní skřítky… Jsem ráda za možnost zavolat si odkudkoli a to mi stačí… Jen mi přijde smutné, že člověk, místo aby využíval svých přirozených schopností intuice a komunikace, používá technologie, které ho zotročují…….Je to ale samozřejmě volba každého jednotlivce, i se všemi důsledky…..

    1. Dobrý večer, Martino, děkuji velmi za váš komentář. Principiálně s Vámi souhlasím. A také chápu, že pravidla registrace na Facebooku Vás velmi vylekala. Vždyť mě kdysi také 🙂
      Ano, svět, ve kterém surfujeme po netu, chatujeme, esemeskujeme, posíláme smajlíky, pořizujeme selfíčka a sbíráme lajky, kdy zcela samozřejmě emailujeme, uploadujeme a stahujeme aplikace, může být a určitě také je nebezpečný, viz tento můj článek.
      Přesto ho mám za bezpečnější, a to včetně sociálních sítí, než většinu dějinných epoch lidstva. Pokud už Vám kdesi skrytí anonymové prolomí hesla a nabourají se třeba do Vašeho účtu nebo do profilu zřízeného kdekoliv, vždy Vám mohou zcizit jen to, co v tomto prostředí sama o sobě prozradíte. Pokud třeba na Facebooku uveřejníte věci veřejně známé, případné odcizení dat Vás těžko vážně ohrozí, jedná-li se o veřejně známé věci. Zkrátka rozsah a míru informací svěřených tomuto kyber prostoru si určujete jen Vy sama.
      Za horší považuji nabourání se třeba do emailové schránky, kde mohou být a bývají věci a informace neveřejné. Ale konkrétně mně se právě tohle stalo jen jednou v životě (viz článek), a to emailovou schránku používám déle než sedmnáct let.
      Svět už je takový. Ať již míníme internet a sociální sítě, nebo chytré mobily a telekomunikace. Je plný neviditelných zločinců, falešných hráčů a jinak divných lidí. Ti si například zřizují falešné emailové schránky, používají aplikace pro tvorbu falešných GPS atd. Skrývají vlastní identitu. Všichni z nich se snaží být neviditelní, nedohledatelní, nepoznatelní.
      Takových je ale naštěstí menšina, přesto byli, jsou a budou, stejně jako v jiných dobách stávali ve stínu pouličních lamp podvodníci, zloději a slídilové. Také oni se snažili být neviditelní nebo nepoznatelní a také oni nepřinášeli nic dobrého.
      Dřív jsem si kladl otázku, co je to asi za lidi, že na rozdíl od většiny mají potřebu skrývat svoji identitu za falešnými schránkami, falešnými účty, falešnými jmény, falešnými adresami? Co asi tají? Čím, kde a komu třeba škodí? Co a proč předstírají? Proč na rozdíl od tisíců jiných nejsou jednoduše sami sebou? Co nehezkého bychom se o nich asi dozvěděli? Dnes mě už ale nezajímají, neřeším je.
      Internet, sociální sítě i smartphony (říkáte jim placáky) sice mohou být a dozajista jsou nebezpečné a zneužitelné, ale to může být třeba i jen obyčejný prak. Zkrátka vždy je pouze na člověku, co o sobě na sociálních sítích prozradí a tedy co mu může být odcizeno (v tom nejhorším případě). Rozumím nicméně tomu, že setkání s podobnými lidmi nechcete riskovat. A že v čistém lese, kde stromy jsou stromy a skřítkové jsou skřítkové, je Vám stokrát lépe. To mně také, to mi věřte! Přesto však mám moderní technologie rád.
      PS: Nevěřte tomu, že lidé, kteří tráví deset až patnáct minut denně na Facebooku, ztratili schopnost přímé komunikace s lidmi. Není to pravda! Stejně jako není pravda, že lidé, kteří na Facebooku nejsou a striktně ho odmítají, schopnost přímé a rovné komunikace mají. Něco o tom vím.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

10 + six =

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Top