Čas plyne jako voda. A tak se stalo, že s prutem u vody jsem nebyl devět týdnů v kuse, což je na mé pořádky vskutku kolosální prodleva. Ba co víc, je to abnormálně dlouhá absence pro vášnivého rybáře. Při šestiměsíční přívlačové sezóně u nás navíc trestuhodně marnotratná.

Tak dlouho jsem nebyl na rybách, až moji absenci postřehli i lidé z mého okolí. A prý jestli jsem nepověsil pruty na hřebík.

Odrážel jsem jejich dotazy humorem. Například odpovědí, že na ryby půjdu, až se začervenají muchomůrky. Nejvíce pak ale hláškou známou z filmu Vesničko má středisková: “Už nastavili zrcadlo? Já půjdu, až nastaví zrcadlo.”

Důvodů, proč jsem ony dva měsíce trávil jinak než rybolovem, aniž by mi vůně vln a šupin chyběla, se sešlo v jednu malou chvíli hned několik. Přesněji tři.

Za prvé: Po návratu ze Skandinávie, kde jsme prožili deset báječných rybářských dnů, jsem neměl žádnou motivaci prohazovat woblery a gumami vody v Čechách. Tak nějak se mi najednou všechny zdály jako poloprázdný zatuchlý rybník v Dolní Zadní. A chodit k vodě jenom kvůli egu, že se pochlubím fotografií na sociálních sítích, jsem opravdu neměl zapotřebí.

Za druhé: Větší vody v mém okolí byly zamořené páchnoucími sinicemi, v nichž jsem nechtěl máchat své šňůry a infikovat očka prutu. Od druhé poloviny srpna do první poloviny října bylo všude kolem mě špenátově zeleno. Fujtajbl.

Ano, mohl jsem sednout do auta a vypravit se někam daleko, třeba na Labe. Jenomže s tím souvisí třetí důvod…

Za třetí: Dokončoval jsem práce na své nové knize, nejintenzivněji o víkendech. Vypravit se na víkend někam přes půl republiky tedy pro mě v danou dobu nepřipadalo v úvahu, neboť kniha si žádala desítky a desítky hodin soustředěné práce.

Zkrátka psal jsem jako ďas, zatímco kolem se voda nechutně zelenala a smrděla. A dravé ryby víceméně stejně nebraly, jak jsem pravidelně ve svém okolí slýchával.

Až příroda zrcadlo skutečně nastavila. Nejprve se dlouhé léto rozloučilo posledním teplým pšouknutím. Pak se hladina přestala zelenat. Potom se muchomůrky začaly červenat. Ve vodě zažbluňkalo, pod břehem zakuňkalo, v rákosí luplo, ve vrbě hrklo a já dopsal poslední odstavec knihy.

Vyskočil jsem od počítače jako skřítek neposeda, protáhl si páteř, až v ní zapraskalo, protáhl si prsty, aniž v nich zakřupalo, a teprve potom jsem se objevil u řeky. Zvědavý jako opičák. Ovšem o den dřív přijel Jirka…

Více již v mém novém článku na Epikonu.