Do hlavní části letošní rybářské sezony v Česku jsem vstoupil natěšený jako prvnička. Plný ideálů a romantických představ. Snů o velkých rybách a zlepšujícím se zarybnění svazových vod, jako bych v posledních patnácti letech rybařil všude možně, jen ne právě na českých svazovkách.

No, s těmi romantickými představami pochopitelně maličko přeháním, nicméně těšení se na čas strávený s pruty u vody bylo značné. A snad i proto jsem si pro sezonu vytyčil několik ambiciózních cílů.

Největším z nich byl a zůstává tento: – ulovit na několika vybraných svazových revírech v Čechách všechny druhy ryb, které se pod zdejší hladinou vyskytují, přičemž se dorůstají alespoň dvaceti centimetrů délky. Například tedy cejny, plotice, okouny, líny, štiky, tlouště, úhoře či parmy. Drobné rybky jako hrouzci nebo slunky se nepočítají.

A aby to nebylo až takové nůďo, koneckonců jsem duší i tělem umírněný sportovec, vytýčený cíl jsem si výrazně ztížil. Určil jsem si totiž časový limit, do kdy chci všechny druhy v tom kterém revíru chytit. 168 hodin. Totiž 168 hodin… Fakticky jen 140 hodin, protože na většině z vybraných svazových revírů se může lovit pouze do půlnoci, a pak znovu až od čtyř od rána. Zkrátka jsem se limitoval sedmi dny a sedmi neúplnými nocemi.

Z Velkého Rybníku je do Krušných hor opravdu jen kousek. Co by kamenem dohodil. A tak jsem si párkrát udělal fotografický výlet, protože zdejší krásná příroda mi za to stojí…

Proč? Snad proto, abych si letošní sezonu udělal maximálně zajímavou. A trošičku i proto, abych se na vlastní háčky přesvědčil, jak si u nás, „na malém rybníku v Čechách“, můžeme skutečně zachytat.

Pohled na Velký rybník od trati.

Jakmile tedy 16. červen umožnil lov dravých ryb na svazových revírech, spustil jsem i tento rozsáhlý projekt. Svou dovolenou a víkendy jsem rozporcoval mezi několik typologicky zcela odlišných revírů – mezi rybník, velkou přehradu a několik odlišných řek.

První z nich měl být teoreticky nejjednodušším. Totiž rybník. Ačkoliv rybník… On je to vskutku velký rybník. Padesátihektarová vodní nádrž v západočeské části Podkrušnohoří – v obci Velký Rybník u Hroznětína na Karlovarsku. Jedná se tedy o Velký rybník rozlohou i jménem.

Veslo místo echolotu

Velký rybník je mělký. Ať už vesluješ blíž k hrázi, nebo na opačný konec nádrže, nepotřebuješ ke zjištění hloubky či profilu dna žádný echolot. Stačí uvolnit jedno veslo z havlinky a píchnout jím kolmo dolů pod pramici. A víš prakticky všechno. Totiž že sotva dvoumetrovým veslem dosáhneš všude a že dno rybníku je více či méně bahnité a rovné.

Mola s posezením. Rybářské stavby, typické pro Velký rybník.

Ostatně všudypřítomnou mělkost Velkého rybníku, obzvlášť na severní straně, dokazují dlouhá mola, jedno vedle druhého, některá i více než pětadvacet metrů dlouhá. Místní rybáři je vybudovali, aby se přiblížili na dohoz větší hloubce. Aby od svých chat nenahazovali jen tam, kde je vody po kolena. Právě vysoký počet těchto útlých rybářských staveb je pro Velký rybník, v soupisu rybářských revírů uváděný jako Dalovický potok 2, signifikantní.

Zdejší dominantní rybou je kapr (jak také v Čechách jinak, že?), dále jsou tady hojně zastoupené plotice, cejni a perlíni. Rybníkem esíčkují úhoři, na dnešní truchlivé časy ve stále slušných počtech, dále jsou zde štiky, líni, okouni a sumci. Tady je dobré zmínit, že v posledních sedmi letech byli na Velkém rybníku uloveni tři sumci v délce kolem dvou metrů.

Před odjezdem na podkrušnohorský revír jsem ještě získal informace o přítomnosti amurů a candátů, nad nimiž se ovšem vznášel velký otazník.

Železniční zastávka Velký Rybník.

Po příjezdu do Velkého Rybníka mi totiž místní rybáři řekli, že candáti tady rybky už neloví, alespoň ne ti v lovné míře, a že „těch pár kusů“ uhynulo před třemi lety během extrémních letních veder. A stejně tak informaci o výskytu amurů mnou dotazovaní rybáři nepotvrdili. Jen krčili rameny, nikdo z nich o amurech nic nevěděl.

V každém případě na seznam vyskytujících se druhů jsem zařadil i ony dva „otazníkové“ rybí druhy. I s nimi jsem tedy měl ulovit jedenáct různých druhů ryb, a to během sedmi dní na přelomu června a července.

Západ slunce na Klínovci. Od rybníku je krásně vidět na vrcholky západočeské části Krušných hor, jako jsou Klínovec nebo třeba Plešivec.

168 hodin? Žádná brnkačka

Že můj cíl ulovit během pouhých sedmi dní všechny druhy ryb, které se v tom kterém revíru vyskytují, nebude žádná brnkačka, jsem si pořádně uvědomil až při samotném balení na cestu. Tehdy jsem si poprvé položil úplně obyčejnou otázku, totiž spojené otázky: Jak dlouhý je vlastně týden? Jak dlouhých je sedm dní? Je to dlouhá, nebo naopak krátká doba?

No… Jak kdy. Záleží na situaci.

České přirovnání „Dlouhej jako tejden před vejplatou“ zná asi většina z nás. Podle této zlidovělé věty je týden děsivě dlouhá doba, jejíž toužebně očekávaný konec je jakoby v nedohlednu.

Chystám se na vodu. Vypůjčená pramička mě doveze k hrázi, kde zkusím vyvláčet candáta…

Pokud však máš jen sedm dní na to, abys prolomil veškerá tajemství řeky či přehrady, abys chytil všechny její rybí druhy, odlišné po všech stránkách, je to zatraceně krátká doba! Krátká jako víkend mezi dvěma pracovními týdny. A ještě kratší tehdy, hází-li ti počasí klacky pod nohy.

A tak jsem se na úvodní výpravu připravil, co jen můj kombík unesl. Čtyři velké bágly a tašky, plné woblerů, gum, třpytek, háčků, různých krmítek, splávků, broků, návazců, pelet, rousnic i vnadících směsí. Sladce vonících, ale i smradlavých. K nim pak samozřejmě futrály s pruty. Tři různé přívlačové pruty, plavačkový odhozák, feeder a „haďák“ – takový optimálně silný prut pro lov s rousnicemi na položenou, v mém případě třímetrový Magic Stick.

Naložený tak, že by se mi do auta nevešla už ani dvoulitrová PETka s vodou, jsem 25. června ráno vyjel směr Velký Rybník. Zdolat zdejší Velký rybník. Na něm mě čekal první ze série sedmidenních vícebojů…

Hromy nosí smrt

Dnes už vím, že vše nejzajímavější z celé sedmidenní výpravy se odehrálo v prvních osmačtyřiceti hodinách po mém příjezdu. Po ubytování v pronajaté chatce jsem zmapoval hloubku a profil dna v jejím blízkém okolí, a pak začal bez otálení vnadit. A chytat. Nejdříve feederem.

Postupně se mi dařilo chytat různé zdejší druhy. Mimo jiné sumce nebo lína.

Postupně se mi dařilo chytat různé zdejší druhy. Mimo jiné sumce nebo lína.

Postupně se mi dařilo chytat různé zdejší druhy. Mimo jiné sumce nebo lína.

Rybolov šel hladce. Než na krajinu padla tma, chytil jsem pár kaprů, cejnů i plotic. Tři druhy z plánovaných jedenácti jsem tak měl cobydup.

Kolem 22. hodiny jsem vyměnil feeder a krmítko za „haďáka“, protože ve vzduchu byl cítit úhoř. Jako by mi tančil kolem hlavy. Počasí se kabonilo, nad Krušnými horami se zvedal vítr, a tak jsem nastražil rousnici. Na položenou.

Jenže kolem jedenácté dorazila silná bouřka, která vyhnala všechny rybáře od vody a některé chataře od táborových ohňů. A nešlo o ledasjakou bouřku! Kroupy, liják, vichr a hromy řádily až hluboko do noci. Kolem půl druhé mě dokonce probudila obrovská rána, která otřásla chatou.

Blesk, napadlo mě okamžitě. A blesk to skutečně byl!

Když jsem po čtvrté hodině ranní vylezl z pelechu, abych okolí chatky proházel gumovými shady, spatřil jsem v kalném ranním šeru po bouřce šokující obraz. Potemnělá hladina před chatou evokovala rybích mazlíčků! Všude svítila bílá bříška desítek a desítek mrtvých ryb. Plotic, cejnků, ježdíků, okounů a malých štik. Byli mezi nimi i dva líni a candátek do patnácti centimetrů.

Sumec a úhoř. Mrtvé ryby, které se na hladině objevily třetí den po hromové noci.

Jak se záhy ukázalo, ryb, většinou menších velikostí, uhynuly stovky, možná tisíce. Všude hnili světlíšci! Těla mrtvolek lemovala břehy celého rybníku, přičemž v příštích třech dnech se vynořovala na hladinu další. Ta už však patřila větším rybám, například sumci nebo úhoři, které jsem sebral do podběráku uprostřed rybníka. Obě tyto ryby měřily kolem pětasedmdesáti centimetrů.

Vrahem ryb byl zřejmě blesk, který v noci na 26. června probudil nejen mě, ale i mnoho dalších chatařů. Zabil je, když té hromové noci udeřil přímo do vody! Alespoň tak o tom všichni v obci hovořili. Vlastně celý týden se v širém okolí mluvilo téměř jen o této události.

V každém případě je pravdou, že voda v rybníku byla ráno po bouřce nezvykle teplá. O dost teplejší než večer před bouřkou. Byla skoro až horká. Jako by ji v noci ohřívali na elektrické plotně. Vážně. Zhruba takovou bych si napustil do vany, když bych se potřeboval zahřát koupelí. A právě proto jsem toho rána pustil chytání k ledu a přívlačový prut odnesl zpět do chaty. Tváří v tvář situaci jsem rybolov odložil na později.

Po půl sedmé začalo foukat a vlny od hráze přinášely další a další mrtvá těla ryb. Současně ale vítr vodu prokysličil a zchladil na normální letní úroveň, takže jsem někdy kolem půl jedenácté dopoledne znovu nahodil feeder. Abych zjistil, jestli vůbec nějaká ryba hromovou noc přežila.

Hřbet šedesátkového kapra. Největší kapr mého týdenního pobytu.

Přežila! Než se mi v chatě uvařila voda na zalití čínské polévky z pytlíku, vodil jsem kapra, jehož velikost jsem později už nepřekonal. Kapřích šedesát centimetrů bylo v daném týdnu mým feederovým stropem. Jinak však ryby po prodělaném elektrošoku nebraly. Až do večera, kdy jsem chytil úhoře. Sice malého, těsně pod padesát centimetrů, ale mohl jsem si odfajfkovat další zdolaný rybí druh. V pořadí čtvrtý.

Dobrou zprávou bylo, že i přes značný úhyn ryb jich ve vodě stále ještě dost zůstalo při životě. A tak jsem na začátku následujícího dne přidal na svůj seznam pátý ulovený druh. Brzké ranní šero totiž nevadilo štice, která před půl pátou nenápadně zastavila gumového shada, jímž jsem ležérně tajtrdlíkoval podél rákosí. Štice jsem po zdolání naměřil krásných 76 centimetrů, což u zdejších rybářů vzbudilo vážně značnou pozornost. V této části rybníku prý tak velkou štiku neviděli nejméně tři roky.

Spokojený s výsledkem

Na Velkém rybníku jsem si nakonec relativně dobře zachytal, přestože počasí v době mého pobytu bylo velmi proměnlivé, navíc den po extrémní bouřce a zásahu blesku do vody ryby buď umíraly, nebo nebraly.

Štika 76 cm. Dvojitá dávka radosti, protože s takovou rybou jsem zde příliš nepočítal.

Během sedmi dní a sedmi neúplných nocí jsem zde ulovil devět rybích druhů – několik desítek malých kaprů (většinou do 40 cm), perlíny, líny (do 35 cm), cejny, plotice, okouny, šest úhořů (do 60 cm), jednoho sumce a jednu štiku. Všechny za střídavého použití čtyř rybolovných technik – plavaná, přívlač, feeder a položená.

Nepodařilo se mi ovšem chytit ony dva rybí druhy, nad jejichž výskytem už předem visel otazník. Tedy amura a candáta. Nevadí. Jedenaosmdesátiprocentní úspěšnost v chytání různých rybích druhů, kdy můj čas rychle odměřoval padající písek ve virtuálních přesýpacích hodinách, považuji za velmi dobrý výsledek. Snad ho zopakuji i na další, tentokrát těžší vodě… Na řece.

Václav Fikar (Český rybář, září 2016)