Někteří už ji četli. Ilustrátor Martin Stehlík o ní řekl, že „je syrová jako punk“. Herečka Pavla Janiššová o ní prohlásila, že „se čte doslova jedním dechem“…

Protože moje nová kniha Když už jsem ji zbouchnul aneb Sexem k životní roli hustýho rodiče oficiálně spatří světlo světa 24. července, možná vám nyní přijde vhod krátká ukázka z této letní knižní novinky. Ukázka pochází z šesté kapitoly, nazvané Tati, zajdi k Čaroději!

……

Humanoid odpověděl palcem nahoru. To mohlo znamenat cokoliv. Třeba že jsem pašák, protože jsem se hned na první pokus posadil do správnýho křesla. Nebo že mi to v křesle sluší. Nebo že už si dlouho s nikým tak dobře nepokecal. Nebo…

„Za minutu?“ chtěl jsem mít jasno.

„Áno,“ přikývla a zmizela vzadu za plentou. I s číry na papíře, který jsem přinesl vytištěný. Hned se ale vrátila.

„Pán může čekat deset minut?“ zeptala se.

„Deset minut?“ podíval jsem se hloubavě na hodiny nad zrcadlem, abych si připomněl, že na odpoledne nemám žádnej plán. „Co se dá dělat… Sice nestíhám, ale vydržím.“

„Já děkovat. Kolega uklidňovat,“ ukázala za plentu a vrátila se za recepční pultík.

„Kolega uklidňovat?“ otočil jsem se prudce k recepci, když mi s pětivteřinovým zpožděním došlo, co mi sdělila.

„Áno.“

„Aha,“ lekl jsem se odpovědi humanoida. „Kolega, kterej mě bude stříhat? On se vzadu uklidňuje?“

„Áno.“

Ty vole! Takže týpek, kterej mi bude jezdit nůžkama po hlavě, se někde vzadu uklidňuje? Jak se tam uklidňuje? Nechtěla říct, že medituje nebo že pije čaj nebo že třeba dojídá psa? Panebože. Ona řekla, že se uklidňuje.

Kadeřník, kterej mi novým účesem měl vtisknout zcela novou tvář, se nakonec uklidňoval půl hodiny. Už jsem se z hustýho křesla zvedal a chtěl odejít, protože v Hollywoodu se mi špatně dejchalo a taky jsem se tam skoro všeho bál, když vstoupil na scénu. ON. Ten, kterýmu holky z Našeho města říkaj Čaroděj.

Musím uznat, že Čarodějovo entrée nemělo chybu. Pravou rukou odhrnul polovinu igelitovýho závěsu, kterej odděloval zázemí pro zaměstnance od zamořenýho salónu, a po klouzavým nakročení do salónu se najednou zastavil. Stál přímo v Hollywoodu.

Oči měl přivřený a nepřítomný. Levou ruku si zapřel o boky a pravou lehce mihotal před sebou. Za výraznýho pokyvování hlavou se pak začal rozhlížet na všechny strany, jako by si tím říkal o bouřlivej potlesk.

Síla! Kdyby měl na sobě koženej křivák místo gumový řeznický zástěry s laclem, přísahal bych, že pět metrů ode mě stojí absolutní rocková megastar. Alice Cooper, Bruce Springsteen nebo i Michael Jackson. Chtělo to jen pořádný intro a světla přímo na něj. A taky víc umělýho kouře, protože v salónu ho pro Čaroděje bylo málo.

Hollywwodská hvězda konečně na scéně. Humanoid z recepce ho pozdravil mírným ukloněním a taky všech deset kadeřnic s rouškama přes obličej se otočilo Čarodějovým směrem. Všechny se podřízeně uklonily a já si vmžiku přestal myslet, že ho zlomím.

Čaroděj vypadal, jako by si užíval neslyšitelnej jekot nadšenýho davu. Alespoň na mě tak působil. Vsadil bych poslední kilo, že ve svý hlavě slyšel pořádnej hukot. A proto jsem z něj dostal strach.

Mezi zrcadla hair studia Hollywood totiž vstoupila bytost z jiný planety. Asi sto šedesát centimetrů malej chlap s dlouhejma černejma vlasama, vyztuženejma bůhvíčím a trčícíma do všech stran. Jako by je tvaroval koktejlem z medu, mízy borovic a chemickejch tužidel. Část nad levým uchem si pak šmrncnul bílou barvou ve spreji.

Tisíckrát víc než jeho impresionistickej účes mě ale děsily vjemy, který jsem postřehl vzápětí. Až když se přiblížil na dva kroky ode mě.

Tak především kolem povolenýho opasku přes řeznickou zástěru měl rozesetejch sedm nůžek různejch velikostí i tvarů. Od krejčovskejch až po kuchyňský. Něco podobnýho jsem nikdy v žádným kadeřnictví neviděl. Proto jsem ho sjel očima ještě jednou. Vypadal jako střihorukej Edward v asijským provedení! Ten šílenej rozcuch na hlavě… Tolik kovových nůžek kolem vlastního těla… Co s nima asi dokáže?

A proč pořád popotahuje nosem? Jakoby měl zvětšenou nosní mandli nebo byl na něco alergickej. Moment… Něco má pod nosem. Nějakej bílej prášek…

Koks! No jasně, proč jinak by se snažil dostat ten zbejvající bílej pyl za každou cenu do nosních dírek? Hladkou mouku by do svýho rypáku asi nenatahoval!

Takže takhle se vzadu za plentou uklidňoval. Čaroděj šňupal! A teď mě bude stříhat. Budu v rukou střihorukýho Nguyena, kterej se vzadu sjížděl koksem a kterej je vyzbrojenej sadou kovovejch nůžek.

Moment! Proč má na sobě řeznickou zástěru?

„Kólega,“ ukázal humanoid růžovým medvědím drápem na Čaroděje. „On sčíhat tebe.“