To dáme! Ale co pak?


Datum publikace: 19-03-2020, 19:32 v Pěna všedních dnů.

Nikdy bych nevěřil, že podobné výjevy že života reálného socialismu ještě někdy zblízka spatřím. O to méně v éře přebytku a evropského blahobytu. Že kvůli nezbytným opatřením pro zamezení šíření koronaviru COVID-19 budu účastníkem scén z normalizačního Československa.

V jediném týdnu jsem viděl až dost. Například důchodkyně, které se v supermarketu handrkovaly o několik posledních balení mouky. Jedna vyskládala posledních pět kilových balení mouky do svého košíku, což se nelíbilo druhé seniorce. Bez servítek si přeházela tři balení mouky z nákupního košíku první seniorky do svého. A přetahovaná o mouku byla na světě.

Zíral jsem také na dvouřadý regál s ovocem a zeleninou v diskontu, který zel absolutní prázdnotou! V bedýnkách nezůstal jediný plod čehokoliv. Ani nahnilý citron. Jako kdyby zcela přestalo fungovat zásobování země.

Protože nikde nebyly k sehnání ochranné roušky, viděl jsem fronty na látky před galanteriemi, jako když za totáče přivezli do pražské Kotvy desatery džíny ze západu.

A co víc, nikde jsem za dva a půl týdne nesehnal ochranné roušky. Můj kamarád, sportovec, pak nikde nesehnal obyčejnou Alpu. Lidé ji totiž vykoupili. Údajně ji pijí jako prevenci před onemocněním koronavirem.

Avšak nejen v Česku, ale i v jiných zemích byla situace v obchodech podobná. A to v zemích tradičně kapitalistických. Tedy v takových, které nepamatují fronty na banány, na dámské vložky, ani na maso v rozvinutých hospodářských oblastech sféry srpu a kladiva. Které neměly přímou historickou zkušenost se socialistickým nedostatkem čehokoliv.

Například v USA, Anglii či Německu. I tam zely regály v potravinách či drogeriích prázdnotou poté, co je lidé vzali útokem. Konkrétně v některých bavorských městech nebyl několik dnů k sehnání toaletní papír!

Vše by mohlo být k smíchu, kdyby nebylo války. Války s neviditelným nic. S mikroskopickým špuntem. Virem, s nímž se lidstvo dosud nepotkalo. A současně války s nepřipraveností, chaosem, dezinformacemi a panikou.

Situace je vážná. Ovšem nakolik moc vážná, o tom většina z nás příliš neví. Netušíme, nakolik je vážná vážně, nebo na kolik jí na vážnosti přidává jen panika nevídaných rozměrů, nepochopitelně rozdmýchávaná každou hodinu sdělovacími prostředky.

Paniku mezi lidmi živí jednoznačně média (titulky Virus kosí Evropu apod.) a desetimilionový národ každý večer s napětím sleduje, kolik nových případů u nás přibylo. Jestli 19, 39 nebo už 59. A kolik je nových úmrtí seniorů v Itálii.

Je to jako seriál, kde se zdánlivě mnoho děje, a přitom zároveň až tak nic moc, jelikož každý díl už po třech týdnech války s virem dokážeme úspěšně předvídat. Přesto byla naše země zavlečena do situace, kde strach má velké oči. Možná vůbec ty největší.

Takže, co víme?

Víme, že prevít COVID-19 dokáže zabíjet. Podobně jako zápal plic, chřipka či tuberkulóza. Ale víme také, že usmrtí jen velmi nízké procento z počtu nakažených. Dobře víme, že tradiční chřipka, s níž jsme se naučili žít, usmrtí ročně mnohem víc lidí. A přesto nás její statistiky nechávají v klidu spát.

Víme také, že laboratoře a farmaceutické firmy po celém světě už zahájily testování prvních vakcín. Nikdy dříve v historii lidstva se lék na nějakou nemoc nehledal tak rychle jako nyní. S určitými návrhy dokonce přišel i nejrychlejší počítač planety, na nějž se v závodě s časem při snahách zastavit šíření nákazy obrátili američtí vědci.

Víme, že z nákazy se vyléčily desítky tisíc lidí po celém světě. A to v době, kdy na ni zatím nemáme lék. To je přece výborná zpráva a povzbuzení do budoucna. Proč ji neakcentují média?

Proč sdělovací prostředky, když už mají potřebu se COVIDu věnovat čtyřiadvacet hodin denně po sedm dnů v týdnu, nezačínají své hlavní zprávy velkými titulky a perexy třeba takto: Dnes přibylo ve světě dalších 1 870 vyléčených? Za poslední týden jich je už šest tisíc. Proč začínají: Nákaza se rychle šíří. Česko má 153 nových případů a tři nová úmrtí?

Proč třeba neakcentují, že zdravotnictví v sousedním Německu je na COVID výborně připravené. Že Německo testuje své občany po statisících, narozdíl od Česka, a že úmrtnost na tuto novou nemoc je tam na extrémně nízké úrovni. Pouhého půl procenta z celkového počtu nakažených. Proč nezačínají sdělovací prostředky spoustou pozitivních zpráv? Protože vyvolaná panika je zárukou vyšší sledovanosti a vyššího prodaného nákladu?

A nakonec víme, že zatímco počet nakažených denně stoupá podle očekávání (vláda uvedla, že koncem dubna očekává až 15 000 nakažených z 10 a půl milionu obyvatel), dříve nebo později začne logicky klesat. Až nakonec podivné šílenství kolem koronaviru zcela pomine. A co bude pak?

Pohled na ranní Alpy. Jeden z mnoha vtipů, které Češi v těchto dnech vymýšlejí.

Situace vážná je. Rychle rozšířená panika a atmosféra strachu, jako kdyby měl každý desátý v naší zemi do měsíce umřít, což opravdu neumře (!), situaci nadbytečně dramatizuje. Skoro až nechutně démonizuje.

Přestože zdraví národa je bezpochyby zásadní, vyslovím nyní myšlenku v tomto vypjatém čase velmi odvážnou.

Vážnější než několik tisíc nakažených v horizontu dvou až tří měsíců, z nichž koneckonců drtivá většina onemocnění ustojí, je z dlouhodobého hlediska situace ekonomická a sociální. Protože válka s koronavirem za pár měsíců odezní a země pak bude muset opět normálně dýchat a pulzovat. A už nyní se hraje o to, bude-li dýchat zdravě, bez dušnosti a horeček, a jaká bude její kocovina. Už nyní se rozhoduje o tom, z jakého bodu se Česko odrazí. Jestli z bodu absolutně spálené a zmrazačené země, negativně poznamenané na mnoho let dopředu, nebo „jen“ z pozice nemocného, který se relativně brzy začne zotavovat z chřipky. O tom všem se rozhoduje právě teď.

Už nyní, pouhých deset dnů po vyhlášení nouzového stavu v naší zemi, se zdá, že směřujeme spíše k variantě spálené země. Živnostníci, restaurace i některé malé firmy napříč hospodářskými segmenty avizují krach. Na pracovních úřadech se jen během prvního týdne od vyhlášení nouzového stavu přihlásily první stovky lidí, kteří kvůli opatřením proti šíření koronaviru přišli o zaměstnání. A to je teprve začátek. Další tisíce nezaměstnaných přibudou v nejbližších týdnech. A další tisíce záhy, pokud se země nezačne brzy postupně vracet k normálnímu rytmu fungování.

Krachující firmy už neodvedou do státní pokladny ani haléř. A přeživší firmy i nezaměstnaní lidé naopak budou chtít od státu pomoc nevídaných rozměrů. Pomoc, která do značné míry přijde, avšak která se v příštích letech projeví mimo jiné oslabením investic a rozvojem země.

Mezi nejpostiženější regiony přitom budou patřit ty, které leží u hranic s Německem a Rakouskem. Zákaz vstupu cizinců na naše území je totiž úplně odřízl jak od každodenního chleba, tak od přeshraničních společenských vazeb, krok za krokem budovaných uplynulých třicet let.

Specifickým regionem je pak Karlovarský kraj. Jeho ekonomika totiž stojí a padá téměř výhradně s cestovním ruchem, lázeňstvím a každodenním přeshraničním kontaktem s německými sousedy.

Právě tento kraj, který už nějakou dobu třeští hlava z toho, co si počít s několika tisícovkami lidí bez práce, až největší zaměstnavatel v regionu – Sokolovská uhelná – ukončí těžební činnost, teď dostal další těžkou ránu.

Po zimě, kdy se Karlovy Vary, Mariánské a Františkovy Lázně chystaly nadechnout a otevřít novou sezonu, jsou tato lázeňská města zcela vylidněná. Po odjezdu Němců a hostů z dalších zemí se stala lázněmi bez hostů. Mrtvými městy duchů.

Hotely a lázeňské provozy jsou zavřené, v součtu několik tisíc zaměstnanců zůstává doma buď na šedesáti procentech mzdy, a to zatím, nebo již byli propuštěni. A další stovky lidí z jiných oborů jsou na tom stejně. Bude jich však víc.

Z mého pohledu vláda naštěstí pro pohraniční regiony neuzavřela hranici pro přibližně devadesát tisíc přeshraničních pracovníků, kteří každý den dojíždějí za prací do Německa či Rakouska. Jakkoliv musí usilovat o zamezení šíření viru, což se děje pravděpodobně nejpřísněji v Evropské unii, zřejmě si plně uvědomuje, že jsou zde další důležité faktory – hospodářské a sociální. A proto hledá kompromisy.

Úplným uzavřením hranice v rámci dočasných opatření by totiž de facto během jediného dne připravila desítky tisíc pendlerů o práci. A desetitisíce lidí na pracovním úřadu nechce žádná vláda. Zvlášť pak kvůli krátkodobému opatření, které za několik týdnů zmírní a posléze zcela zruší.

Současně by tím ale odebrala chudším příhraničním regionům místně velmi významnou kupní sílu, která bude po skončení koronavirové tsunami zapotřebí, aby se živnosti v regionech znovu postavily na nohy.

Například Karlovarský kraj by po umrtvení lázeňství a následné ztrátě příjmů tisíců přeshraničních pracovníků klesl na úplné dno. Rozhodně by klesl níž než průmyslové regiony ve vnitrozemí. Vrátil by se doslova o desítky let zpět. A to je absurdně vysoká daň za přehnaný strach a v podstatě nízká čísla.

Podle progózy vlády má být v Česku v polovině dubna několik tisíc lidí nakažených novým koronavirem. Ten už si totiž po zavlečení z Itálie do České republiky žije svým vlastním životem. Mimo jiné proto, že nejméně jedna polovina lyžařských navrátilců z Itálie nedodržovala povinnou karanténu a chodila volně venku, jak bylo čerstvě zjištěno.

Dokud lidé, kterým je nařízena preventivní izolace od okolí, nedodržují elementární pravidla, je zbytečné uvažovat o tom, že jediným rozhodnutím v jednom okamžiku připravím o práci desítky tisíc lidí, kteří za hranicemi vydělávají na živobytí svých rodin a hypotéky.

Lidé, kteří v uplynulých dnech až hystericky volali po úplném uzavření hranice pro pendlery z obavy, že přeshraniční pracovníci nyní představují riziko dovozu viru z Německa či Rakouska, zapomněli všichni do jednoho ve své zaslepenosti na další, rovněž početný rizikový faktor.

Přes hranice s Německem a Rakouskem den co cen přijíždějí do Čech stovky kamionů. Z Franice, Německa, Polska, Maďarska, Holandska, ale hlavně z Česka. Jejich řidiči v Česku tankují a nakupují, v případě českých řidičů se i vracejí ke svým rodinám. Zakážeme tedy i vstup kamionům na naše území? Vždyť i několik tisíc řidičů kamionů jsou stejným rizikem jako pendleři.

Naprosto všichni, strašeni čísly vytrženými z kontextu, pak zapomněli, že konkrétně Německo, jehož „vysokým“ počtem nakažených jsme strašeni, je v testování svých obyvatel o celé kilometry dál než Česká republika. A že je na pandemii ve zdravotnictví mnohem lépe připraveno.

Ano, máme problém. Do našich klidných a spotřebitelsky blahobytných životů vstoupilo něco nového, dosud nepoznaného. Máme strach a někdy kvůli zprávám panikaříme. Ale kvůli dvou- až tříměsíční tsunami nákazy přece během pár týdnů nezdevastujeme ekonomiku regionů a celé země. Již tak utrpí hodně, tak proč by musela ještě víc?

Svět bojuje. Evropa bojuje. Česko bojuje. Vláda nemá jednoduchou roli. Válka s neviditelným nepřítelem není jednoduchá. Je nutné zastavit jeho postup, současně ale minimalizovat sociální a ekonomickou devastaci země a jejích regionů. Přestože se všude řeší zdraví občanů, každá vláda musí hledat kompromis mezi nutnou obranou a situací v zemi po válce, která v horizontu několika měsíců odezní.

My, občané, se nyní musíme naučit žít v blízkosti nového nepřítele a podle toho se chovat. Protože i když COVID-19 válku prohraje, už tady bude navždy. Očekávám, že právě to nám dříve nebo později někdo šetrně sdělí. Předseda vlády, ministr, epidemiolog…

Proto o sebe pečujme. Důsledně dbejme na svoji imunitu a hygienu. Dodržujme nařízení odborníků. A nepodléhejme strachu víc, než je nutné. Víc pro sebe a své okolí udělat nemůžeme.

Dnes ráno jsem nakupoval potraviny. V supermarketu plném lidí s rouškami přes obličej nakupovali také otec s malým chlapcem. A bavili se o současné situaci. O tom, co malý chlapec kolem sebe vidí.

Klučina naslouchal vysvětlování svého otce, až najednou vykřikl: „Já chci zpátky svůj život.“ A rozbrečel se.

Svůj život chceme zpátky všichni. Život bez roušek a omezení. A budeme ho mít. Opět budeme jezdit volně přes hranice. A chodit do obchodů bez roušek, v nichž se důchodkyně nebudou prát o mouku. Pokladní sice budou sedět za skly a my budeme platit víc kartami, ale budeme ho mít. Zřejmě budeme ještě víc nakupovat přes internet, ale budeme ho mít.

A znovu si po tréninku namažeme unavené svaly Alpou, protože senioři ji přestanou zbytečně pít. Znovu budeme chodit do divadel, na koncerty i večer na pivo do restaurací. Přestože po korona krizi svět už nebude jako dřív, své životy budeme mít zpátky.

To dáme! 🙂

Václav Fikar

Přečteno: 23 008 (poslední aktualizace 30. 4. 2020)zdroj: Google Analytics




6 thoughts on “To dáme! Ale co pak?

    • „Společnost si podle mě bude muset zvyknout na to, že na naší planetě a v České republice je koronavirus. Ten tady je a bude. Je třeba ocenit původní velmi razantní a striktní opatření, která způsobila, že křivka počtu nakažených je poměrně pomalá. Takže se postupně i naše zdravotnická zařízení na situaci adaptují. Ale není možné dál čekat. A teď už mi přijde, že čekáme na Godota.“
      Tomáš Zima, rektor Univerzity Karlovy, v rozhovoru pro Hospodářské noviny, uveřejněném 9. 4. 2020

      Děkuji Vám moc, Jane, za odkaz na článek.

  1. Zastávám shodný názor jako Vy. Přijde mi, že všechno je uměle vyvolané. Nevím proč. A co předvádí naše politická garnitura, která chrání zejména seniory na úkor budoucnosti země – mladých lidí? Mladí kvůli tomu přicházejí po tisících o práci a dostávají se do fatálních životních situací, které budou řešit dlouhé roky. Nerozumím tomu. Stačilo by tři týdny karantény a omezit potkávání lidí na veřejnosti (vysoké počty diváků apod.) a hlavně se velmi dobře postarat o úroveň zdravotnictví. Totálně zamknout zemi je velká chyba. Doporučuji všem rozhovor s primářkou Adámkovou. Není co dodat! – https://www.televizeseznam.cz/video/strunc/nakazene-koronavirem-pocitame-spatne-je-to-ucelova-prezentace-varuje-primarka-adamkova-64047436

    • „Andrej Babiš předvedl, jak se řídí stát jako firma (zvířat). Když se blíží nebezpečí, dobytek se zavře do chléva a nepustí se ven, dokud hrozba nepomine. Nechal zavřít hranice, školy, obchody, živnosti a na ústa nám nasadil roušku. Pak na nás vyplázl jazyk a řekl: „Čau lidi! Chtěli jste mě zavřít, tak jsem zavřel já vás!“ Jeho rozhodnutí byla od počátku chaotická, neadekvátní, přestřelená. Zdravotní, ekonomické a sociální následky mnohonásobně převýší škody způsobené koronavirem. V armádě se tomu říká přátelská palba. Ve snaze zničit nepřítele se vybombardují vlastní jednotky.“
      Jan Hnízdil, lékař, v rozhovoru pro E15 ze dne 11.4.

      Děkuji moc, Jaroslave, za váš komentář.

    • 🙂 Časy jsou složité a z dobře míněné záchrany populace se začíná stávat podivná hra s manipulováním širokých mas. A nyní už i politikum.

Komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..



NEJNOVĚJŠÍ PŘÍSPĚVKY:

Ještě to stihneme. Darujte pod stromeček knihu s věnováním přímo obdarovanému

Zvažujete-li pro příbuzné a známé speciální dárek, který by vyčaroval úsměv ve tváři a později i smích, co takhle novou knihu?...

V pondělí 2. 12. v Sokolově. Na autorském čtení

Po Praze Sokolov. V pondělí 2. prosince se v Městské knihovně v Sokolově uskuteční druhé autorské čtení z mé nejnovější knihy...

Reportáž z bláznivého křtu Drahouška v Praze na YouTube

Na YouTube již můžete zhlédnout průřez dlouhým sobotním hudebně-literárním večerem v pražské Hlubině, v jehož rámci došlo na křest mé nové...

Křest Drahouška na česneku v Hlubině byl skvělý. Děkuji všem!

Co k sobotnímu večeru říct? Zatímco v ulicích Prahy bylo listopadově nevlídno, v natřísknuté Šenkýrně Hlubina na pražském Smíchově panovalo docela...

Místa na pražský křest Drahouška na česneku už nejsou. Kapacita Hlubiny je naplněna

Sobotní křest mé nové knihy Drahoušek na česneku ve smíchovské restauraci Šenkýrna Hlubina, který je součástí hudebně-literárního večera, se může těšit...

Top