Tenkrát na západě 5.: Zelený lín


Datum publikace: 31-05-2013, 13:28 v Rybářské storky.

Můj milý čtenáři, až budeš číst tyto řádky, možná už ve střední Evropě bude jaro. Alespoň v to doufám, stejně jako ty. Pátého dubna, kdy ti píšu tyto řádky, je totiž u nás v Česku pořád ještě zima. Prý jedna z nejnáročnějších za poslední roky, jak jsem včera četl. Zima, která vynikala délkou, mrazivým březnem a rekordně malým počtem slunečných dnů. A teď mi pověz, milý čtenáři, co s takovým ročním obdobím? Kolik radosti ti rozdalo nebo kolikrát tě pustilo k tvé oblíbené vodě?

Zatímco pro mě je zima jen obdobím temné gotiky, které se snažím v depresích přežít, jaro je úplně jiné kafe. Open air festival nové naděje, radosti a lásky. Velkolepý návrat života do Evropy, která je okamžitě o 360° krásnější. Jaro je obdobím návratu barev, vůní, slunce a vůbec celého koloběhu přírody. Koloběhu započatého masovým rozmnožováním živočichů, a to napříč řády, čeleďmi, rody i druhy. A právě k tomuto vzácnému období se váže i můj další rybářský příběh, který se odehrál uprostřed května. U nás na západě, pár let před rokem 1989.

Maskáče a uniformy

Pro člověka žijícího ve svobodné zemi musela být komunistická „železná opona“ jen těžko pochopitelnou variací velké čínské zdi. Bizarním divem totalitního světa.

Vysoké strážní věže, rozmístěné zhruba po kilometru podél hranice s Bavorskem a Rakouskem, mezi nimi zorané a uhrabané pásy půdy, stejně jako natažené vysoké ploty, po jejichž drátěném vrcholu probíhalo ještě vyšší napětí. Až osm tisíc elektrizujících voltů mělo komukoliv rozmluvit opustit ráj socialistických výdobytků. Odejít ze země, ze které buclaté sovětské Matrjošky vyhnaly amerického myšáka Mickeyho a nepoživatelné kubánské pomeranče nepustily na potravinářský trh své sladší španělské bratrance. Smrtící elektřina je měla zradit od odchodu ze země, ve které řezníci prodávali maso pod pultem a učitelé nesměli učit pravdu. Že nikoliv Sověti, ale Američané osvobodili na konci 2. světové války západní Čechy. Tato absurdní opona u západní hranice sloužila lidu. A proti lidu.

12web

Na Chebsku, geograficky zaklíněnému do Bavorska, jsme byli zvyklí na maskáče a zelené vojenské uniformy. Vždyť jen v samotném okolí Chebu bylo rozmístěno šest rot pohraniční stráže, přičemž přímo v okresním městě žila svým vojenským životem troje kasárna.

Nám, dětem, uniformy příliš nevadily. Budily v nás sice respekt, ale jinak měla blízkost vojáků i všelijaké výhody. Drobné i větší.

Třeba prvoligový fotbal. Na vojnu do Chebu byli posíláni mladí hráči z celé republiky, aby je zde, u západoněmecké hranice, trenéři RH Cheb přetavili v budoucí reprezentanty. Stejskala, Petrželu, Šilhavého, Kadlece, Bílka, Chovance, Herdu, Lavičku, Druláka, Skuhravého, Knoflíčka, Kukletu a řadu dalších. Klima u západní čáry jim většinou svědčilo, ostatně celá řada z nich dnes trénuje prvoligové kluby.

Pro malé kluky byli hráči z vojenského klubu vzory, i když jsme ne všemu kolem fotbalu rozuměli. Alespoň ne hned. Dodnes si vzpomínám, jak mě můj táta vzal poprvé na ligu. Já, prcek, jsem uprostřed prvního poločasu sledoval, jak se hlavní tribuna proměnila v pekelný kotel. „Hvězda, hvězda,“ burácel celý stadion, když Rudá hvězda Cheb vstřelila druhý gól do sítě favorizované Slavie.

„Tati,“ tahal jsem otce za rukáv, „a kterej z těch hráčů je pan Hvězda?“ Potřeboval jsem zkrátka  vědět, komu mám fandit.

S davem skandující otec mi podal jen lakonické vysvětlení. „Naši jsou „hvězda“, ti, co mají modrý dresy,“ křičel na mě z jednoho metru, abych ho přes rámus na tribuně vůbec slyšel.

„Já vím, ale kterej ten modrej je Hvězda?“ rozčilovalo mě, že jako jediný na stadionu nevím, komu vlastně fandit.

Na začátku 80. let chodilo v Chebu na fotbal kolem 7 až 10 tisíc diváků. Nejen z Chebu, ale přijížděli i z Mariánských Lázní, Sokolova, Stříbra nebo z Aše. A když tato masa lidí spustila jako jeden muž „Góóóóóóĺ!“ nebo „Hvězda, hvězda“, museli to slyšet i lázeňští pacienti na procedurách v Mariánkách.

Další výhodou zvýšené dislokace vojsk u západní hranice, mohu-li to tak říct, bylo zapojení vojáků do práce s mládeží. Tedy s dětmi. Jako pionýři jsme se tak opakovaně pohybovali v prostředí cvičáků, střelnic nebo na všelijakých prostranstvích při ukázkách bojové techniky. A to se nám jako klukům pochopitelně líbilo. Nebyl mezi námi jediný, který by se na „obrňáky“ nebo ukázky práce s cvičenými vlčáky netěšil.

V té době jsme se seznámili s vojákem, který se kolem našeho pionýrského oddílu začal víc a víc motat. Důvod jsme neznali, ale po pár týdnech už byl prakticky naším druhým vedoucím. Vedl nás společně se Soňou, dvacetiletou blondýnou. Občas pro nás přichystal nějaké akce v terénu jako opékání buřtů u táboráku a občas nám také přinesl péesácký odznaky. Vlčáky a podobně.

9web

Co ale bylo z mého pohledu podstatné, že rybařil. Když nás v jednu středu společně s naší vedoucí pobídli, abychom sami navrhli, co budeme dělat příště, vyhrkl jsem: Pojďme na ryby. Soně se ale můj návrh nelíbil. Tak moc, že ho považovala za vyrušování. „Vašku, nevyrušuj,“ odmítala můj návrh mávnutím ruky. Vojáka, který do Chebu narukoval z Pardubic, však zaujal.

Červené puntíky a březový háj

A tak o něco později zorganizoval výpravu zájemců z řad našeho oddílu na malý rybník, který se nacházel ve směru na Svatý Kříž. Tedy kousek od západoněmecké hranice. Kdo tehdy rybník spravoval, netuším. V soupisu revírů totiž nebyl uvedený. Stejně tak netuším, kolik úsilí musel vyvinout, aby se jedna ze schůzek malých pionýrů uskutečnila právě tam.

V každém případě na výpravu k rybníku jsem se doma řádně připravil. Plechová krabička s hnojáky a pytlík kolínek obalených ve strouhance ze mě měly učinit jednookého krále mezi slepými. Měly mi přičarovat rybu. Na rozdíl ode mě totiž rybářské zkušenosti ostatních spolužáků byly nulové anebo jen velmi slabé. A tak jako nejzkušenější rybář ze třídy jsem prostě chtěl být nejlepší. Chtěl jsem ostatním členům kroužku ukázat, že složité umění rybolovu už perfektně ovládám.

Ke škole pro nás přijel autobus se třemi vojáky. Naším vojákem, kterého jsme většinou oslovovali „Pane vojáku“, a jeho dvěma kolegy. Proč s ním přijeli, věděli jen oni. A možná Soňa, která ještě v autobuse znárodnila moje žížaly i kolínka ve strouhance. Slíbila je všem a mě za nástrahy slíbila červený puntík. No, co bych neudělal pro mír.

Po příjezdu k rybníku na nás čekalo druhé překvapení. Na břehu plápolal táborový oheň, který musel být vidět až na nepřátelském území Bavorska. Udržoval ho čtvrtý z vojáků. Slovák Rasťo. A protože rodiče si nás měli vyzvednout u školy v 19.30, nikdo už na místě neztrácel čas. Vedoucí Soňa nás zasypala vagonem pokynů a Pan voják nám zase představil všechny své kolegy. „Budete-li s čímkoliv potřebovat pomoct, řekněte si jim,“ dodal.

15web

Pak se Soňou odešel směrem ke vzdáleným břízkám. Pro dříví na oheň, jak nám řekl. Na břehu sice stála vysoká pyramida z pořezané kulatiny, jakoby ji tam náklaďák přivezl, ale… Oni byli dospělí a vysvětlili nám, že budeme potřebovat mnohem víc dříví. Vaše škoda, říkal jsem si. Vůbec jsme nechápal, jak se někdo může připravit o takovou kratochvíli, jakou bude čekání s malými pionýry na záběr kapra.

Zbývající tři vojáci nahodili většině z nás udice, a pak se nesrozumitelným způsobem bavili o tom, kolik dříví Pan voják s naší mladou vedoucí asi přinesou.

Čas rychle plynul, dříví v táboráku praskalo a vojáci nás jednoho po druhém obcházeli se špekáčky, které opékali nad ohněm. A zatímco Pan voják se Soňou dál vytrvale v březovém hájku hledali dříví na náš oheň, mně a Mírovi se začaly hýbat splávky.

„Bere mi,“ vykřikl Míra a zasekl. „Mně taky,“ zasekl jsem hned po něm. A protože jsme shodou okolností seděli u sebe, všichni se k nám seběhli jako psi k hárajícím fenám. Spolužáci i vojáci. Okamžitě jsme byli středem pozornosti. Vlastně naše ohnuté pruty a hlavně pak ryby, s nimiž jsme začali zápasit. Dost nevybíravě, jak si dnes matně vzpomínám. Rvali jsme je z vody, co to šlo. Jako bychom mezi sebou soupeřili o prvenství. Kdo z nás jako první vytáhne svou rybu na břeh.

Míra se do prutu opíral silněji, a proto jeho zhruba půlmetrový kapr byl na břehu první. A tak vyhrál. Byl prvním, koho vojáci poplácali po ramenou. Zářil jako sluníčko a já se mu vůbec nedivil. Jeho kapr byl pašák. Všichni si na něj sahali a všichni mluvili jen o něm.

Můj úlovek se na břehu objevil až o půl minuty později. Byl menší než Mírův, za to však byl mnohem krásnější. Chytil jsem totiž lína. A nejen to. Já chytil nádherného lína. Měřil dvaačtyřicet centimetrů a pro mě byl vítězem. Můj třetí lín v životě. Lín, který mě fascinoval jako největší z největších. Jenže pak…

„Máte rybu?“ dobíhal udýchaně Pan voják, který v dáli zaslechl naše výkřiky. Za běhu si upravoval košili a bylo na něm vidět, jak je zvědavý. Rybář se v něm zkrátka nezapřel. Dal přednost ulovené rybě před nějakým blbým sběrem dříví. Anebo už se Soňou dříví nasbírali a on se pak pro něj vrátí? Těžko říct. Vedoucí našeho oddílu se zatím nevracela.

Nevadilo mi to. Stejně můj nápad jít na ryby považovala za hloupost. Tak teď za to bude potrestaná tím, že jako jediná naše ryby neuvidí, protože je pustíme, honilo se mi hlavou. Alespoň, že kvůli nim přiběhl náš voják. Konečně jsme si tak s Mírou mohli připadat důležitě.

1web

„Pěkný,“ dřepl si nad ryby Pan voják. „Pěkný kusy!“ pochválil je. A než jsme se nadáli, z línových žaber se řinula krev. Rudá jako pionýrský šátek. „Řeknu Soně, aby ti za něj napsala červený puntík. A tobě taky,“ otočil se na Míru a pak podřízl i jeho kapra.

Holky leknutím vykřikly a my s Mírou leknutím oněměli. Krev obou ryb se rozlévala po trávníku a já si dodnes pamatuji, jak tam, pár metrů od táboráku, život mého lína vyhasínal. Jak se jeho krásné granátové oči zakalily popelavým prázdnem a jak jsem v duchu litoval, že jsem ho vůbec chytil.

Ano, právě tak jsem začínal růst v rybáře…

PS: Pan voják se z Chebu do Pardubic už nikdy nevrátil a Soňa už v příštím roce náš pionýrský oddíl nevedla. Jen pár měsíců po této rybářské výpravě nastoupila na mateřskou dovolenou. Provdala se za Pana vojáka a dodnes je zde potkávám.

Václav Fikar (Kajman, květen 2013), foto: Václav Fikar, grafika s mapkou: Kajman




2 thoughts on “Tenkrát na západě 5.: Zelený lín

  1. Začátek tomu moc nenapovídal, ale opět mě to velmi pobavilo:-) Hlasitý smích doprovázel četbu příběhu a také ve mě vyvolával zvědavost, kolik asi dříví Soňa s panem Vojákem přinesou. Popis tragického konce lína mě dostal. Těším se na další čtení:-)
    M.

Komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..



NEJNOVĚJŠÍ PŘÍSPĚVKY:

Kniha Drahoušek na česneku je zcela bez upírů!

Napsala mi jedna čtenářka svoji páteční zkušenost s pokusem o zakoupení knihy Drahoušek na česneku v nejmenovaném klasickém knihkupectví.

U pokladny stály...

Knihu Drahoušek na česneku můžete objednat i zde

Od pondělí 21. října můžete knihu Drahoušek na česneku zakoupit jak v knihkupectvích, tak ji můžete objednat také zde.

Své objednávky pište...

Drahoušek na česneku (2024, Pointa)

Drahoušek na česneku (2024, Pointa / Albatros Media)

– próza/humor (sbírka fejetonů a humorných povídek)

Aktualizované termíny autorských čtení z nové knihy Drahoušek na česneku

V příštích týdnech a měsících se můžeme potkat na několika autorských čteních, kde si posluchači navíc budou moci zakoupit Drahouška na...

Drahoušek na česneku právě vychází!

A je to tady! Drahoušek na česneku vychází! Má nová kniha o 156 stranách, která obsahuje osmnáct fejetonů a povídek, se...

Folkový zpěvák Petr Lüftner: Úplně jsem přestal sledovat zprávy

S písničkářem Petrem Lüftnerem jsem si povídal před jeho vystoupením na tradičním festivalu folkové a country hudby Babí léto na Chebském hradě....

Top