Tenkrát na západě 2.: Útroby démona chladivých temnot


Datum publikace: 24-02-2013, 13:37 v Rybářské storky.

Milý čtenáři, dnes se k tobě vracím zdaleka. Ze světa, který je a zároveň není skutečný, stejně jako byl svět, jenž nás před čtvrt stoletím obklopoval. Vracím se ze Středozemě. Peter Jackson mi podal 3D brýle a spolu s trpaslíky, Bilbo Pytlíkem a Gandalfem mě vyslal na Neočekávanou cestu k Osamělé hoře. Až k ní jsme ale nedošli.

Důvodů bylo více. Na výpravě si nás chtěli uvařit zlobři, přepadl nás bledý skřet Azog Znesvětitel, cestu nám zkřížil Glum a vůbec jsme prožívali všelijaká dobrodružství. Jen draka Šmaka jsme zatím neviděli. Tuším ale, že právě on nás nemine. Chtějí-li totiž trpaslíci zpátky Erebor, dřív nebo později se s ním budou muset utkat. Však jsi-li „tolkienovec“, a že jich mezi rybáři je, pak dobře víš, o čem mluvím.

Na sklonku roku zkrátka vstoupil do kin Hobit. A zatímco nebezpečná dobrodružství na jeho neočekávané cestě jsem netrpělivě očekával, dobrodružství, při kterém můj život tenkrát v lednu visel na vlásku, vůbec ne. Obě cesty, hobitova i naše klučičí, si přesto byly v něčem podobné. Na jejich začátku byl pohádkový motiv, na jejich konci boj o holý život. Jen naší Středozemí byla tenkrát Jesenice…

Legendy starých vyder

Jako kluk základkou povinný jsem hltal vychloubačné historky dospělých rybářů víc než všechny Večerníčky. A to je co říct, protože desetiminutové pohádky před spaním jsem prostě zbožňoval. Prošvihnout byť jen jeden z nich se rovnalo tragédii.

Držel jsem palce zajícovi, aby vlkovi znovu utekl, a smál se příhodám přerostlého Fíka. Ten flegmatický maxipes byl vážně borec. Ale i když jsem Krtečka, Krakonoše, Trautenberka nebo Křemílka s Vochomůrkou doslova žral, třicetikilovým štikám ani pětikilovým úhořům z historek místních vyder se pohádkové postavičky z televize nemohly vyrovnat. Ani náhodou!

Cheb, Jesenice by Václav Fikar

Když například starý pan Bárta vyprávěl o obrovských úhořích, kteří trhali silné vlasce, měl jsem oči navrch hlavy. A kdyby to jen šlo, povylezly by určitě ještě výš.

Malé hady, on říkával kolem 130 centimetrů, prý nebylo problém z vody vytáhnout.

„Oni to na tebe zkusí, to je fakt, ale ty jim nesmíš povolit. Musíš bejt tvrdej jako skála. Musíš se do nich opřít a za pět minut už se ti plazí pod nohama a říkaj ti: Pane,“ popisoval přímé střety na bojišti.

Pakliže však zabrali vládcové těchto přemožených úhořů, Bárta čelil vážným komplikacím. Podle něj tito bojovali o život jako sedmihlavé saně. Když se je snažil odlepit ode dna, obtáčeli svá hadí těla kolem pařezů, čpěli síru a možná i kštili oheň. Jeho pětimetrová pramice z bukových prken, které se říkalo „vozová hradba“, se přitom divoce klátila ze strany na stranu jako na rozbouřeném moři. Tak dlouho, dokud ten či onen gigantický had jeho silný vlasec nepřerval.

„Člověče, já si vůbec neumím představit, jak hrozitánsky velcí musí být,“ dumal nad rybami, které mu utekly, zatímco „malé“ hady od metru do metru třiceti věšel na dvoře do udírny.

Když nám pak dával ochutnat, občas krabatil čelo. Neustále totiž zaměstnával mozek myšlenkami, jak se dračím úhořům dostat na kobylku. Koupil si silnější vlasec, pětačtyřicítku, dokonce i robustnější prut. Ale ani s touto těžkou výzbrojí nedokázal hadovitá monstra tehdejší Jesenice dostat k hladině. Ani jednomu z nich nepohlédl zblízka do očí.

Jindy zase říkal, že obrovští hadi museli přitáhnout Odravou ze západního Německa. Ze země, která byla jen kousíček odtud. Hned za dráty a samopaly péesáků. Pokaždé, když ve svých úvahách spojil nepřemožitelné úhoře se západním Německem, jakoby mě učil tuto zemi milovat.

Pamatuji si přesně, jak jsem si při nočním sběru rousnic u nás na zahradě vůbec poprvé uvědomil, že nepřátelské Německo mohu mít rád. Té noci jsme s bráchou svítili baterkami do trávy a vrhali se po vylezlých rousnicích, když jsem najednou pochopil, že svět není jen černobílý. A současně mě napadlo, že pokud západoněmečtí úhoři dorůstají neuvěřitelných rozměrů, o kterých hovořil Bárta, že podobně tam mohou dorůstat i candáti, líni nebo okouni. Že kapitalismus v sobě skrývá možná mnohem víc dobrého, než nám zdejší vládcové tvrdili. Bylo mi devět a tyto časy mě kultivovaly.

Pravdou je, že čím více se dospělí rybáři předháněli v trumfování velikostí ulovených, ztracených nebo spatřených ryb, tím více jsem toužil některou z takových ryb chytit. V lokalitách a na místech, která mi v éře rozbitých klučičích kolen přišla jako magická. A bylo mi úplně jedno, jestli by taková ryba rozevírala žábry západoněmecky, nebo československy.

Oněm magickým místům na Jesenici staří rybáři říkali všelijak. Téčko, Bouračky, Na cihlách, Rybníčky, Ve vrbičkách… Přespolním tato místopisná označení zněla cize, ale místní samozřejmě věděli, kde je hledat. Když se rozkřiklo, že „na rybníčkách“ jdou kapři jako prasata, hned tam bylo plno. A jen pár dnů poté se Chebskem roznesly nové historky o kolosálních kaprech, kteří těm největším vydrám lámaly ty nejsilnější pruty.

Cheb, Jesenice by Václav Fikar

Jedním z takových míst, opředeným několika neuvěřitelnými historkami, byl „mlejn“. Přesněji jeho trosky, které po napuštění Jesenice na přelomu 50. a 60. let zmizely pod širou hladinou.

Otec mi vyprávěl o svých setkáních s ohromnými štikami, které ho „na mlejně“ opakovaně vyškolily. Starý Bárta tam zasadil příběh sumce, jenž měl ulovit psa, co tudy radostně čubičkoval, a otcův kamarád Honza ze Staré Vody rád na svém osvaleném nadloktí ukazoval, jak tlustí byli úhoři, které u mlejna přemohl. Pro malého kluka celý věrtel důvodů, aby „zbouranej mlejn“ prozkoumal, a tak se lépe připravil na největší dobrodružství svého života. Jakmile začne sezona…

Mlejn, led a mráz

Pár dnů po novém roce, kdy upuštěná přehrada zamrzla, jsme se s bráchou a bratrancem vypravili odhalit tajemství trosek zbouraného mlejna. Kulichy, rukavice, oteplovačky. Teplé oblečení nám mělo dopřát několikahodinový klid k průzkumu terénu. Od vrátek našeho domu v Podhradu jsem se ještě vrátil pro notýsek, abych obnažené magické místo pečlivě zakreslil, a pak už jsme mohli vyjít. Tajně, pochopitelně, protože na led zamrzlé Jesenice jsme měli vstup zakázaný. Hladina zamrzla teprve před týdnem a rodiče se báli, že zatím nedostatečně.

Strachovali se ale zbytečně, jak se ukázalo. Led už byl silný dost. Jeho pevnost jsme vyzkoušeli hozením několika cihel, a když se nepropadly, jeden po druhém jsme na něj vstoupili. Dlouho jsme se pak pošťuchovali a klouzali sem a tam, jak už to kluci dělávají, až jsme se doklouzali ke mlejnu. K onomu magickému místu. Avšak skutečně magickému?

Bez vody a na suchu nepůsobily jeho trosky nijak výjimečně a už vůbec ne mysteriózně. Nějaká traverza, pár cihel, kousek rozbořené zdi, vybetonovaný náhon, dva nebo tři zbořené betonové sloupky, pár pařezů. Zbouranej mlejn nás spíš zklamal, protože mnohá jiná místa podél koryta vypadala snad i zajímavěji. Jako bychom tváří v tvář těmto obnaženým pozůstatkům přišli o iluze. A s nimi také o sny o rybách výjimečných velikostí, které musejí žit v temných sklepeních, hlubokých studnách či třináctých komnatách, které není radno otevírat.

Přesto jsem si místo pečlivě zakreslil a popsal. Vzdálenosti jsme odkrokovaly, hloubku odhadly. Když jsem pak notýsek vložil do kapsy u oteplovaček, popíchl jsem kluky, že když už jsme na Jesenici, dokloužeme mnohem dál. Třeba i na druhou stranu. Jen ať si ještě trochu užijeme. Rozeběhl jsem se, a potom se pustil po ledu. Parádní sklouznutí! Boty svištěly, jako bych měl navoskovanou podrážku. Pak znovu a ještě jednou. Když jsem se při čtvrtém sklouznutí položil na záda, kvůli efektu, prolomil se pode mnou led. Nad korytem!

Mrazivé pazoury lednové vody mě okamžitě sevřely, až jsem ztrácel dech, a zrádný proud řeky mě důrazným hlasem zval dolů pod led. Do říše, odkud není návratu. A protože viděl, že se mi za ním nechce, okamžitě poručil vodě, ať nechá ztěžknout mé zimní oblečení.

„Pomoc, kluci!“ vykřikl jsem a v panice se divoce chytal okrajů ledu. Zmrzlá voda ale praskala jako tenké lázeňské oplatky, až jsem kolem sebe vylámal několikametrový kráter. V té chvíli byli kluci asi dvacet metrů daleko.

by václav fikar

Panebože, já se utopím, problesklo mi opakovaně hlavou. Obava z nejhoršího mě ale zároveň přinutila bojovat o život ještě víc. Zemřít se mi fakt nechtělo. A tak jakmile jeden kus praskl, rychle jsem chňapl vedle. A pak znovu a znovu a znovu…

Když jsem se konečně prolámal k silnějšímu ledu, který už nerupal, měl jsem problém se jeho kluzké hrany držet. Omílaná ledovou vodou dělala všechno pro to, abych se pustil. Já však do ní zasekával nehty, šlapal vodu ztěžklýma nohama a na kluky křičel, ať se ke mně připlazí. Přitom se snažil lokty zapřít o led a vyšvihnout na něj. Jenže právě to se mi nedařilo. Snad jsem byl příliš těžký, jak se do mého oblečení nasákla voda, snad už mi chyběly síly.

„Vášo, vydrž,“ vracel se Petr pro třímetrovou větev, které si cestou od mlejna na hloubku všiml. Na rozdíl ode mě.

„Lehni si, ať led nepraskne,“ křičel jsem na něj. A na bráchu zase, ať mu zezadu drží nohy. „Dělejte,“ sjížděly mi nehty zaryté do ledu, „už se neudržím!“

Bratranec byl naštěstí klidný a větev mi podal přesně k dlani levé ruky. „Chyť se, Vášo, šplhej,“ povzbuzoval mě. A já na nic nečekal. Popadl jsem ji a pořádně se přitáhl. Až jsem se bál, že kluky stáhnu opačným směrem.

Oni se skutečně trochu pohnuli vpřed, ale já už dostal lokty a hrudník na led. A o něj jsem se mohl opřít. Nebo ne? V tu chvíli se totiž ozval zvuk, jako by se led chystal prasknout napříč celou přehradou. Jako by někde pode mnou kručely útroby démona chladivých temnot. Hladového, snažícího se všemi způsoby zabránit mému úniku. To zlověstné puknutí se táhlo od železničního mostu ve Všeboři až k Podhradu, ale muselo být slyšet mnohem dál. Minimálně do ulice Antala Staška v Hájích.

„Dělej,“ pobízel Petr úzkostlivě, až jsem přestal myslet na riziko. Zbytkem sil jsem se lokty opřel o ledovou poklici a vyhoupl na ni nohu. Když se mi podařilo dostat polovinu těla na led, opět jsem se chytil podané větve. A kluci, i když leželi, začali táhnout. Zabrali a já byl o pár vteřin později konečně z vody. Na ledě, který však znovu zapraskal.

Když jsme se odtamtud se strachem odplazili do bezpečné vzdálenosti, byl čas na poděkování. A na zodpovězení jednoduché otázky: Co řekneme doma, až mě uvidí mokrého? Vodou nacucaného? Že se pode mnou prolomil led na Jesenici? Že jsem se topil tam, kam jsme měli vstup zakázaný? Ne, takový výprask jsem nechtěl zažít.

„Nedá se nic dělat, musím tady uschnout,“ napadla mě hovězí myšlenka. A protože strach z výprasku a z následného „zaracha“ jsem měl opravdu silný, vysvlékl jsem se na břehu do naha. Oblečení jsem vyždímal a rozvěsil po dosažitelných větvích dubu. A čekal na zázrak.

Jistě, mokrý textil schne v mínus třech stupních velmi špatně, pokud tedy vůbec. Vlastně se spíš mění v kámen, tedy o schnutí nemůže být ani řeč. Ale po předchozím šoku jsem myslel jen na to, jak se vyhnout přísnému trestu za neuposlechnutí rodičovského nařízení.

Cheb, Jesenice by Václav Fikar

Nevyhnul. Když mě po deseti minutách přestalo bavit poskakovat nahého po břehu, protože zima už se nedala snést, raději jsem na sebe zmrzlé oblečení nalámal a poddal se rukám osudu.

No… Tenkrát mi ty ruce pořádně nařezaly. Patřily mé matce a vůbec mě nešetřily. A mladší kluky jen o málo méně. Nařezaly nám tak, že si výsledek naší výpravy za poznáním jednoho z magických míst Jesenice dodnes pamatujeme. Byl tristní. Zahrnoval již zmíněný výprask, můj zápal plic a utopení notýsku s pečlivým nákresem uvedeného místa. A to jsem jen o vlas unikl smrti utonutím.

Abych však skončil poněkud veseleji. V následující sezoně jsem na mlejně vytáhl hned několik obrovských plotic a pár pěkných cejnů. Takzvaných temňáků, tedy jedinců kolem šedesáti centimetrů, kteří už mají temné, až černé hřbety. Hřbety velkých a starých ryb.

Ano, právě tak jsem začínal růst v rybáře…

Václav Fikar (Kajman, únor 2013), foto: Václav Fikar, grafika s mapkou: Kajman

 




Komentář

two − 1 =

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..



NEJNOVĚJŠÍ ČLÁNKY A FOTOGRAFIE / LATEST ARTICLES:

Pětiminutový sestřih z autorského čtení a křtu knihy nyní na YouTube

Pokud si chcete přiblížit atmosféru sobotního autorského čtení a křtu úspěšné knihy Když už jsem ji zbouchnul aneb Sexem k životní roli hustýho rodiče...

Křest knihy a autorské čtení v Kralupech nad Vltavou

V sobotu 16. března od 20 hodin se v baru The Patro ve středočeských Kralupech nad Vltavou uskuteční oficiální křest knihy Když už...

Příběhy z rákosových tůní. První díl čtěte právě teď v novém Kajmanovi

Aktuální číslo rybářského magazínu Kajman, které se dnes objevilo na pultech trafik i ve schránkách předplatitelů, uvádí 1. díl dlouho avizovaného seriálu Václava Fikara...

Český a slovenský archiv subkultur přinese rozhovor s V. Fikarem

Český a slovenský internetový archiv subkultur Ziny.info, který se zabývá mimo jiné mapováním hudebně undergroundové žurnalistiky z počátku 90. let minulého století, uveřejní v...

Top