Tenkrát na západě 1.: Zakázané hraniční pásmo


Datum publikace: 25-01-2013, 14:34 v Rybářské storky.

Milý čtenáři, tento článek píšu v době, kdy do konce světa zbývají přesně čtyři týdny. Srkám u něj horkou kávu, dívám se na déšť za oknem a přemýšlím, jestli si jeho psaním nepřidělávám jen zbytečnou práci. Vždyť kde mám jistotu, že Kajman, pro který ho píšu, bude vytištěn a ty ho dostaneš do ruky? Že si ho přečteš, že nebudeš postávat někde ve frontě na pohovor u svatého Petra, stejně jako já?

Neměl bych místo ťukání do klávesnice dělat raději něco zábavnějšího? Milovat se, vyhazovat peníze z okna, přecpat se tatarákem, vybírat sváteční víno pro den „D“ nebo tak něco? Abych zbývající čtyři týdny do skončení velké periody Mayského kalendáře a následného očištění civilizace využil smysluplněji?

No, risknu to… Na konec světa totiž nevěřím. Ano, vím, stránky www.konec-sveta.net sice naznačují, že k němu máme velmi blízko, já jsem ale přesvědčený, že se 22. prosince všichni probudíme, promneme si oči, vyčistíme zuby a život bude plynout dál, stejně jako řeka u nás v Chebu.

Teď, nad klávesnicí ve své pracovně cítím, že si i v dalších sezonách povodím ještě kopu macatých kaprů, placatých cejnů, zubatých štik, vousatých sumců i pichlavých okounů. Jinými slovy věřím, že Kajman konec světa přežije a ty jeho prostřednictvím budeš moci ještě jednou prožít zřejmě nejkrásnější období každého rybáře – dětství. Tentokrát se mnou, pokud mi nedáš košem.

Rybařina v dětství je totiž výjimečný druh zábavy, který člověka obohatí na celý život. První příprava těsta na kapry, první napíchnutí žížaly, čekání na první potopení splávku, první opravdový souboj s rybou, pohled prvnímu úlovku do odevzdaných očí, euforická radost z první štiky… Malý rybář se učí trpělivosti, pozorování přírody, prohrám a vítězstvím. A každý moment, který znamená další a další ukousnutí z neobyčejného koláče velkých tajemství přírody, prožívá dítě velmi silně. Ať kluk nebo holka.

I proto se později u některých tato zábava rozvine v životní lásku, obrovskou vášeň, tak jako se to stalo v mém a možná i tvém případě, milý čtenáři.

Přesto… Teprve až když děti vyrostou a jejich dospělý život začne pohánět rytmická taktovka jednotvárných povinností a periodicky se opakujících starostí, teprve s prvními vráskami na čele jim dojde, jak šťastné a krásné chvíle u vody prožili, když na žížalu chytli svého prvního okouna nebo svíjejícího se úhoře. Jak vzácné chvíle prožili při objevování přírody v nevinném čase bezstarostnosti.

Z tohoto pohledu jsem měl vlastně štěstí, že jsem onen čas rozpuku prožil na Chebsku. Cheb totiž není jen prastarým městem na západ od Prahy, kde se páchaly evropské události typu svatby českého krále Václava II. s dcerou římského krále Rudolfa I. nebo zavraždění Albrechta z Valdštejna, ale v moderní době i městem jako stvořeným k rybolovu: vybudovaným na Ohři a sevřeným dvěma velkými přehradami – Jesenicí a Skalkou.

V době, kdy jsem si chodil pro jedničky na základní školu, pak byl navíc městem, které u západoněmecké hranice spoluutvářelo pevnou hráz socialismu a míru. Zkrátka bylo jednou z péesáckých pevností u západní hranice, s několika kasárnami a stovkami vojáků, kteří chránili zbytek tehdejšího Československa od možného vpádu imperialistů.

A tady, na zdejších vodách, jsem prožil svá vůbec největší rybářská dobrodružství. Ano, protože žádná jiná už je v budoucnosti nepřekonala, jakkoliv byla rozmanitá, pozoruhodná a jakkoliv mi dokázala zvednout tepovou frekvenci. Některá z nich bych v klidu mohl prožít kdekoliv jinde, třeba v Táboře, Kutné Hoře nebo v Kroměříži, jiná se však dala zažít snad jen tady. V ostře střeženém hraničním pásmu a s vlčáky a ozbrojenými peesáky za zády.

Chebsko, Odrava by Václav Fikar

Řeka v zakázaném pásmu

Dnešním klukům ze základek už to bude znít stejně jako mému osmiletému synovi, totiž jako fantasy příběh kolenatých kluků z téměř šedesátileté Cesty do pravěku. Z doby, kdy tyrannosauři trhali maso z jiných saurů nebo kdy mimozemšťané učili staré Egypťany stavět pyramidy. Zkrátka jako popelavý příběh z vyhynulých dob.

Přesto se tím nenechte mýlit. Před pouhými čtyřiadvaceti lety byla Evropa přísně rozdělena na východní a západní, resp. socialistickou a kapitalistickou, kdy socialistická vzkvétala a kapitalistická byla před zánikem. Alespoň podle tehdejší komunistické propagandy, protože západ viděl Evropu jinou optikou. A nutno dodat – mnohem přesnější.

Obě části kontinentu od sebe oddělovaly vysoké zdi, protitankové zátarasy a ostnaté dráty, na východní straně navíc pohraničníci s právem zastřelit každého pošetilce, který by snad chtěl vyměnit blažený život v rozvinutém socialismu za bídný život ve skomírajícím kapitalismu.

A právě oblastí zakázaného hraničního pásma, kam byl vstup jen na zvláštní povolení, se proplétala nejedna rybnatá řeka. Jednou z nich tenkrát bývala i malebná Odrava, která se uměla narodit do krásy. Jako Wondreb u bavorského Grosskonreuthu. Ano, přesně tak… Tehdejší Odrava přitékala na Chebsko z území nepřátelského státu – západního Německa.

Přesto zůstávala v klidu, protože řeky, jak známo, se o politiku nezajímají. A já jí mohu dosvědčit, že o existenci železné opony neměla ani ponětí. Klidně si kousek od Chebu kličkovala mezi kořeny stromů, většinou smíšeným lesním porostem, a voněla jako málokterá jiná řeka.

Voněla jako tajemná láska. Někde prozpěvovala mělce, falzetem, jinde hudlala hlouběji, klidnějším basem, přičemž o vodních elektrárnách tenkrát neměla ani ponětí. U silničního mostu nedaleko Podhradu se její tok zpomalil, aby se tam, sotva pár kilometrů od státní hranice, utopila v největším vodním díle na západě Čech – v Jesenici.

Chebsko, Odrava by Václav Fikar

Tedy abych vysvětlil, proč o ní píšu ve vzdáleném minulém čase… Odrava se od té doby samozřejmě nikam nevypařila. Krajinou se smýká dál a místy stále ještě zůstává pastvou pro rybářovo oko. Za rybnatou už ji ovšem dlouhé roky nepovažuji, a proto můj akcent na minulý čas. Rozhodně ji tak nemohu vidět ve srovnání s 80. léty, kdy jsem ji tajně ochutnával jako kluk. Dnes totiž připomíná už jen vyčpělý stín své někdejší krásy.

Rybařit na jejím toku pod mostem přitom bylo povoleno, nad ním už ale nikoliv. Proč?

O tom měla naše parta malých rybářů z Podhradu a Hájů, sousedních chebských částí, nulové povědomí. Někteří z nás možná zaslechli cosi o zastřelených západních Němcích, kteří se pokoušeli připlavat po řece za lepším životem v socialistickém Československu, stejně jako o tajných podzemních základnách plných raket. Ale… Co z toho byla nebo nebyla pravda, jsme samozřejmě nevěděli. Stejně jako jsme nevěděli, jestli by právě to mohl být důvod k zákazu rybolovu na říčce Odravě.

V každém případě někdo tenkrát na rybník v Podhradu, kde jsem ukusoval z užmoulané hrudky chlebového těsta na kapry, přinesl ohromující zprávu: přítok nad mostem je plný ryb! Snad s ní přispěchal Pavel, to už si přesně nevzpomínám. Nevzpomínám si také, kde k oné informaci přišel. Nakonec je to ale jedno, protože podstatné je, co nám tehdy oznámil. Že kdo se nebojí, hned zítra s ním vyrazí do zakázaného pásma na řeku napěchovanou štikami, candáty, úhoři, okouny, pstruhy i tloušti.

Dodnes slyším tón, jakým jeho slova zněla. Štiky, candáti, okouni, pstruzi… Jako by natáhl ruce a otevřel dlaně plné čokoládových bonbónů. Jeho pozvánka byla zkrátka lákavější než výzva k Bobříku odvahy. A protože jako kluci z vesnice jsme měli pro strach uděláno, a navíc nic dobrodružnějšího nám první tři týdny prázdnin nepřinesly, každý z nás šesti se během pár vteřin hlasitě přihlásil k cestě do zakázaného území. Dobrodružství dostalo zelenou.

Stát! ozvalo se z křoví

Ještě toho večera jsme si všichni připravili pytlačky. Takové, abychom je mohli snadno schovat a přepravit v kapse šortek.

Na svou si dobře pamatuji. Na hnědou plastovou cívku od firmy Silon jsem navinul asi padesát metrů čiré pětadvacítky, na ni uchytil rozříznutý červenobílý splávek a celou udici pak zakončil háčkem na žížaly. Stejně se vyzbrojil i můj brácha, bratranec a další tři z naší rybářské party. Přesně tak, jak jsme se domluvili.

Chebsko, Odrava by Václav Fikar

Když byly pytlačky připravené k lovu, šli jsme na zahradu narýpat žížaly, a hned potom spát. Já však neusnul. Těšil jsem se na dobytí rybářského ráje jako na cestu na Měsíc a zároveň se strašně bál. Všeho neznámého, co nás v ostře střeženém hraničním pásmu mohlo potkat. Větší dobrodružství pro kluky našeho věku tenkrát zkrátka nemohlo být.

Následujícího dne v půl třetí odpoledne jsme měli sraz u rybníka v Podhradu. Přišli jsme všichni. Vlastně přijeli. Kola byla nutností, protože nás čekala cesta dlouhá asi čtyři kilometry. Pěšky bychom je samozřejmě zvládli také, aniž bychom se zapotili, ale kola byla rychlejší. A nikdo z nás nevěděl, co nás na ostře střežené půdě u západoněmecké hranice čeká. Vždyť co kdyby pohraničníci pustili po naší stopě cvičené vlčáky? Anebo dokonce začali střílet?

Potřebovali jsme být rychlí, protože mohlo jít o život. Proto byly skládačky Eska a ultratěžké Ukrajiny našich dědů, samozřejmě bez převodů, jedinou možnou volbou. Ano, tenkrát ve věku šesti až devíti let jsme věřili tomu, že v sedle jízdních kol dokážeme cokoliv. Dokonce i přežít na zapovězeném území.

Po kontrole pytlaček a rychlém nácviku výmluv pro případ, že by nás chytli, jsme vyrazili směr Starý Hrozňatov. Aniž by o naší cestě věděli rodiče, pochopitelně.

Minuli jsme místo zvané „na cihlách“, kde stával do šedesátých let krásný zámek, než ho kvůli výstavbě Jesenice nechali zbytečně zbourat, a před silničním mostem přes Odravu uhnuli vpravo. Před námi se objevil les, za kterým byly už jen Slapany, Hrozňatov a západní Německo. Dočkali jsme se!

Srdce nám začala tlouct, v krku vyschlo… Dobrodružství nás vtáhlo do víru neznámého. Čekali jsme, že už za tři sta metrů, jakmile nás silnice navede do lesa, můžeme narazit na ozbrojené hlídky. Mýlili jsme se.

„Stát!“ ozvalo se nekompromisně nalevo od nás.

Stranou silnice, mezi několika listnatými stromy, se ukrýval zamaskovaný vojenský stan. Pod stejně maskovaným přístřeškem hned vedle něj, roztaženým mezi korunami stromů, byly zaparkované dva vojenské gazíky. Ze stanu vystoupili tři vojáci se samopaly na krku.

„Povolení ke vstupu do zakázaného pásma máte, pánové? Kam jedete?“ zastavili se u nás.

Péťa spadl hrůzou z kola do kopřiv, my ostatní se snažili rychle rozvzpomenout na připravené výmluvy.

„Nemáme,“ vyhrkl jsem a při tom se třásl jako osika, „jedeme za babičkou do Hrozňatova.“

„Všichni? Jak se jmenuje?“ vyptával se přísně starší péesák, zatímco ti dva mladší kroužili kolem našich kol. A další tři si nás prohlíželi od stanu.

Takovou otázku jsme nečekali. „Ku- Ku- Kučerová,“ vykoktal naslepo Pavel. „Marie,“ dodal jsem mu pohotově na věrohodnosti.

by václav fikar

„Hmmm,“ koukal nám na kapsy. „A co jí vezete?“

„Nic, jedeme si pro jablka,“ získávali jsme jistotu ve lhaní, tentokrát Míra. „Vzkazovala to naší mamince,“ dodal.

Pohraničníci poté odešli ke stanu, kde si vyměnili pár slov s ostatními. Několik vteřin se radili, a pak ten hlavní křiknul, ať pokračujeme. A my pokračovali. S největší úlevou a hodně rychle.

Tenkrát jsme si všichni mysleli, že v nás pohraničníci spatřují nebezpečné narušitele hraničního pásma. Diverzanty. Nepřátelské prozápadní agenty, kteří operují na území naší báječné republiky a rozvracejí ji. A v tom duchu jsme se také později chlubili holkám ve vsi a výrazně tak v jejích očích povyrostli.

Dnes už ale vím, že se vojáci na náš klučičí účet jen trochu pobavili. Strašením malých kluků v kraťasech se pouze rozptýlili mezi hraním karet a čekáním na vystřídání, alespoň myslím.

Vše ale nakonec dobře dopadlo. Na Odravě jsme objevili malý jez a pod ním jsme se skutečně dotkli rybářského ráje. I když jsem později opakovaně zažil rybolovy, při kterých jsme ve dvou nebo ve třech lidech vytáhli desítky okounů, žádný z nich se kvantitativně ani zdaleka nepřiblížil tomu, který jsme zažili právě tam. Na říčce v zakázaném hraničním pásmu.

Na naše žížaly se okouni namačkaní pod jezem vrhali zcela bezmyšlenkovitě, a to v takových počtech, že si je dnes už jen stěží dokážu představit. Když už jsme spotřebovali všechny hnojáčky, chytali jsme jednoduše na listí! Stačilo ho srolovat a srolované napíchnout na háček. Okouni brali dál, jako by jim smotky listí připomínaly utopené zelené housenky. Během odpoledne jsme pytlačkami vytáhli stovky pichláčů ve velikosti od osmnácti do pětadvaceti centimetrů, a s nimi i jednoho potočáka a půlmetrového candáta. Víc ryb chytit prostě nešlo, chyběly nám další ruce.

Večer jsme v euforickém stavu, podobnému tranzu, nasedli na kola a šlápli do pedálů. Teď už jsme věděli, kde na nás může vyskočit problém. Avšak vojáci se za námi jen ohlédli. Možná si řekli, že jedno postrašení malých kluků stačilo. Anebo candáta a zhruba dvacítku okounů v našich taškách skutečně považovali za jablka od vymyšlené babičky Kučerové? Ať tak nebo tak, od toho dne jsme za rybami v zakázaném hraničním pásmu začali jezdit častěji.

Ano, právě tak jsem začínal růst v rybáře…

Václav Fikar (Kajman, leden 2013), foto: Václav Fikar, grafika s mapkou: Kajman




Komentář

2 × five =

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..



NEJNOVĚJŠÍ ČLÁNKY A FOTOGRAFIE / LATEST ARTICLES:

Knižní sborník Žena i s povídkou Jak jsem dohnal MDŽ

Povídka Jak jsem dohnal MDŽ, kterou si na tomto webu dosud přečetlo přes 15 tisíc čtenářů, se objeví v knižním sborníku „Žena“, který v...

Fotografoval jsem na místě, kde měl zombie unést svou milou

V 19. století dal vzniknout jednomu z nejděsivějších příběhů české literatury vůbec. Snad proto, že vyhlíží vskutku ponuře, až strašidelně. A že je temný...

Top