Na prahu nové divadelní sezóny jsem si připomněl jedno. Že ačkoliv by bez diváka nebylo divadlo, není divákův přínos pro divadlo doceněný. A patřičně akcentovaný. Mediálně ani společensky.

Herci a režiséři totiž s divákem a jeho potleskem automaticky počítají. Spoléhají se, že diváci přijdou. A že vytvoří masu, která po skončení představení ocení herecké výkony rámusem. Tedy nejkrásnější tečkou za večerem – bouřlivým potleskem.

V tomto zažitém schématu divadlo prvoligového diváka jako takového přehlíží. Až dosud například vůbec nepostřehlo, že není divák jako divák. Že zatímco někteří diváci v hledišti se jen pasivně vezou, jiní hlediště táhnou svým výkonem. Odolností a … Pokračujte »