Tak pro takove momenty zijeme…..nadherny, gratuluju 🙂
Svět je malý. Velký jen jako duhová kulička
Svět je zřejmě skutečně malý. Řekl bych, že v době internetu velký asi jen jako duhová kulička, jak svědčí následující příhoda. V neděli, po návratu z historických slavností v Tachově, mě na Krajince pod Chebským hradem zastavil jeden britský pár s mapou v ruce. Mladí Britové z Newbury se chtěli ujistit, že šlapou správným směrem. Šlapali správným směrem, jak jsem je ujistil. A tak se ptali dál.
Nemotornou angličtinou, zrezlou nepoužíváním, jsem pak zvládl odpovědět ještě na další tři nebo čtyři doplňující otázky, až jsme se nakrátko zapovídali. A já se záhy dozvěděl, že do Chebu je přilákaly „beautiful pictures“ fotografa Václava Fikara.
Myslel jsem, že špatně slyším. „Vážně?“ ujišťoval jsem se překvapeně. A kdybych se nestyděl, pročistil bych si před nimi pro jistotu uši.
„Vážně,“ ujistili teď pro změnu oni mě. Znáte jeho fotky? zeptala se ona s foťákem na krku.
Na vteřinu jsem se zarazil, abych vstřebal neobyčejnost okamžiku.
„No… Já fotím a jsem Václav Fikar,“ překvapil jsem je nečekanou odpovědí. A to tak, že po sobě začali nevěřícně blikat udivenýma očima. Až jsem se skoro zastyděl, že já jsem já. Dost možná jim v tu chvíli problesklo hlavou, že zastavili nějakého místního cvoka. Blázna, který se k smrti rád vydává za kdekoho, jehož jméno zrovna zazní. Znáte Pana Tau? Jasně, já jsem Pan Tau. Znáte Evu Herzigovou. Jistě, já jsem Eva Herzigová. Tedy dnes už ne, ale ještě nedávno jsem jí byl…
Anebo je tahle absurdní pointa jejich cesty do Chebu, kde se zeptali na cestu člověka, jehož fotky je prý přiměly navštívit tohle město, upřímně zaskočila. Divit se jim asi nelze.
No… Co bylo dál, už není vlastně důležité, i když slečně jsem dal alespoň několik fotografických tipů, aby si z Chebu odvezla pěkné snímky. Chtěl jsem vlastně jen říct, že bychom neměli podceňovat svět, resp. jeho velikost. Dnes už je hodně malý. Ve století Google, Yahoo, iPhonů, tabletů a Androidu předává informace rychlostí blesku, stejně rychle ovlivňuje lidi v jejich rozhodování, a tak v něm může docházet opravdu k zvláštním setkáním… Tak jako v neděli v chebské Krajince. K setkání, jehož pravděpodobnost je podobně vysoká jako trefit jackpot ve Sportce.
Tak pro takove momenty zijeme…..nadherny, gratuluju 🙂
🙂 …to je vlastně pravda. Taková setkání jsou natolik překvapivá a nepravděpodobná, že jsou o to silnější a hlavně nezapomenutelná. A proto je možná škoda, že jich nezažíváme víc. Na druhou stranu by pak ale asi přestala být vzácná a člověk by je možná časem přestal vnímat jako nevšední. Ačkoliv… Mohou zevšednět? Podle mého kamaráda jsou právě tyto momenty darem. Nazval je „nečekaným setkáním blízkého druhu“ 🙂 Nevím, jestli jsou darem, ale rozhodně jsou v jistém slova smyslu afrodiziakem všedního života a motivací do dalších týdnů a měsíců. A taky proto si jich umím v roce představit mnohem víc 🙂 Vy jste prožila podobné setkání?