Na jaře, když opadává staré listí z dubů a kačeři začínají znásilňovat kachny, protože si to přeje příroda, vás může překvapit cokoliv. Třeba otázka, kterou vám někdo položí v situaci, která je sama o sobě odpovědí. Taková otázka může znít například: Děje se něco?

Ale hezky od začátku… Cestu od řeky jsem si krátil přes park a v něm si všiml straky. Straka postávala na lavičce vedle plechovky energetického nápoje, tudíž mi stála za zdržení. Ne snad proto, že bych čekal, až svůj zobák strčí do piksly a nadopuje se taurinem, ale proto, že jsem se přimotal k fotogenické scéně. Vždyť kolikrát za život jste viděli ptáka na lavičce u otevřené plechovky s energeťákem?

Dřepl jsem si opatrně na bobek, abych ji nevyplašil, našrouboval na foťák teleobjektiv a začal straku fotit. Při třetím zmáčknutí spouště mě ale zezadu objalo obří stvoření. Jak jsem tak soustředěně fotil z podřepu, ramena mi ztěžkla pod tlapami vlkodava, kterému jsem připomněl jeho poslední fenu. Volně pobíhající pes, který skončil na mých zádech, oslepl láskou.

„Ty vole, slez dolů,“ snažil jsem se mu jako kámoš vrátit zrak. Levou rukou jsem páčil jeho tlapy ze svých ramen a pravou si hlídal foťák. Rocky, jak na vlkodava volal jeho páníček, byl ale hluchý i slepý. Trtkal jako o život.

Jeho 160 cm vysoký páníček (ano, vedle vlkodava připomínal spíš páníčka než pána, jakkoliv se to snažil dohonit aktivním žvýkáním a kérkou hada kolem krku) přiběhl do deseti vteřin. S Rockym, kterému okamžitě připnul vodítko, aby ho odvedl jinam, však nedokázal pohnout. Vlkodav byl mými zády příliš zaujatý. A já zase obavou o zrcadlovku. Nechtěl jsem přijít o teleobjektiv při případném přepadnutí na záda, na bok nebo na břicho.

A někdy tehdy se na scéně objevila zbytečná otázka. Přišla se strážníkem městské policie. Zastavil se asi tři metry od naší bizarní trojky (fotograf na bobku, na jeho zádech trtkající vlkodav, kterého z fotografových zad marně páčí jeho pán) a zatímco zanícený vlkodav ze mě nespouštěl tlapy, břichatý strážník se naprosto vážně hlubším hlasem zeptal: Děje se něco?

Nevěděl jsem, jak správně na takovou otázku odpovědět. Proto jsem zůstal jen u nápovědy: Mohli byste konečně sundat z mých zad toho psa? Dřív, než budu mít flekatou bundu?

O pouhou vteřinu později mě Rocky pustil…

Cestou z parku jsem se v duchu vracel ke strážníkově zbytečné otázce. Jak ji vlastně myslel, když ze tří metrů pozoroval, co se děje?

Uvědomil jsem si, kolika zbytečnými otázkami si běžně zaplavujeme a otravujeme život, a tak trochu devalvujeme sami sebe. Až několikrát týdně. Typickými představiteli zbytečných, přímo stupidních otázek jsou:

„Co to děláš?“ (Tato otázka většinou zazní, když je dobře vidět, co ten druhý dělá.)

„To seš ty?“ (Proč se ptáš, když už mě vidíš?)

„Chceš facku?“ (Co myslíš? Asi těžko. Nebo? Víte co? Kdo chce facku, ať zvedne ruku….)

„Ty už jsi vzhůru?“ (Mám otevřené oči a mluvím, tak asi jo…)

„Ty už jsi to snědl?“ (Příhodná otázka od tazatele, který zírá na prázdný talíř dotazovaného.)

„Ty už jsi doma?“ (Ne… Ve dveřích stojí můj klon.)

Uvědomil jsem si, že zbytečné otázky pokládáme až příliš často. Zbytečně často. I když víme, že jsou absolutně zbytečné, protože v době jejich položení už odpověď známe. Proč v určitých situacích nepoložíme věcnou, inteligentní otázku, máme-li potřebu se na něco zeptat? Třeba: Máš na mě chuť? (Pozor na vhodnou chvíli… Unavený protějšek si bude myslet, že mu pokládáte stupidní otázku…)

Mimochodem, věděli jste, že na facebooku existuje skupina, cílená na problematiku zbytečných otázek? I když je její zeď skoro prázdná, snad aby admin nedostával zbytečné otázky, po zážitku z parku jsem se stal jejím fanouškem číslo 34 512.

Václav Fikar