Stařec kontra mladík


Datum publikace: 29-07-2017, 16:38 v Ze života mužova.

Každý se jednou stane starým. Jeden dřív, druhý později, nikdo z nás před stářím neuteče. Já byl pasován na starce ve třiačtyřiceti letech. Před několika týdny – v den oslavy třináctých narozenin mého mladšího syna. Zrovna jsme obědvali a povídali si o kdečem, když mladý oslavenec najednou použil slovo: HOVNO.

Řekl, cituji:

Tati, stejně je dost depresivní být kuchařem. Protože i když odvedeš nejlepší práci a uvaříš geniální jídlo, nakonec z něj stejně bude hovno. Takže je to vlastně práce na hovno.“

Pravda obsažená v jeho vtipném postřehu mě rozesmála. Vybouchl jsem smíchy, stejně jako má přítelkyně. Přesto… Proti používání slova hovno u jídelního stolu jsem se rázně ohradil. Mladý oslavenec si však mnou vyřčený zákaz vysvětlil jako zjevný projev stáří. Za důkaz, že mé mládí je v tahu.

„Proč nemůžu říkat HOVNO? Co je na tom slově špatného? Vadí ti, protože už jsi starej. Jsi stařec!“ zkonstatoval lakonicky čerstvě třináctiletý syn.

Nadechl jsem se, abych se proti jeho závěru ohradil, ale moje partnerka mě předběhla. Rozporovala zjednodušené závěry třináctiletého syna veškerou vahou svého poznání.

„Tvůj táta přece není vůbec starý! Věř mi, něco o tom vím.“

„Ale jo, už je starej!“

„No… Sice už mu bylo čtyřicet a vadí mu slovo HOVNO u oběda, ale starý vážně není. Mnozí muži, o generaci mladší, by mu mohli závidět. Fyzičku, pozitivní myšlení, humor, výdrž, energii…“

Moje holka byla výtečným advokátem mého biologického věku. Rvala se za něj jako lvice, zasypala pubertálního mladíka horou logických argumentů, postřehů i objektivních poznatků. Přesto mé „mládí“ před puberťákem neobhájila. Měl jasno. Kolem očí už mám vrásky, navíc u stolu nesnesu slovo HOVNO, a proto jsem stařec. Šmitec, utrum!

Musím přiznat, že ve svých třinácti letech jsem stejně jako on považoval třicetileté lidi za staré. A proto musím také dodat, že během jejich bitvy o můj věk jsem se zcela vážně zamyslel. Položil jsem si otázku, jak se takové stáří ve skutečnosti pozná? A co přesně udělá z člověka starce?

Okolí, které ho nějakým způsobem vidí? Pár vrásek u očí? Nechuť poslouchat u jídla nechutná slova? První šediny? Datum narození? Nebo domácí bačkorovitost? Nechuť k jakékoliv aktivitě? Permanentní únava? Bolesti zad? Praskání v kloubech? Rezignace na život? Permanentní negativismus?

Podle dvou na sobě nezávislých testů, týden starých, je můj biologický věk (tedy nikoliv kalendářní) 35, resp. 33,5 roku. Tedy zhruba o osm a půl roku nižší, než je věk skutečný. Podle čeho se tedy vlastně pozná starý člověk? Nebo dokonce stařec? Jak moc se námi subjektivně vnímaný pocit relativního mládí odlišuje od toho, jak nás vidí okolí?

Zatímco nad narozeninovým dortem řinčela přestřelka generačních argumentů, v hlavě jsem přemítal, jak zběsile život ubíhá. Vždyť poměrně nedávno, alespoň tak mi to přijde, jsem také já dostal svůj čokoládový dort ke třináctým narozeninám. A docela nedávno jsem maturoval. A jako by to bylo včera, co se mi narodil druhý syn, který mě v den svých třináctých narozenin označil za „starce“. 🙂

Kdy asi se Albus Brumbál stal starcem? Nebo kdy se cítil být starým?

Čas plyne kolem nás tempem závratným. Sotva jsme shodili ze zad školní bágly, strávily nás povinnosti dospělých. Práce a péče o děti. Párkrát jsme zašli do hospody, párkrát natankovali plnou, párkrát si zapili prášek proti bolesti hlavy, párkrát si vyměnili občanku… A najednou nám naše vlastní děti říkají, že jsme staří. Přesvědčují nás o naší přezrálosti, přestože nás samotné dosud ani nenapadlo vnímat jakékoliv projevy stárnutí.

Možná, že mají pravdu. Možná jsme opravdu zestárli. Dřív, než jsme si stihli splnit své velké životní sny. Proměnili jsme se, stejně jako se proměnilo všechno kolem nás.

Ostatně stačí jen, abych se rozhlédl po domě, do kterého jsem se nastěhoval před devíti měsíci, a hned vidím, jak život rychle teče. Sotva odezněla dlouhá zima, dole na chodbě si vlaštovky postavily hnízdo. Vyvedly v něm mladé a minulý týden společně odlétly.

Náš dům má nová vrata, nová okna a brzy bude mít i novou fasádu. Jako kdyby se v ulici objevil nový dům, jen na stejném číslem popisném. A zatímco v jednom z bytů zemřel soused stářím, do jiného z bytů se nastěhovali noví nájemníci. Také do domu přes ulici se nastěhovaly dvě nové mladé rodiny. V nejbližším okolí našeho domu pak město vybudovalo nové chodníky a celoplošně opravilo několik silnic. To vše během necelého tři čtvrtě roku.

Nedávno jsme s přítelkyní na kolech došlapali do jednoho z vodáckých kempů u Ohře, abychom se občerstvili a osvěžili. Bylo horko, voda v řece tekla pomalu. Najednou jsem si všiml muže, který svému synovi ukazoval protější břeh.

„A támhle rostl obrovskej kaštan. Tam jsme chodili s klukama sbírat kaštany. To už je ale dávno, to jsem byl ještě mladej,“ vzpomínal otec.

Zmíněný chlap mohl být o deset let mladší než já. Odhadem. Seděl se svým synem na břehu a ukazoval kamsi do kopřiv na druhé straně, aby mu přiblížil místo, které mělo vztah k časům jeho minulým. Ve vysokých pichlavých kopřivách mu ukazoval své ztracené mládí.

Na zmíněný strom jsem si také pamatoval, jelikož ve stínu jeho koruny stávali tloušti. Překvapilo mě ale, jak ten chlap sám o sobě hovořil. Neřekl: To jsem byl ještě malej kluk… Řekl: To jsem byl ještě mladej.

Zpozorněl jsem. To jsem byl ještě mladej? Že by se cítil být už starým? Ve věku lehce přes třicet? Pokud ano, proč se stejně necítím i já, chlap o deset let starší? Proč se jako on necítím být starým?

Anebo bych jednoduše měl přijmout optiku svého třináctiletého kluka? Měl bych se postavit před zracadlo a přiznat si: Fikare, tak už jsi stařec…

HOVNO! Navzdory příkrému závěru mladšího syna se starým ani trochu necítím. A doufám, že tenhle pocit mi ještě pár let vydrží. Že mladá síla se v hlavě a svalech ještě nějaký ten rok udrží. Ano, čtyřicet už mi sice bylo, ale jako by mi uvnitř bylo stále dvacet pět…

Václav Fikar




Komentář

15 + nine =

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..



NEJNOVĚJŠÍ ČLÁNKY A FOTOGRAFIE / LATEST ARTICLES:

Fotografoval jsem na místě, kde měl zombie unést svou milou

V 19. století dal vzniknout jednomu z nejděsivějších příběhů české literatury vůbec. Snad proto, že vyhlíží vskutku ponuře, až strašidelně. A že je temný...

Příběhy z rákosových tůní 3.

Bývala na Ohři tůň, která měla parametry dvanáct metrů širokého, ovšem velmi krátkého slepého ramene, v němž nebylo snadné chytat.

Když řekou cválala velká voda po deštích,...

Top