Opäť sme tu s novým rozhovorom – s netradičným rybárom Václavom Fikarom. Osobne som si myslel, že bude ťažké nájsť nejaký typ „špeciálneho rybára“, s akým sme ešte nemali rozhovor. Po rozhovore s testerom, závodným rybárskym pretekárom, členom rybárskej stráže, študentom rybárskej školy a rybárskym sprievodcom sme teraz našli známeho rybára, autora niekoľkých knižiek o rybolove – Václava Fikara. Spomeniem napr. Zápisník šíleného rybáře.

Za sportovyrybar.sk prajem pekný deň, na začiatok sa našim čitateľom krátko predstavte…

Děkuji za milé přivítání, snad vaše čtenáře nebudu několika slovy o sobě příliš nudit, ona to totiž nebude vůbec žádná švanda. Rybolovu, ať už mu budeme říkat zájmový nebo sportovní, to je jedno, se věnuji podstatný kus svého života. Zpočátku, v klučičích letech, jsem svůj čas dělil mezi rybařinu a fotbal, který jsem tehdy hrával. Později zase mezi rybařinu a metalovou kapelu. Někdy v devatenácti už ze všech mých zájmů vykrystalizovala jenom rybařina, která pro mě není jen koníčkem, ale životním stylem.

Časem pak zřejmě došlo k logickému a přirozenému spojení mých vášní, psaní a rybaření, a postupně – k dnešku – jsem napsal čtyři knihy. Dvě odborné a dvě beletrististické. První tři z nich jsou již nějakou dobu vyprodané, což autora samozřejmě vždy těší. Tím spíš, když je nakladatelé uvedli na trh v nákladech, které převyšovaly v posledních letech obvyklé knižní náklady. Prodejně se velmi daří také mé prozatím poslední knize, Zápisníku šíleného rybáře, kterou vydalo největší české nakladatelství – Mladá fronta.

No, mou poslední velkou vášní, která mě mimořádně naplňuje, je fotografování. Jinak nesnáším zimní období a deštivé pondělky, naopak miluju zpěv ptáků v přírodě, vůni zdravých řek a čerstvý teplý chléb s křupavou kůrkou.

Odkedy ste rybár a čo Vás k tomu viedlo?

Rybařím skutečně od raného dětství. Svou první pytlačku jsem držel v ruce v pěti letech. Nějaký tuctový korkový splávek na žluté plastové cívce Silon. Chodili jsme na tehdy pionýrský rybník, jak se mu říkalo, přesněji na hasičskou nádrž v Podhradu. To je okrajová část Chebu, obec ležící doslova na břehu Jesenice.

Na rybníku jsme chytali hrouzky, perlíny, kapry i líny, prožil jsem tam báječná klučičí léta v keckách a červených trenýrkách. Tento bahnitý rybník, blízkost největší západočeské přehrady a fakt, že doma rybařil táta, ze mě brzy udělaly skutečného rybáře. Z venkovského klučičího pytláka, který nosil pytlačku v kapse u trenýrek a u nosu měl kapku, se stal rybář. Už v osmi letech jsem absolvoval rybářský kroužek, složil zkoušky a od té doby v tom jedu. Šílený rybář…

Na začiatok by som Vás rád povypytoval ohľadom literárnej tvorby. Sám som nič od Vás doteraz neprečítal, no veľmi vážne premýšľam, že to zmením. Okrem odborných kníh píšete aj beletriu. Najznámejší je asi Zápisník šíleného rybáře. Predstavte nám, prosím, krátko svoje knihy.

Zatím jsem napsal dvě odborné knihy, z nichž obě jsou vyprodané, a dvě beletristické, což je žánr, který mě velmi baví a jako vypravěči je mi mnohem bližší.

Přesto se bestsellerem mezi rybáři stala právě odborná Přívlač na mimopstruhových vodách (2004), která vyšla v nákladu pět tisíc výtisků a je beznadějně vyprodána. Přitom se na mě v posledních dvou až třech letech obrátily desítky rybářů, na které se nedostalo a kteří by si knihu také koupili, kdyby ji jen sehnali. Píší mi maily a ptají se na dotisk, nebo jestli jim ji mohu pomoct knihu sehnat. Bohužel nemohu.

Vyprodána je i odborná kniha Štika – královna českých vod (2006), stejně jako má beletristická prvotina – Krokodýl Dandý: obludná štika z Jesenice. To byly příběhy z rybářského prostředí, podané zábavnou formou, které jsem na vlastní kůži prožil.

Druhou beletristickou knihou je Zápisník šíleného rybáře (2010), který přináší nejrůznější NEJ… historky, samozřejmě především od vody, ale už nejen od ní. Jsou tam ale i tragické momenty. Například co se kapitoly o násilně usmrcené dívce týká, tak přestože s odstupem času působí má účast v celém tom tragickém případu mimořádně komicky, ostatně proto jsem ji do knihy také nakonec zařadil, dlouho jsem se uvnitř sebe potýkal s tím, jestli tuto historku do knihy zařadit či nikoliv.

Zápisníku šíleného rybáře se na trhu také daří. Nakladatelství Mladá fronta ho vloni na knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě nominovalo na knihu roku. Vím také, že na pultech knihkupectví jsou už jen poslední desítky výtisků. Vypadá to tedy, že i tato má čtvrtá kniha bude vyprodaná, z čehož mám samozřejmě radost. Zájem čtenářů je hodně příjemným oceněním práce každého autora.

Mohli by ste nám aspoň stručne načrtnut, o čom vlastne zápisnik je?

Jak už jsem nakousl, do zápisníku jsem vybral autentické historky, které by klidně mohly nést předponu NEJ… Nejveselejší, nejsmutnější, nejstrašidelnější, nejbláznivější… Prostě NEJ historky, které jsem v posledních letech u vody prožil. Jakkoliv jsou různorodé, všechny je spojuje tragická osudová linka mého kamaráda, rybáře, který spáchal sebevraždu.

Myslím, že už o knihách stačí, ak to čitateľa zaujme, určite nie je problém si na internete dohľadať detaily…  Je o Vás známe, že sa venujete prívlači, šťukám obzvlášť. Zažili ste už na potulkách za šťukami nejakú „neobyčajnú príhodu“ ?

Ano, věnuji se hlavně přívlači, i když nikoliv jen jí. Velmi rád chytám i feeder a plavanou, kde potkávám jiné druhy ryb a zažívám trochu jiné příhody. Pokud jde o štiky, nemyslím, že bych se věnoval především jim, určitě jsem daleko univerzálnější, a to v závislosti na ročním období a aktuálních místních podmínkách. Ale řekněme, že štiky patří mezi tři až čtyři druhy dravých ryb, které chytám nejraději.

A neobyčejnou historku? No, snad každá sezona nabídne nějakou zajímavou nebo nevšední příhodu. Například vloni jsem zažil hned dvě, které mi v hlavě utkvěly, jednu tedy zmíním.

Na upuštěné Skalce jsme vloni s kamarády usilovali o trofejní štiku, která se pravidelně projevovala lovením u velkého pařezu na mělčině, asi dvacet až pětadvacet metrů od břehu. Ráno jsme zaujali místa na břehu a začali do okolí toho pařezu nahazovat. Štika si vybrala mou nástrahu. Velké kopyto. Jakmile se dotklo hladiny, objevil se „krokodýlí“ hřbet v útočném oblouku a rázem mi proklouzla brzda. Vykřikl jsem: „Jooo!“, jenže tím vše také skončilo, prut byl okamžitě zase rovný.

I když jsem měl před nástrahou šedesát centimetrů dlouhé lanko, nestačilo a štika mi montáž ukousla. Ukousnutí způsobily zřejmě dva faktory. Prohnutí lanka při dopadu nástrahy na hladinu, které fakticky zkrátilo jeho délku od nástrahy, a pak nepřesný útok štiky. Ta útočila zepředu a svou širokou tlamou netrefila nástrahu, ale místo spoje lanka a šňůry. Zkrátka ukousla mi montáž i s 60 centimetrů dlouhým lankem.

Skutečná pointa této epizody ale měla teprve přijít. Následujícího dne totiž tuto obří štiku vytáhl rybář, který o její existenci neměl ani tušení. Posadil se na zmíněném místě na cejny. Chytal na šestnáctku vlasec, na malém háčku měl nastražená dvě zrnka vařené pšenice. A na tato titěrná zrnka obilí mu tento velký predátor zabral. Paradox první. A paradox druhý – rybář štiku z pařezovky vymotal a uvodil ji – na šestnáctce vlasci, bez lanka. Měřila 128 centimetrů a pokud vím, vykuchal ji hned na břehu.

Môžete nám aspoň v krátkosti prezradiť nejaké typy a triky pri love na prívlač? V čom napr. „bežní rybári“ robia chyby. Alebo skrátka nejakú vychytávku, ktorú máte skúsenosťami overenú.

Především si myslím, že dobrých „přívlačářů“ je poměrně hodně a další stále přibývají. Nejen u nás totiž v posledních patnácti až dvaceti letech prošla přívlač skutečnou revolucí. V nebývalém měřítku přibyly nové nástrahy, metody lovu, ale především – dnes už má každý k dispozici moře informací, které jsou mu kdykoliv a kdekoliv snadno dostupné. A i proto – na rozdíl od minulosti – si dnes už některé své triky nebo finessy chráním, abych si je u vody co nejdéle užil.

Co se týče chyb u začínajících nebo méně zkušených kolegů, zcela běžně vídám tahání nástrahy tak, aby ji neutrhli. Urputná snaha „hlavně neutrhnout“ je u nich často důležitější než ulovení ryby, a tudíž chytají ryby jen velmi málo a vesměs nahodile.

Proto bych jim doporučil více riskovat, a to i za cenu trhání nástrah, což k této rybářské disciplíně prostě patří. S tím je nutné se smířit, i když chápu, že utrhnout za vycházku hned několik nástrah člověka zamrzí. Marná sláva, jsou to utopené peníze.

Riskování pak doporučuji i při experimentování s montážemi a nástrahami, protože dnešní přívlač je velmi komerční a podléhá módním vlnám a trendům. Zpočátku fantasticky účinné nástrahy se rybám po jedné, dvou, maximálně třech sezonách, a to podle lokality a četnosti jejich používání, okoukají a přestanou být účinné. Proto často čůrám proti hlavnímu proudu, abych tak řekl, protože tam je záruka, především na vodách podléhajících silnému rybářskému tlaku, pravidelného kontaktu s rybou.

Zkrátka, jak jsem už kdysi napsal, přívlač je hra. A největší chybou je bát se riskovat.

Na druhou stranu rybařinu je nutné brát s pokorou, s trpělivostí, s vnitřním klidem. S vědomím toho, že někdy s rybami nic nezmohou ani zlaté ručičky a dodávka plná nejlepších nástrah. Když ryby nemají zájem, tak prostě nemají zájem.

Na záver ešte naša typická otázka: Aký máte názor na športový rybolov?

To je zajímavá otázka, která by si zasloužila velmi dlouhou odpověď, protože poskytuje široký prostor pro výklad. Vyberu si jen něco.

Protože pro mě představuje sportovní rybolov v první řadě zdroj zábavy, adrenalinu, odpočinku a současně i hlubokého poznání přírody, tedy je potravou mého ducha a mysli, přál bych podobné uchopení té naší vášně všem rybářům. Přál bych si co nejméně masařiny za hranicemi řádů a pravidel, abychom i v budoucnosti mohli chytat v našich vodách pěkné ryby, kterých už několik let ubývá. A není to jen vinou kormoránů, ale i vinou „kormoránů“ v lidských tělech.

Jejich nenasytnost, vycházející v řadě případů z nízké sociální úrovně, je někdy až obludná. Důchodci odnášející od vody třiceticentimetrové nasazené kapříky po desítkách, nebo každou rybku, aby prý měli doma co hodit slepicím. Rybáři pěchující si vezírky candáty, protože zrovna jdou, nebo rybáři chytající candáty v dubnu a květnu, když jdou do tření. Vloni jsem viděl trojici rybářů, která od Jesenice odvážela v kombíku devět napěchovaných igelitek velkými okouny kolem čtyřiceti centimetrů. V autě dokonce museli uspořádat místo, aby tam všechny igelitky namačkali a s nimi se tam vešli. A protože přes průsvitné stěny igelitek bylo zřetelně vidět, že pánové narazili na početné hejno krásných čtyřicítkových okounů, tedy na kilové ryby, a protože jsem zaslechl, jak se radují z počtu 52 kusů, bylo zřejmé, že tato trojice odvezla toho rána od vody přes padesát kilo ryb! Tedy více než dvojnásobek povoleného denního maxima na osobu. Jednoho z nich jsem přitom tři dny před tím viděl na prodejně rybářských potřeb, jak se rozčiluje nad škodami, které páchají kormoráni.

Tyto věci mě hrozně štvou, protože způsobují naším revírům z pohledu budoucnosti velké a trvalé škody. Proto bych si podobných momentů přál u vody co nejméně.

Nemám nic proti tomu, pokud si rybář odnese za sezonu pět nebo šest ryb v souladu s řády. Koneckonců rybolov, jak z obsahu tohoto slova vyplývá, je od věku věků loveckou činností určenou k obstarání potravy, tak proč by si rybář nemohl vzít rybu, dostane-li na ní chuť? Zaslepené drancování je ale něco, co mi dokáže pobyt u vody otrávit.

Zkrátka kdyby každý rybář dokázal vrátit ve zdraví devadesát nebo pětadevadesát procent ulovených ryb, byla by budoucnost našich vod světlá. O tom jsem přesvědčený.

Peter Kóša, Športový rybár (www.sportovyrybar.sk), květen 2012