Divadlo dětí Libora Baláka velmi dobře známe. Velmi rádi jejich divadelní představení s předškolními dětmi navštěvujeme. Patří mezi nejlepší, které v nabídkách máme. V Husovce na Pačískovi jsme také byli a atmosféru divadla jsme si užili.
Libor Balák je pro mě nadpozemskou bytostí, zábavný vypravěč životních historek a příběhů, skvělý společník na dlouhé cesty po Zeměkouli:-)
S hercem a principálem Liborem Balákem o Divadle Dětí
Malé děti vykřikují, aby je vodník Pačísek na jevišti slyšel. Ze sedaček v hledišti se mu snaží poradit. O chvíli později pohádka v podání Divadla Dětí končí. A špunti tleskají jako o život. Zvedají se ze židlí v Divadle Husovka a odcházejí do šatny. Vodnický příběh je bavil, jak je zřejmé z jejich švitoření. Proto i dnes může být ředitel Divadla Dětí Libor Balák spokojený. Právě tak vypadá závěr čtyřiadvacáté sezony tohoto unikátního divadla, zaměřeného výhradně na malého diváka.
Proměnil se za těch pětadvacet let, co je vaše divadlo na scéně, dětský divák? Přece jenom už můžete srovnávat. Jsou nějaké rozdíly mezi dětmi „předlistopadovými“ a dětmi současnými?
Dětský divák se určitě vyvíjel. Nejhorší byla situace na přelomu tisíciletí. Ještě po revoluci bylo s dětmi vše v pořádku, protože v nich doznívaly mechanismy staré výchovy.
V 90. letech ale přišla taková ta neoliberální výchova, kdy rodiče přestali mít čas na své děti a vše jim dovolovali, což na přelomu tisíciletí bylo na dětském publiku dobře patrné. Bylo neurvalé, nevychované, nijak vedené. A učitelky byly z takových dětí unavené, možná i rezignované. Proto jsme si tenkrát říkali, že s divadlem pro děti skončíme.
Po divokých devadesátých letech si ale společnost možná víc začala uvědomovat, co je dobré a co není dobré, a to se projevilo i na dětech. V divadle se začaly chovat jinak, lépe. A dnes už je to jako kdysi. Rodiče se zřejmě snaží víc působit na výchovu dětí, navíc ale s naším divadlem začali spolupracovat i pedagogové, což je skvělý moment, kterého se nám v 90. letech nedařilo dosáhnout. Tehdy se zdálo, že berou návštěvu školního divadelního představení jen jako povinnost pro nějaké odfajfkování, pro nějakou čárku někde ve výkazu.
Dnes už to ale neplatí! Uvědomují si, že časová dotace, kterou do představení investujeme, musí mít nejen estetický, ale také obsahový rámec. A také proto s námi školy mnohem víc spolupracují.
Jak se to projevuje v praxi?
Snažíme se vejít do jejich pedagogických plánů a osnov. Až je z toho zábavně-vzdělávací proces, který se nejdřív připravuje, pak nějakým způsobem probíhá a nakonec má dozvuk. O to jsme usilovali skoro čtvrt století.
Tedy celou jednu generaci…
Představení jsi viděl. V hledišti na Husovce, která je centrem našeho dění, seděly například dnes děti z Abertam a z Perninku, tedy z Krušných hor. Pro děti z hor není divadlo úplně samozřejmé. A i proto bylo znát, že přijely do divadla, na které se moc těšily, připravené. V hledišti jsme neviděli neukočírovatelnou zvěř, ale kultivované malé diváky. Ti přišli slušně oblečení, jako do divadla, a spolupracovali. A teď nám od nich přijde spousta materiálu, který ve škole vypracují. I to je obrázek spolupráce se školami.
Ano, všímal jsem si zájmu dětí o pohádku v klasickém divadelním pojetí. A jestliže přijely slušně oblečené, pak je zřejmé, že s nimi někdo pracoval, že se s nimi někdo bavil o divadelní kultuře. Že ve škole zřejmě proběhla výuka společenského chování, možná i hodina věnovaná divadelnímu umění…
Přesně tak! A to je oproti 90. letům velká změna, ve kterou jsme tehdy už nevěřili. Ony se věci celkově pohnuly k lepšímu vloni, kdy došlo k jakési synergii a Karlovarský kraj a město Karlovy Vary začaly realizovat koncepci divadelní tvorby pro děti a mládež, což je úžasný počin.
V tom okamžiku pedagogové začali brát divadlo vážně, jako vhodnou součást výuky, a my v návaznosti na tuto skutečnost můžeme pracovat na progresivní dramaturgii, která zasáhne celý kraj.
Samozřejmě všichni víme, že v Chebu mají velmi dobré a šikovné divadlo, že jsou tady také Františkovy Lázně i jiná divadélka, ale programové cílení na všechny děti, které se snažíme suplovat, tady chybí. Nyní se však zdá, že se rodí základy dětského divadla Karlovarského kraje. Z mého pohledu nyní nastala úžasná doba, kterou snad nic a nikdo nepokazí.
Kolik představení pro děti měsíčně odehrajete?
Denně hrajeme dvě představení. Nehrajeme však jenom v Karlových Varech, ale po celé republice. Ekonomiku děláme hlavně mimo Vary. Jsme divadlo, které se živí na zájezdech. Naši činnost v rámci společného vzdělávacího projektu výrazně podporuje společnost EKO-KOM Praha, za což jí chci poděkovat, stejně jako Karlovarskému kraji a magistrátu města Karlovy Vary. Tyto tři instituce nás táhnou.
Některé z pohádek, které dětem hrajete, mají nepřehlédnutelný ekologický podtext. Souvisí to nějak se spoluprací s EKO-KOMem, který v České republice provozuje systém sběru a recyklace obalových odpadů?
My jsme nedělali EKO-KOMu žádné pohádky na objednávku. Firma si nás sama našla na základě naší již existující tvorby. Například pohádka O vodníku Pačískovi, kterou jsi viděl, měla premiéru skoro před čtvrt stoletím. A už tenkrát se v ní třídilo.
My jsme před časem oslovili školy, aby si z naší dlouhé tvorby, která zahrnuje přes padesát inscenací, vybraly, co chtějí hrát. A školy ukázaly na vodníka Pačíska. Zkrátka EKO-KOM si nás našel sám, pánbůh zaplať.
Říkáš, že ekonomiku děláte hlavně mimo Karlovy Vary, tedy mimo domácí půdu. Kde například děti viděly vaše pohádky?
Tak například teď dohrajeme v Karlových Varech v Husovce a odjíždíme na zájezd do Prahy. Pak nás čeká Plzeň, po ní Pardubický kraj a pak znovu Praha, kde odehrajeme deset představení. Po nich přijde na řadu Moravskoslezský kraj, odkud se vracíme zpět do Husovky.
Hrajeme neustále. Fermany máme plné až do roku 2014 a už nyní je plníme na rok 2015. A z toho můžeme mít jedině velkou radost. Je to nádherné.
Divadlo Dětí, které se postupně vyvinulo z Karlovarského hudebního divadla, vstoupí letos v září do své pětadvacáté sezony. Dá se spočítat, nebo alespoň přibližně odhadnout, kolik dětí už vám od té doby zatleskalo?
Dříve jsme na představeních měli pravidelně kolem 300 tisíc dětí v roce, potom se jejich počet snížil. Dnes hrajeme zhruba pro 100 tisíc za rok. Pokud vezmeme 200 tisíc dětí jako statistický průměr jedné sezony, tak jich určitě bylo nejméně pět milionů. Panečku… To je obrovské číslo.
Jakou hru jste vlastně uvedli jako svou první?
Právě pohádku O vodníku Pačískovi, kterou jsme hráli i dnes. Kde by mě tehdy napadlo, že vodníka Pačíska budu hrát ještě za dvacet let (smích).
Zmínil jsi, že za dobu existence Divadla Dětí jste na divadelní prkna přivedli přes padesát inscenací. Kolik přesně?
Bylo jich dvaapadesát, přičemž letos nás čekají dvě premiéry nových her. Vždy jsme se přitom snažili a stále snažíme, aby naše divadlo mluvilo. Aby naše práce nebyla jen o zábavě. Kvalitních divadel, která se starají hlavně o estetiku, je tady mnoho. My jsme ale vždycky šli hlavně po obsahu. A protože máme invenci a chuť, budeme v tom pokračovat dál.
Je dnešní dětský divák, vyrůstající v éře internetu, PlayStationů a všude dostupných počítačových her, těmito vymoženostmi negativně ovlivněný v neprospěch klasického divadla? Zajímá ho vůbec ještě divadlo?
Zajímá. Děti v dnešních školkách nebo na prvních stupních základních škol nejsou o nic horší diváci než jsme byli my. Jsou bystré, jsou prima a nejsou zblblé z počítačů. Prostě nejsou. Obecně je na nich znát přirozená potřeba interakce.
Ano, jsou lokality, kde se díky sociálnímu zatížení pozná relativně menší vnímavost dětí. Ale pak už je na divadle, aby je zaujalo. Pokud nedokáže pozornost těchto dětí získat, tak nepatří na jeviště. Nám se zatím daří děti zaujmout, a to čistou divadelní technikou. Nepoužíváme dokonce ani mikroporty a přesto je divadlo evidentně baví. Jsou schopné se vcítit do role diváka.
Takže spíš než počítačové hry, internet a herní konzole děti negativně poznamenává sociální prostředí?
Ano. Sociální dopady se v některých lokalitách přímo projevují na menší péči věnované dětem. Ale je to spíše okrajová záležitost jen několika malých oblastí. Když jezdíme po republice, kde působí velká divadla, například v Praze, Plzni nebo Pardubicích, kde jsme shodou okolností hráli nedávno, v hledištích tam potkáváme vyspělé dětské diváky. Jsou kultivovaní a připravení na divadlo.
To samé jsme zažili například v Liberci. V těchto a dalších městech je poznat, že děti jsou kultivované tradicí zdejších divadel. A počítače ani internet na tom nic nezměnily.
Co se týká dětského divadelního diváka, a tím pádem i budoucnosti našeho českého národa, jsem dnes velký optimista. Protože tyto děti v hledišti jsou budoucností země.
Medailonek Libor Balák (*1961):
Libor Balák je karlovarský rodák a patriot, 28 let ženatý s Ivetou, synové Jan (27) a Josef (16). Hudební skladatel, autor inscenací pro děti a mládež, herec, světa šašek. Zakladatel Karlovarského hudebního divadla (1988), Divadla Dětí (1992), letní scény Pod mostem (1994), letních kurzů o historii evropské kultury (1998), Poutní trasy Králů bez koruny (2007), Koncepce divadelní tvorby pro děti a mládež (2010). Profesní cíle? Prosazení Koncepce divadelní tvorby pro děti a mládež Karlovarského kraje, vybudování Krajského divadla dětí a IMCT v Karlových Varech. Studoval dirigování a skladbu na Konzervatoři JJ v Praze (1996), na Univerzitě Karlově v Praze prim. ped. (1996) a dosud také Univerzitu Jana Amose Komenského v Praze. Koníčky: budování Poutní trasy Králů bez kobuny, Gambrinus 10°, vážná hudba a bigbít.
Václav Fikar (Krajské listy KV kraje, březen 2013), foto: Václav Fikar
Divadlo dětí Libora Baláka velmi dobře známe. Velmi rádi jejich divadelní představení s předškolními dětmi navštěvujeme. Patří mezi nejlepší, které v nabídkách máme. V Husovce na Pačískovi jsme také byli a atmosféru divadla jsme si užili.
Libor Balák je pro mě nadpozemskou bytostí, zábavný vypravěč životních historek a příběhů, skvělý společník na dlouhé cesty po Zeměkouli:-)
Ano, myslím, že jsi ho vystihla přesně a hezky…