S geologem Petrem Rojíkem O Krušnohorácích a postupném návratu k tradicím


Datum publikace: 13-02-2015, 9:31 v Hovory u kávy.

Narodil se v Krušných horách, kterým později zasvětil svůj profesní život i volný čas. Vítěz ankety Osobnost Karlovarského kraje 2014 – Petr Rojík.

Na úvod našeho rozhovoru se chtě nechtě nevyhnu dotazu na pocit spojený s udělením ceny Karlovarského kraje za mimořádný přínos Karlovarskému kraji. Jak se cítíte jako osobnost zdejšího regionu, oceněná mimo jiné za dlouhodobě prospěšnou činnost v oblasti ochrany životního prostředí, památek a kulturního dědictví?

Je to fajn, jak by také ne, ale vůbec to se mnou necloumá. Dostávám spontánní, milé ohlasy od lidí, co mi ocenění upřímně přejí. Skoro jako refrén písničky opakují radost, že to dostal „někdo malý“ a „za práci“. Počet hlasů ve veřejné anketě je přesvědčující, ale zavazující. No, a taky připouštím, že můj naturel nemusí vyhovovat všem.

Bylo vloni snadnější chránit životní prostředí či kulturní dědictví než například před 25 nebo 30 lety?

Žijeme bezesporu ve zdravějším a tolerantnějším prostředí, takže ano. Mění se politické systémy, zákony a směrnice, ale nemění se to podstatné – lidský faktor. Nejvíc záleží na vůli každého jednotlivého jednotlivce na úřadech, ve firmách, veřejných institucích a spolcích.

Obdivuji starosty, šéfy odborů a úředníky na obcích a kraji, protože jsou sešněrováni tolika směrnicemi, politickými tlaky a finančními limity, že nemít zdravý rozum a odvahu, nemohli by rozhodovat o ničem.

Znám i takové, kteří se z pohodlí nebo z obav o židli zabarikádují úřední řečí, jenže ani jim se nedivím. Ta neproniknutelná a často nejednoznačná změť paragrafů v našem životě vznikla na obranu proti lumpárnám a kulišárnám, které se staly. Spousta právních nařízení pouze „léčí“ příznaky naší nemocné společnosti, ale neléčí příčiny.

Ano, v tomto s Vámi souhlasím…

Všechny kultury světa, bez ohledu na místo a čas, přece dospívají ke stejnému závěru, že by stačilo žít podle hlasu svědomí, ať to nazveme desatero nebo jinak. Obávám se, že exportování naší nemocné civilizace do celého světa a podporování tamních válek našimi zbraňovými systémy („abychom měli práci“ nebo „abychom nastartovali ekonomiku“) je zdrojem velikého neštěstí.

Ale zpátky k ochraně prostředí. Dneska máme lepší skladbu výroby, šetrnější technologie, ale ochrana prostředí je často ve vleku finančně silných investorů, kteří jsou provázáni s politikou a dělají ze zastánců trvale prověřených hodnot brzdu rozvoje. Vinou bruselských směrnic se ochrana přírody a krajiny vychýlila od komplexnosti směrem k ochraně vyvolených druhů rostlin, živočichů a stanovišť.

Osobně mám k přírodě velmi blízko a chovám k ní značný respekt. Jsem pro její ochranu, místy dokonce přísnou, na druhou stranu však vidím situace, kdy s ochránci přírody a jejich přehnaným tlakem na ochranu toho kterého kousku přírody nesouhlasím…

Ochránci přírody si to kazí, když pro výskyt některého živočicha, který by snesl transfer, zablokují veřejně prospěšnou stavbu. A naopak byste mohli za barákem najít světový unikát, třeba nový kaňon Colorada nebo Yellowstone, a neuchráníte jej, dokud ho neobydlí zvláště chráněný druh. Říkám to s nadsázkou, ale v podstatě je to tak. Tyto evropské směrnice jsou horší než národní. Horší jsou proto, že nedbají na provázanost a proměnlivost všech živých a neživých složek ekosystému.

Jako geolog se zabýváte hlavně Sokolovskou pánví a Krušnými horami. Čím jsou tyto dvě oblasti zajímavé nebo dokonce výjimečné?

Podkrušnohorské pánve a přilehlé vyhřezlé horské kry Krušných hor a Slavkovského lesa jsou obdobou východoafrického riftu. Křehká skořápka zemské kůry je u nás „rozkřáplá“ tisíci prasklinami, které čepují žhavé taveniny z plastického nitra Země.

Proto na nás odevšad vykukují sopečné pahorky. Jsou naříznuté desítkami kamenných varhan a pestrobarevných vrstev po sopečném „krupobití“. Prasklinami uniká z hloubi Země plyn nebo směs vody a plynu, ohřátá až na teplotu karlovarského Vřídla.

Každodenní zemětřesení, rychlost pohybů zemských ker a dmutí celého povrchu dávají pocítit, jak „pevná“ je naše Země pod nohama a jak moc jsme na ní závislí a odevzdaní. Do prasklin uložily podzemní roztoky rudy stříbra, cínu, kobaltu, mědi, uranu a celé křemenné valy. Nebýt toho všeho, civilizace by k nám dorazila později a vyvíjela by se jinak.

Proč si to myslíte?

Krušnohorské a slavkovské kovy ovlivnily pohyb generací lidí, naučily je vyrábět hudební nástroje, hračky, zvony, sklo i rámy skel, železné nářadí, plechy železné i pocínované, liteřinu, stříbrné mince, barevná skla i glazury, nádobí, příbory a tak dál. Provázání zemského nitra a života lidí, vnímání vnitřního dechu Země, to je unikát našeho kraje.

A právě do Krušných hor směřuje má další otázka. V roce 2012 jste pro časopis Krušnohorský luft publikoval článek nazvaný „Krušnohorské střípky/Herzgebirge – stmelování a fragmentace“. V něm mimo zmiňujete spekulanty s pozemky, zbohatlíky a lobbistické skupiny, které usilují o zastavování poloprázdných plání Krušných hor a zasahují do jejich přírodních krás, resp. varujete před zničením atmosféry a jedinečnosti Krušných hor. A naopak vyzýváte ke stmelení novodobých Krušnohoráků, kteří zde zapustili kořeny, v zájmu zachování jedinečnosti těchto hor na česko-saské hranici. Jaká je tedy podle Vás budoucnost Krušných hor? A může jim v něčem pomoci připravovaný zápis na Seznam světového dědictví UNESCO?

Krušnohoráci se stmelují. Dělají to hezky a tvořivě, i přes hranici. Dokládá to spousta občanských iniciativ, zejména po roce 1989. Na mém článku z nultého čísla, i když byl napsaný trochu břitkým jazykem, trvám. K Montanregionu (Hornické krajině Krušnohoří) mám tolerantní postoj.

Projekt horám výrazně nepomůže ani neublíží. Zástupci měst pod patronací UNESCO říkají, že je to především reklamní obal. Jeho podmínky je mnohdy dokonce svírají. Největší saská perla – Drážďany – se nechala vyloučit ze seznamu UNESCO a nic se neděje. Do Drážďan jezdíme stále rádi obdivovat památky i utrácet.

Cituji ze zmíněného článku: Skoro v každé obci na české straně Krušnohoří žije vedle sebe několik komunit, rozdělených generacemi, jazykem, vírou, nynějším bydlištěm a životním stylem, každá se svými prožitky, svými pravdami, předsudky a nedbající sousedů. Právě proto se angažujete v organizaci setkání rodáků a partnerství obcí či při záchraně kostelů nebo pořádáte koncerty, besedy na školách nebo umělecké workshopy?

Až tak o tom nepřemýšlím. Jednoduše pomáhám aktivitám, kde mohu být nablízku dobrým, konstruktivním lidičkám a zamilovanému kraji. Když se přitom komunity a národnosti navštíví, poznají a sblíží, jenom dobře!petr rojík - foto stanislava petele(2)

Asi všichni víme, že zdejší region, Sudety, utrpěl poválečným odsunem původního německého obyvatelstva. Jak moc podle vašeho názoru jejich odsun zjizvil západní Čechy? A jaké oblasti lidského bytí se poválečná výměna zdejšího obyvatelstva dotkla nejvíc?

Naše rodina byla kandidátem odsunu do chvíle, než ve sběrném lágru vypukla epidemie. Povědomí o této nespravedlivé kolektivní odplatě jsem nasál ze svědectví lidí, kteří odsun sami zažili, a korigoval z prací současných historiků. Tehdejší ničení vesnic, ubližování lidem a nejedno prokletí se jistě nějak muselo vtisknout do „akašického obalu“ naší země.

Černobílé obrázky a reportáže z 50.-60. let se zašedlými fasádami, vytlučenými okny a ruinami domů působí depresivně. Kdo rád tráví čas „tam nahoře“ a porovnává pohlednice tehdejší a dnešní, mi možná potvrdí, že krajina svým způsobem zkrásněla. I vystěhovalí Němci rádi vzpomínají na starou vlast, rádi náš region navštěvují, pomáhají nám s obnovou památek a duchovního dědictví, ale vrátit se nechtějí oni ani jejich potomci.

Když použiju Vaše slovo zjizvení a přihlédnu k tragédiím českých a německých rodin a k tehdy zaseté nenávisti, kdo ví, jestli by se Krušné hory nezjizvily později, i bez vyhnání Němců, následkem etnického konfliktu.

Jak se nám, zde narozeným současníkům a milovníkům tohoto kraje, daří léčit jizvy způsobené zmíněnou dobou?

Myslím si, že dnes už jsou jizvy skoro zacelené. Mladí by se možná divili, o čem je vůbec řeč. Hlavně, že si můžeme přes hranice států poklábosit po síti a že sdílíme stejný názor na hudební kapely. Co si kdy nadrobili Sudeťáci, husité nebo Keltové, je nuda z dějepisu, která začne být pro někoho „hustá“ až po čtyřícítce. Zacelování jizev přesvědčivě dokládá dnešní inflace přeshraničních setkání, workshopů, seminářů a putování.

Vy jste se narodil na Přebuzi, jste tedy krušnohorský rodák. Jaká místa v Krušných horách jsou vaše nejoblíbenější?

To by byla milá otázka pro každého patriota. Zamiloval jsem si náhorní planinu okolo Přebuze s jejími rašeliništi, smrčinami, rozkvetlými horskými loukami, zaniklými osadami, doly a rýžovišti rud. Tam jsem se narodil, nasával vyprávění předků, poznal každý kout, tam si dobiju baterky víc než někde u moře.

Líbí se mi taky rozbrázděné zalesněné svahy, upadající do okolí Stříbrné, Kraslic, Rotavy a Nejdku. Mám tu horskou hradbu z domova na dosah. V jejich bystřinách, často sledujících dráhy zlomů a sopek, už jsem našel nejeden cenný a zajímavý kámen a příběh.

Jací jsou Krušnohoráci lidé? Mají nějakou typickou vlastnost?

Říká se, že Krušnohoráky vyznamenává vytrvalost, láska k domovu (říká se, kdo přežije dvě tři krušnohorské zimy, už se nevrací jinam), schopnost přežívat (známé je srovnání obyvatel s nezdolným stromem jeřábem), ochota učit se (proto ta pestrost řemesel, založených na místních surovinách a energiích), komunikativnost a výřečnost, ale také zarputilá tvrdohlavost. Těší mě a zároveň se obávám, že pár věcí z toho mám.

Současný český název – Krušné hory – existuje, jestli se nemýlím, od 50. let minulého století. Logicky přitom v člověku evokuje představu drsných, řekněme divokých hor, kde se nesnadno žije. Je život v Krušných horách krušný?

Tak moc krušně ho nevnímám. Jsem už, jako každý, obklopený civilizačními „odkrušovadly“ jako je centrální topení, teplá voda, mrazák, auto, mobil a internet. Až se do hor vrátí těžba vzácných rud, pak se vrátí i krušení v původním smyslu, to znamená drcení rudy.

Kdybyste měl moc vrátit do Krušných hor jednu z dřívějších tradic, která by to byla?

Určitě lidská pospolitost a soudržnost, pomáhání si, spolkový život, společné hraní, zpívání, vandrování a tak. Také úcta k něčemu, co nás všechny převyšuje a spojuje. Naopak bych se z dřívějších „tradic“ nevracel k válčení, ke kterému byli Krušnohoráci vždycky přinuceni a jehož následky si pak museli vylízat za mocné pány.  

Václav Fikar (Krajské listy KV kraje, leden 2015), foto: Stanislava Petele

Medailonek RNDr. Petr Rojík, Ph.D.

– 57 let, znamení Ryba. Narodil se na Přebuzi ve smíšené česko-německé rodině. Romantika přebuzské krajiny mu učarovala natolik, že ho přivedla k zájmu o přírodní vědy, zvláště geologii, kterou vystudoval a stala se jeho povoláním. Přednáší také na VŠ v Praze. Pro veřejnost pořádá například koncerty, besedy, výstavy, přednášky. Organizuje také setkání rodáků i partnerství obcí, podílí se na záchraně kostelů a přírodních klenotů a na dobrovolných i grantových výzkumech. Baví ho příroda, hudba a náš region.




1 komentář u „S geologem Petrem Rojíkem O Krušnohorácích a postupném návratu k tradicím

Komentář

4 × 5 =

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.



NEJNOVĚJŠÍ ČLÁNKY A FOTOGRAFIE / LATEST ARTICLES:

Články roku 2018. Které jste zde nejvíce četli?

Docela nedávno, byl právě advent, mě kamarádka zaskočila dotazem: A který z Tvých článků mají čtenáři nejradši?

Protože – reálněy vzato – netuším, který...

Hopsa hejsa do Kralup. Za křestem knihy Když už jsem ji zbouchnul…

V sobotu 16. března se v kavárně The Patro v Kralupech nad Vltavou uskuteční oficiální křest knihy Když už jsem ji zbouchnul aneb Sexem...

O bramborovém salátu v čase (ne)dokonalých Vánoc

Jakkoliv zbožňuji vánoční stromky a vůni plápolajících svíček na adventních věncích, které přinášejí světlo do temné a studené zimy, a jakkoliv miluji božský klid,...

Top