S flašinetářem Janem Roháčem o síle kouzelné bedýnky


Datum publikace: 03-01-2013, 14:22 v Almara archivní.

Venku mínus osm, mráz se vtírá pod bundy. Přesto vybudované tržiště v historickém centru Chebu, kde se v prosinci odehrávaly největší vánoční trhy v novodobé historii města, praskalo ve švech. A nejen to.

Drtivá většina z návštěvníků, může-li člověk vycházet z ohlasů přímo z náměstí nebo na sociálních sítích, byla pozitivní atmosférou trhů okouzlená. Mimo jiné díky postavě flašinetáře, jehož kouzelná bedýnka s klikou přinesla mezi zasněžené stánky melodii staročeských jarmarků. Úsměvy mezi zmrzlé tváře vracel Jan Roháč z Ostrova.

flašinetář jan roháč by václav fikar 2

Zkraje prosince panovaly v Česku velké mrazy. Současně s nimi v Chebu začaly vánoční trhy, kde jste účinkoval. Jak se vám hrálo v mínus šesti až mínus devíti stupních? Několik hodin v kuse…

Na mrazivou variantu jsem se předem připravoval. Morálně i materiálně (smích). Pořídil jsem si teplé oblečení, manželka mi upletla krásnou dlouhou šálu a do bot jsem si koupil vyhřívané vložky na baterie, které mi v nejsilnějších mrazech moc pomohly. Zkrátka celý kostým jsem přizpůsobil „paní zimě“.

S sebou jsem však měl i nezbytnou termosku s horkým čajem, a tak se dlouhé hodiny v mrazu daly přečkat. Ovšem běda, jak jsem klikou netočil a jen stál. Hned jsem začal mrznout (smích).

Chebské vánoční trhy, které stejně jako v německých městech trvaly šestadvacet dnů, byly co do návštěvnosti mimořádně úspěšné. Dokázaly si říct o pozornost nejen místních, ale i lidí z podstatně vzdálenějších měst. Potkal jsem na nich tváře z Plzně, Prahy, Nového Strašecí nebo Chomutova, samozřejmě spousty Němců, u stánků jsem opakovaně slyšel angličtinu. A také jsem viděl, jak se s vámi, podobně jako s ponocným, celá řada návštěvníků fotografovala. Dokážete přibližně říct, kolik lidí se u vás zastavilo s žádostí o společnou fotografii?

Ne, to při nejlepší vůli nedokážu. Za celý měsíc šlo ale určitě o stovky lidí, kteří se u mě zastavili. Ať už kvůli fotografii, nebo pro to, aby do mošničky u flašinetu vhodili nějakou minci.

Nemohl jsem přehlédnout, jak pozitivně jste na lidi působil. Pro některé malé děti jste byl pohádkový dědeček, pro dospělé posel dobré nálady… Dávají vám lidé najevo, že je vaše hudba baví, že jim je příjemná?

Ano. Někdy přijdou na kus řeči, někdy jen z dálky ukážou palec nahoru. Když je s flašinetem potěšíme, třeba nám hodí i nějakou minci.

Den před skončením trhů, v úterý na Boží hod vánoční, se u mě postupně zastavily dvě děti a řekly mi: Pane, vy krásně hrajete, a pak do mošničky hodily korunovou nebo pětikorunovou minci. Ostatně to není podstatné. Pro mě je mnohem důležitějším a velmi krásným zjištěním, že se starý flašinetář líbí i malým dětem. Že nejmladší generaci, která je už přece jenom zvyklá na jiné, modernější formy zábavy, dokáže zaujmout a rozveselit.

Jak jste se vlastně k roli staročeského flašinetáře dostal?

Po letech v hotelové branži jsem v roce 2010 odešel do důchodu. Když jsem si zhruba půl roku poté odpočinul od všech starostí, uvědomil jsem si, že mi nějaká práce chybí. A můj synovec, který v Olomouci flašinety vyrábí, mi nabídl zapůjčení jednoho z nich.

Řekl mi: „Jseš starý komediant, tak se můžeš vyblbnout, když tady na flašinet nikdo nehraje.“ A mně se jeho nápad zdál skvělý. Těšil jsem se, že se znovu dostanu mezi lidi a že je snad i trochu obveselím.

Kde jste poprvé předstoupil před lidi jako flašinetář?

Mé první vystoupení se uskutečnilo na statku Bernard v Královském Poříčí, na akci věnované řece Ohři. Sešla se tam příjemná parta starších lidí, kteří si se mnou i zazpívali. Tehdy jsem začal věřit, že se flašinetář bude lidem zřejmě líbit a že mě asi bude bavit.

Předpokládám, že v Karlovarském kraji, bohatém na významná lázeňská města či historická města s hrady jako jsou Loket nebo Cheb, není nouze o příležitosti k vystupování staročeského flašinetáře. Zahajování lázeňských a turistických sezon, historické slavnosti nebo jarmarky může vhodně okořenit. Nebo je to jinak?

S tím jsem do toho vstupoval. Že v oblasti lázeňského trojúhelníku, kde už jsou turisté zvyklí například na kočáry, budou dobré příležitosti k oživení staročeské postavy flašinetáře. Že právě on by mohl do ulic zdejších měst vrátit půvabnou tradici písničkářů s klikou a bedýnkou.

Role pouličního flašinetáře pro vás po letech v manažerských funkcích v hotelovém průmyslu zřejmě představuje velmi příjemnou změnu, nemýlím-li se…

Vše, co ze mě manažerské funkce během dlouhých let vysály, teď nasávám zpátky z pobytu mezi lidmi, kteří se na flašinetáře usmívají a mají z jeho hudby radost.

flašinetář jan roháč by václav fikar

Takže tato pozitivní zpětná vazba je pro vás zdrojem energie?

Vlastně ano.

Se svým hudebním automatem trávíte mezi lidmi stovky hodin. Máte tedy poměrně dost času je pozorovat. Vnímáte jejich nálady? Čtete v jejich tvářích, jaký měli den?

Zpoza flašinetu vidíte, že jeden kráčí zvesela a je šťastný, zatímco druhý přichází zamračený, protože má starosti. Ano, vnímám lidi, kteří kolem procházejí, a snažím se vypozorovat, jestli se jim má hudba líbí, jestli je rozveselí.

Někdy se stane, že člověk ponořený do svých myšlenek a problémů projde kolem bez všimnutí, ale najednou, čtyři kroky za flašinetem, zastaví. Pak si začne šacovat kapsy, vrátí se a hodí mi nějakou minci.

Pokud by člověk dělal tuto zábavu jen s tím, že by nevšímavě točil klikou, byly by hodiny na náměstích a v ulicích strašně dlouhé.

Tak ho ta hudba přemohla, jak říkal Zdeněk Svěrák…

Ano. Kdy někomu zlepšíte náladu, je to příjemný pocit.

Myslíte si, že flašinet má schopnost přenést na moderního člověka 3. tisíciletí to nejlepší z doby, kterou také kvůli spisovatelům nebo scénáristům, viz třeba seriál Bylo nás pět, vnímáme spíše jako klidnou a dobrou epochu této země? Éru, ve které si celá řada z nás umí představit svou existenci?

Vybavíme-li si flašinet, tak ho ve svých představách většinou zařadíme do obrazu plynových lamp, kočárů, „rukulíbám“, staré Prahy a další měst či vesniček, kterými procházeli flašinetáři a rozdávali lidem radost. Na jarmarcích, v hospůdkách a jiných veřejných místech. Já doufám, že špetku té nostalgie po časech z přelomu 19. a 20. století, kdy byl flašinet šiřitelem českých písniček, umí na lidi přenést.

Kromě Karlovarského kraje vystupujte i v jiných regionech?

Ano. Například o adventu 2012 jsem hrál od Chebu až po Ústí nad Labem. V Litoměřicích, Chomutově, Karlových Varech, Chebu a Mariánských Lázních. Šlo o takové vánoční turné (smích). Jezdívám ale hrát i do Prahy, kam mě agentury zvou třeba na firemní nebo tématické akce.

Na vašich internetových stránkách jsem si všiml, že vystupujete v různých kostýmech, mimo jiné jako vysloužilý voják, pražský flašinetář nebo zkrachovalý bankéř. Jak kostýmy získáváte? Necháváte si je šít na zakázku?

Posháněl jsem je, kde se dalo, například po bazarech. Originální rakousko-uherskou uniformu jsem si ale nechal ušít.

A na Vánočních trzích v Chebu  jste vystupoval konkrétně v jakém kostýmu?

Jako pohádkový flašinetář. Tento kostým jsem si pořídil právě kvůli adventnímu času.

Kolik převleků aktuálně máte ve svém šatníku?

Myslím, že dvanáct. Některé jsou letní, jiné zimní, některé tématické, jako třeba vysloužilý námořník nebo klaun.

Sportovci, rybáři, myslivci, vinaři… Nejen tito lidé dělí rok na „sezonu“, kdy získávají body do tabulek, loví nebo sklízejí, a období po sezoně. Mají také flašinetáři svou sezonu?

Ani nevím (smích). Mně osobně trvá sezona prakticky celý rok. Například letos mi začala už 26. ledna v Trutnově, kde hraji na posvícení. Do května pak mám nárazová vystoupení u různých příležitostí, v květnu už ale začíná lázeňská sezona, která je až do září velmi silná. Říjen a listopad jsou opět spíše nárazová vystoupení a o adventu zase bude napilno.

Medailonek Ing. Jan Roháč (*1949):

Jan Roháč žije v Ostrově, má dvě děti. Maturitní vysvědčení získal na Střední hotelové škole v Mariánských Lázních, později vystudoval vysokou školu ekonomického směru. Celý život pracoval v hotelové branži. Od nejnižších manažerských funkcí až po ředitele několika hotelů. V letech 1993 – 1997 například soluvlastnil a byl ředitelem hotelu Ráztoka v Trojanovicích pod Radhoštěm, později řídil hotel Jana v Přerově. Tam sotva pár dnů po svém nástupu do funkce čelil rekordní povodni, která hotel zcela zničila. Během následné rekonstrukce došlo k přebudování původně tenisového na kongresový hotel a jeho uvedení na trh. V letech 2004 – 2006 byl ředitelem sanatoria Rádium Palace v Léčebných lázních Jáchymov, v letech 2008 – 2009 vedl hotelovou část zábavního centra Babylon v Liberci, což je největší mimopražský hotel s kapacitou přibližně 1 000 lůžek. Po odchodu do důchodu v roce 2010 se stal flašinetářem. Se svým dřevěným automatem doposud vystupoval v západních a severních Čechách, nebo v Praze.

Václav Fikar (Krajské listy KV kraje, leden 2013), foto: Václav Fikar




Komentář

seven − 4 =

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..



NEJNOVĚJŠÍ PŘÍSPĚVKY:

Vypravil jsem se po stopách zlatých úhořů. Jak jsem na Berounce dopadl?

Prohánějí se zlatí úhoři, známí z knihy Oty Pavla “Jak jsem potkal ryby” či z filmu Karla kachyni “Zlatí úhoři”, i...

Už v sobotu na YouTube. Honba za klenotem Berounky

Od 30. do 50. let minulého století prožil sportovní redaktor a spisovatel Ota Pavel na Berounce desítky báječných hodin při lovu...

Okoun říční (2022, přehrada Skalka, CZE)

Okoun říční (2022, přehrada Skalka, CZE, technika lovu: přívlač, 40 cm)

Top