Krušné hory jsou krásné a drsné zároveň. Jedním z měst, sevřeným jejich příkrými kopci, je Nejdek, kam před pěti lety osud přivedl muže, který se narodil v africké Keni. Evangelického faráře Boba Helekiu Ogolu.

Na jeho faru mě doprovodila poctivá krušnohorská zima. Bílý sníh skřípal a chrupal pod nohama, zatímco nad hlavou mi mrazilo slunce. A tak se první otázka nabídla sama…

Pane faráři, žijete v krušnohorském Nejdku, kde je prakticky půl roku zima. Na českou zimu jste si zvykl už asi dávno, ale v Krušných horách je přece jenom drsnější než na Moravě nebo ve vnitrozemí, kde jste působil dříve. A přestože tady žijete už delší dobu, musím se zeptat: Jak snášíte zdejší zimu?

Je tady krásně. Zima v Krušných horách je komfortnější než v nížinách. Třeba v Krabčicích, když napadl sníh, brzy zase roztál. A pak tam bylo všude náledí. A když mrzlo, zima pálila a štípala. Tady je zima díky sněhu příjemnější a snesitelnější. Rozhodně mi víc vyhovuje.

Nejdek je obklopený lesy, které jsou v sezoně plné hub. A protože sbírání hub je taková naše národní kratochvíle, napadá mě spontánně otázka, jestli jste během let strávených v Česku i vy propadl tomuto zvláštnímu českému „sportu“?

Ano, sbírám houby. A také je jím. Hodně rostou u Vlašimi, odkud je naše babička, a nebo ve Žďáru, kam jezdíme za tetou.

A děláte z nich doma smaženici? To je také, myslím, svým způsobem česká specialita.

Ano. Smaženici, nebo je babička nakládá. A něco nasušíme.

Co Vás vlastně přivedlo do Nejdku?

Místní sbor evangelické církve hledal faráře a já zase hledal sbor. A tak jsme se našli a já se po deseti letech v Krabčicích přestěhoval na západ Čech – do Krušných hor.

Je nějaký rozdíl v tom, jak se žilo pod Řípem a jak se žije ve zdejších horách?

V Krabčicích byl duchovní život  víc mrtvý, tady je určitě živější. A jak už jsem řekl, zima tam byla suchá, nepříjemně pálivá.

Tady je duchovně živěji? Vidíte, a já bych řekl, že po odsunu původního německého obyvatelstva po 2. světové válce a po novém osídlení západní hranice budou mít právě tady víra a duchovno velmi těžký život…

Lidé do kostela sice moc nechodí, to je pravda, ale víru a duchovno v sobě mají. Souvisí to s jejich kořeny. Mezi poválečnými osídlenci bylo totiž hodně katolíků ze Slovenska i z vnitrozemí, kteří tvoří zdejší katolický základ. Evangelíci sem zase přijeli ze Slezska a Hradecka. Vědí, odkud přišli, jsou velká rodina. A i když do kostela nechodí, pořád mají ke sboru kladný vztah.

Na rozdíl od rovníkové Afriky máme v Česku čtyři odlišná roční období. Které z nich jste si nejvíc oblíbil?

Líbí se mi skoro všechna. V létě mohu krásně pracovat na zahradě, v zimě je tady hodně sněhu a člověk víc odpočívá nebo si užívá vánoční atmosféru. Na jaře zase všechno začíná růst, což je krásné. Jenom podzim moc nemusím.

Ani když je barevný a září teplými barvami?

To ale trvá jenom krátce.

Bohužel ano… Kde se vlastně cítíte víc doma? V Keni nebo v Česku?

V Česku. V Keni jsem byl naposled v roce 2000. Pak se nám narodily děti a cestovat s malými dětmi takovou dálku jsme nechtěli. Možná, že nyní, když už jsou děti větší, nastal čas o cestě do Afriky přemýšlet. Ale stejně bychom tam byli jen jako hosté.

Vánoce, vánoce přicházejí

Většina lidí v Keni jsou křesťané. Jak oni slaví Vánoce?

Slaví je, ale jinak než v Čechách nebo v západní Evropě. Nedávají si dárky, protože lidé jsou chudí a k tomu mají velké rodiny. Česká rodina má zpravidla dvě děti, ale rodina v Keni má deset, jedenáct dětí.

Rozdíl je také ten, že v Česku se Vánoce slaví v úzkém rodinném kruhu, zatímco v Keni se lidé sejdou ve sboru a v této velké rodině slaví celou noc.

To bude zřejmě hlavní rozdíl, protože v Česku jsou Vánoce hlavně časem pro nejbližší rodinu. Během roku její členové na sebe obvykle nemají příliš času, honí se za penězi, kariérou a jinými chimérami, a jediné, kdy jsou ochotní zklidnit se a najít si čas pro blízké, jsou Vánoce. Jak je slaví Vaše rodina v Nejdku?

Na Štědrý den k nám přijdou babička i maminka mé ženy a společně si užijeme klasické české Vánoce. I s dárky, smaženým kaprem a výborným salátem, který připravuje babička.

A po štědrovečerní večeři vás čeká práce?

Večeři máme vždy po bohoslužbě v našem evangelickém kostele. Po večeři jdu za děkanem Janem Pražanem do římskokatolického kostela, kde je mše od deseti hodin.

Pane faráři, dokážeme se alespoň na Vánoce zklidnit, zastavit?

Určitě o to usilujeme. Alespoň v těchto dnech se snažíme zapomenout na své starosti a bolesti v dnešní těžké době a udělat někomu radost. Je zde patrná snaha jít víc ke druhému člověku.

Zmínil jste dnešní dobu a tím mě předběhl v položení další otázky. Jsou lidé, kteří naplno prožívají celosvětovou hospodářskou krizi, tedy ony těžké časy, otevřenější k přijímání víry nebo duchovních věcí?

Všechno je relativní. Češi se dnes mají hůř ve srovnání s tím, jak se měli včera. Avšak Afričané jsou na tom nejméně desetkrát hůř než Češi. A pokud by se oni měli mít dnes jako se mají Češi, byli by stokrát šťastnější.

Češi na tom nejsou tak špatně, aby hledali víru. Světová krize všechno změnila, a tak jsou na tom hůř než byli před pár lety. Ale pořád něco mají, pořád něco drží, stále se mají o co starat. A když se mají o co starat, nehledají víru. Lidé hledají víru až tehdy, když všechno ztratí a spadnou na dno.

To je asi pravda. Mimochodem, co říkáte na českého Ježíška?

(smích) Toho v Keni opravdu nemáme. Ale přizpůsobil jsem se.

V Česku jsme na něj docela pyšní. Anglosaské země mají Santa Clause, Rusové zase dědu Mráze. A knižní a filmový průmysl se dávno postaral o jejich zhmotnění, ztělesnění. Každý na světě dnes ví, jak vypadají, co si oblékají. Santa i děda Mráz jsou si velmi podobní. Jedná se o hodné, vousaté dědečky v teplém oblečení. Ale český Ježíšek žádnou podobu nemá, a tak si ho každý může představovat podle svého…

Máte pravdu. Víte, že já si ho ze začátku představoval jako docela malého Ježíše? (smích)

Ačkoliv… Není špatné si představit, že nějaké malé dítě nosí dárky jiným dětem. Líbí se mi taková představa.

Motivujete doma své děti v tomto duchu: Když budeš hodný, Ježíšek ti přinese hodně dárků?

Takové věci nechávám na manželce. Přece jenom české zvyky zná o něco lépe.

Chodí o Vánocích do kostela více lidí?

Ano. Cestu do kostela si ve všední neděli najde třicet, čtyřicet lidí, ale o Vánocích jich přijde kolem 250. Náš evangelický kostel je přeplněný, stejně jako katolický kostel dole ve městě.

Zvýšené vánoční návštěvnosti zřejmě pomáhají také charitativní koncerty, které v adventním čase pořádáme ve prospěch pomoci jiným lidem. I lidé, kteří do kostela nechodí, mají charitativní cítění v sobě.

Cesta do hlubin českých duší

Takže si umíme pomáhat?

Po většinu roku lidé myslí hlavně na sebe. Když se ale dozví o nějakém neštěstí, jsou ochotní pomáhat. Češi umí pomáhat druhým, pokud je toho zapotřebí. Nejsou sobečtí.

A o Vánocích myslí na druhé o to víc. Snaží se buď přispět na dobročinnost nebo něco pro někoho udělat a nemyslet jen na sebe.

Také si všímám, že i když lidé mají hluboko do kapsy a kolem nich se všechno neustále zdražuje, pro charitu si vždy nějaké peníze najdou…

A to jsou tady babičky, které z toho mála, co pro sebe mají, chtějí ještě někomu jinému pomáhat. Nedávají z přebytku, dávají navzdory nedostatku.

Každý z nás má své starosti, které ho trápí, problémy, které řeší. V jakých záležitostech vás lidé nejčastěji žádají o radu, případně o pomoc?

Problémy v manželství, a pak nemoci. Radit se přicházejí i lidé, kteří nechodí do kostela.

Lidé chtějí radit v otázkách manželského soužití?

Ano, manželské vztahy jsou někdy velmi napjaté. Lidé si chodí pro rady, jak je řešit, ale v těchto záležitostech se těžko radí. Co se má stát, stane se. Pokud se lidé mají rozvést, rozvedou se. Pak jim radím, aby k rozvodu přistupovali s klidem, jako rozumní lidé, aby netrpěly jejich děti.

Jací jsou vlastně Češi ve srovnání s jinými evropskými národy? Teď nemyslím v manželství, ale jde mi spíš o obecnější charakteristiku. Ať již ve srovnání se sousedními národy nebo se vzdálenějšími, jako jsou Britové nebo Skandinávci? V čem jsme stejní a v čem jiní?

Češi jsou především tolerantnější než některé jiné národy. Třeba Poláci jsou trochu jako Moravané. Na povrch relativně otevření, ale pod povrchem jsou uzavřené rodiny. Navenek se na vás smějí, ale dovnitř, k nim do rodiny, se nedostanete. Tam vás nepustí.

Naproti tomu Češi jsou otevřenější. Na první pohled jsou sice o něco studenější a mají i své hrubé výrazy, kterých se někdo může leknout, ale nemají problém se otevřít a pustit vás k sobě do rodiny. A tam zjistíte, že jsou velmi milí, upřímní, vtipní a cítíte se u nich jako doma.

V Čechách jsem se nesetkal s předsudky. Okamžitě mě tady přijali za svého. V Německu byli překvapení tím, že Česko má černého faráře. Oni to tam zkusili, ale místní si nezvykli. Nepřijali ho. Vůbec to tam nešlo! A tady? Lidé jsou ke mně velmi přátelští a srdeční.

A další srovnání?

Britové jsou celkem fajn, ale každý ví, že nemají smysl pro humor. Když řeknou vtip, nesmějete se. Čekáte na výklad. V tom jsou Češi úplně jiní. Když řeknou vtip, vybouchnete smíchy. Okamžitě mu rozumíte, i když jste třeba z Keni. Češi mají humor moc rádi, užívají si ho, umí si dělat legraci sami ze sebe, i v těžkých chvílích. Ne každý národ tohle dokáže.

A Skandinávci? Jsou hodně otevření novým myšlenkám, zatímco Češi velmi neradi opouští staré myšlenky, kterých se drží. A to může být někdy špatně.

Co přesně máte na mysli?

Víte, základem společnosti je rodina. A pokud se v rodinách dokáží hádat kvůli hloupostem a malichernostem, pak máme základ rozvrácené a také špatně fungující společnosti. Pokud špatně fungují rodiny, nemůže dobře fungovat národ.

Má-li společnost fungovat dobře, musí se především umět sejít rodina. Musí se umět radovat, její členové si musí umět naslouchat a respektovat odlišné názory ostatních, například politické. Třeba právě kvůli nim se Češi umí i nenávidět.

Rozumím. A jaké pozitivní vlastnosti jste na Češích našel?

První je otevřenost. Češi jsou v evropském kontextu velmi otevřený národ. Druhou je jejich smysl pro humor. Jsou veselý národ.

Znáte tento vtip? V nebi jsou dvě brány pro muže. Pro ty, kteří na zemi byli pod pantoflem, a pro ty, kteří pod pantoflem nebyli. Všichni chlapi stojí ve frontě pod pantoflem, jen jeden stojí vedle. A svatý Petr k němu přijde a ptá se ho: Vy jste na světě nebyl pod pantoflem? A on odpoví: Já nevím. Tak proč tady stojíte? Protože mi to nařídila manželka. (smích)

A kdybyste měl vybrat nějakou špatnou vlastnost, které bychom se v Česku měli zbavit… Na jakou byste ukázal?

Špatnou vlastnost? Nevím… Určitě by měly lépe a pospolitěji fungovat rodiny, ve kterých jsou rozhádaní bratr s bratrem, sestra se sestrou, otec se synem. Dokáží se rozdělit kvůli malichernostem, což by nemělo být.

Neuvažujeme my, Češi, někdy až příliš negativisticky?

Myslím, že ano. A také proto lidem říkám, aby víc mysleli na dobro v sobě, aby si dokázali odpouštět, zvlášť malichernosti. A aby u druhých hledali nejdřív to dobré, nikoliv špatné.

Pokud jde o víru, jsme my, Češi, obecně považováni spíš za ateisty, jinými slovy za „bezvěrce“. Jsme skutečně takoví?

Rozhodně bych netvrdil, že Češi jsou bezvěrci. Lidé, které znám v okolí a kteří do kostela nechodí, mají k víře spíš pozitivní než negativní vztah. Ale jsou prvky ve víře, které jim vadí, a v tom mají svou pravdu. Jinak však mají duchovní hodnoty v sobě zakořeněné stejně jako kdokoliv jiný, i když nechodí do kostela.

Já osobně věřím v jakousi vyšší sílu, která náš život řídí a usměrňuje. Nevím, o jakou sílu jde, ale opakovaně jsem se přesvědčil, že věci mezi nebem a zemí skutečně existují. O víru se ale nezajímám, nemodlím se, do kostela nechodím. Jsem typický český „neznaboh“?

Víra je něco tak velmi osobního, že nemůžete prožívat víru někoho jiného. Je ateista a ateista. Jeden věří, že „něco“ existuje, druhý nevěří, že Bůh existuje a hledá proti jeho existenci důkazy. Nakonec ale stejně všichni hledají stejnou cestu. Mohamedáni, buddhisté, hinduisté, křesťané i nevěřící… Všichni hledají stejnou cestu, jen mají odlišný způsob hledání.

Medailonek Boba Helekiy Ogoly (*1966):

Bob Helekia Ogola pochází z Keni, z kmene Luo, kde má kořeny i americký prezident Barack Obama. Je ženatý, má dvě děti. V letech 1988 – 1994 studoval v Československu (Česku) na evangelické teologické fakultě v Praze. Po studiích se vrátil do Keni jako anglikánský kněz. V roce 1996 se v Keni oženil s českou přítelkyní a následně se vrátil do Čech. Rok pracoval v Brně, potom deset let v Krabčicích pod horou Říp. Před pěti lety ho životní pouť zavedla do Krušných hor – do Nejdku, kde se mu velmi líbí.

Václav Fikar (Krajské listy KV kraje, prosinec 2012), foto: Václav Fikar