Rybaření je umění, bezpochyby světové. V pravém i přeneseném smyslu potvrzují nadšení životem i mistři slova a obrazu – vynikající rybáři, spisovatelé a fotografové – Václav Fikar (CZ), Florian Laufer (GER) a David A. Brown (USA). Světovost jejich děl potvrdí i cesta, která sice nebude kolem světa, ale mohu vám slíbit, že v každém případě bude inspirativní. České vody opustíme na Chebsku, evropské v Hamburgu, abychom po chvilce přistáli za velkou louží u floridských břehů.

Václav Fikar žije v Chebu a pracuje jako šéfredaktor ve společnosti MEDIA a.s. Edituje texty, sám píše a rybaří. Začátkem ledna dokončil pátou knihu, kterou – stejně jako předchozí Zápisník šíleného rybáře – vydá nakladatelství Mladá fronta začátkem června letošního roku.

“Opět půjde o rybářské storky. Některé z nich už sice vyšly v roce 1999 v mé první knize, tady však budou výrazně upravené. Zčásti tedy půjde o upravenou a rozšířenou reedici mé knižní prvotiny, která je dávno vyprodaná a po které se rybáři stále občas ptají. A tyto upravené povídky budou doplněné o nové.”

Nejlépe se umí jistě představit sám mistr slova, takže je to na tobě…

Co se rybařiny týká, věnuji ji velkou část svého života. Pytlačil jsem už v pěti letech, od devíti let jsem členem ČRS. Prut a háčky jsem objevil díky tátovi, který byl na Jesenici pečený vařený.

Jednou jsme stanovali ve Všeboři a on přinesl od vody candáta, kterého chytil na rybičku. Ne, že by tehdy přinesl prvního candáta, to vůbec ne. Poprvé mi ho ale vložil do náručí. Pak ukázal, kam se mám postavit, a vyfotil mě s ním. Bylo mi asi šest a v zablácených teplákách a károvaném svetru jsem na fotce vypadal jako blbec. Tenhle fakt mě ale od rybařiny, která je dnes mým životním stylem, nijak neodradil. Právě naopak.

No, a protože mou druhou velkou vášní, která mě i částečně živí, je fotografování, logicky se tyto dvě disciplíny někde protnuly. A to právě u vody. Jejich protnutí mimo jiné způsobilo, že dnes už mě na veškerém chytání baví nejvíc následná práce s fotografiemi v PC.

Už v okamžiku, kdy zdolávám pěknou rybu, se těším, až paměťovou kartu vyjmu z foťáku a strčím ji do čtečky v počítači. Až budu skipovat pásem všech fotek, které u vody vznikly. Fotkami krajiny v celku i detailu, zajímavě nafoceným nádobíčkem, úlovky, zaznamenanými emocemi apod. Radost z povedených fotografií je dnes v mém případě větší než radost z úlovku, který se prakticky stal jen prostředníkem, možná určitým oslím můstkem k umělecké radosti fotografa. A psaní, kterému se věnuji už od druhého stupně základní školy, vše tak nějak logicky spojuje a uzavírá.

Pokud by jsi měl sestavit pomyslné stupně vítězů z vlastních knížek, které by se dostaly na bednu a která by získala “zlato” a proč?

Asi nebudu nijak originální, ale zlato by získala vždy ta poslední. V mém případě Zápisník šíleného rybáře. Pak by byly obě odborné, které jsem napsal jako v pořadí druhou a třetí – Přívlač na mimopstruhových vodách a Štika – královna českých vod. A proč bych „Zápisníku“ pověsil na krk zlatou? Psát beletrii je mi mnohem milejší, kniha navíc pobavila více než dva tisíce čtenářů a v neposlední řadě mě seznámila s několika skvělými lidmi. To je pro mě velmi cenná přidaná hodnota.

Představ si, že musíš strávit delší dobu na ostrově ve Skandinávii. V brakických vodách budeš lovit štiky na umělé nástrahy. Můžeš si s sebou vzít pouze jednu značku (jedné velikosti i barvy). Jaká by to byla a proč?

To je těžká otázka… Pokud bych zvolil wobler, pak barvu fire tiger, ale značku…? Možná Salmo. Je jednou z mých tří nejoblíbenějších značek woblerů, která rybářům nabízí pestrou škálu spolehlivých modelů.

Můžeš se s námi podělit o své rybářské “umělecké” sny?

Nevím, jestli mám v tomto směru nějaké sny. Žiji přítomností, ze které se snažím brát si to nejlepší, nejkrásnější, nejzdravější. Inspirací je mi okamžik, záblesk čehosi, duše i emoce krajiny a jejich prostoupení mnou v určitém momentu. Pak sahám po foťáku nebo po mobilu, abych si do něj rychle zanesl myšlenky, které mě napadají, a doma se k nim vrátil. Mám-li chuť psát, píšu. Nemám-li chuť, do ničeho se nenutím, pokud nemusím. Nechci světu za každou cenu něco přinášet, abych tím ukájel své grafomanské choutky, a už vůbec nechci obtěžovat čtenáře tvorbou, se kterou bych nebyl stoprocentně ztotožněný.

Mimochodem, když se mě nedávno dotazovali z nakladatelství, kdy jim dodám novou knihu, kterou jsem slíbil už před půl rokem, odpověděl jsem jim, že za tři až čtyři měsíce ji zřejmě budu mít hotovou. Odpověď zněla: Vy už jste jako ta vaše Metallica. Také připravíte novou knihu jednou za uherský rok. Z mého pohledu tedy letos nastal uherský rok.

Mistři slova obvykle dokáží i na malém prostoru “velké věci”. Máš tedy svůj malý prostor pro sdělení (poselství, nápad, ideu…) čtenářům časopisu Rybářství a všem českým rybářům…

Ani v tomto směru asi nebudu originální. Jedním z mých přání je, abychom my všichni v sobě nacházeli vždy jen to lepší JÁ. Naše mikrosvěty pak budou veselejší, a tím příjemnější pro život.

Díky za inspiraci i za vaše písmenka v knihách, která dělají náš život zase o trochu krásnější…

Radek Matouš, Rybářství, květen 2014