Příběhy z rákosových tůní 1.


Datum publikace: 01-05-2019, 20:58 v Rybářské storky.

Čas od času jako bych se procházel muzeem vlastních vzpomínek. Jako bych během zimních špacírů po březích nevlídně chladné Ohře oživoval minulost této kouzelné řeky starožitnou promítačkou. Minulost plnou krásných ryb, v níž jsem měl štěstí vyrůstat v dospělého rybáře.

Největší hrdinové z muzea mých vzpomínek, za nimiž musím cestovat v čase zhruba o třicet let zpátky, už většinou nežijí. Rybám totiž není dáno existovat stejně dlouho, jako je přáno lidem. A tak jsem velmi pravděpodobně jediným pamětníkem zálovů i závarů, stejně jako vítězství a porážek, o nichž vám budu vyprávět.

První z oněch příběhů by klidně mohl začít pohádkovým klišé. Třeba takhle: Byla za městem jedna velká tůň a nad tou tůní velký dub.

Tůň, jejíž homogenní hladinu zdobil z více než jedné třetiny koberec žlutých květů stulíků, nebyla nijak zvlášť hluboká. V nejhlubší části, která se na jihu harmonicky napojovala na klidně tekoucí řeku, jsem jí naměřil sotva metr dvacet. A u severního břehu, zapadaného tlejícími úlomky dubových větví a obrostlého rákosím, už jenom metru půl.

Část jejího dna tedy byla zanesena větvemi, velká část její hladiny pak zastřešena zmíněnými listy a květy stulíků. Přesto, navzdory značně limitovaným možnostem k rybolovu, se po tři léta stala významným cílem mých četných rybářských vycházek.

Ukázalo se totiž, že tůň U velkého dubu je nejen oku lahodící pro svoji přirozenou vnější krásu, ale že je také nenápadným královstvím pěti starých mrzoutů. Naprosto výjimečných tvorů – pěti vznešených králů línů. Obrovských línů, kteří jako by vystoupili z mých nejbujnějších snů. A právě tady, pod stejně mrzutým dubem, se zabydleli.

Nevím, jak pro ostatní rybáře, ale pro mě je ulovení každého lína takovým malým rybářským svátkem. Bez ohledu na velikost.

A protože od blahých časů svého dětství považuji lína za naši nejkrásnější rybu vůbec, což opakuji celý svůj rybářský život, a to jako věčný obdivovatel dravých ryb, dá rozum, že jsem tomuto neprozkoumanému království zcela propadl. Zfetovaný touhou přemoci alespoň jednoho z nich. 

Obsluhoval jsem krále tůně

Na pohled a pocit s ním spojený, kdy jsem na mělčině u rákosí spatřil pětici obřích línů, nikdy nezapomenu. Velké pětky bych si přitom zřejmě nevšiml, nebýt zdánlivé maličkosti. Totiž jednoho jediného slunečního paprsku, který se prodral houští černých mraků na obloze, aby ukázal do ústraní při severním břehu.

Zdánlivě ničím zajímavý kout, v jehož blízkosti jsem se zrovinka nacházel, se rázem nakrátko rozsvítil. A já v tu požehnanou chvíli ztratil řeč i schopnost sebemenšího pohybu. Slunce tam totiž svým božským paprskem odemklo nejtajnější komnatu tůně. Otevřelo mi dveře její královské síně a ozářilo pět trůnů, na nichž sedělo pět největších línů, jaké jsem kdy ve volné přírodě viděl.

Sluneční paprsek ukazoval do královské síně sice asi jen čtyřicet vteřin, což ale stačilo k tomu, abych se do tůně bezmezně zamiloval. Svítil tam pouze pro mě, čímž mi nabídl mnoho. Víc než komukoliv jinému. Nabídl mi totiž možnost žít svůj sen. Možnost dotknout se říčního nebe. Možnost potřást ploutví aspoň jednomu z líních králů na trůnu.

Kdysi běžně, dnes jen občas chytám na položenou s tzv. policajtem. Při lovu na rousnice.

Myslím, že nikdy předtím ani nikdy potom jsem lovu kaprovité ryby nepropadl tak, jako zkraje léta onoho roku. Dnes už lhostejno kterého.

První dny mých výprav za velkými líny z tůně U velkého dubu, které připadly na první polovinu teplého května, byly přitom vůbec jedny z nejkrásnějších, jaké lze v muzeu mých rybářských vzpomínek vyštrachat.

Doma jsem králům v olivových pláštích připravoval nejúžasnější jídla, s nimiž ve svém království nemohli přijít běžně do styku.

Ve sladké vodě jsem jim vařil pšenici a kukuřici. Se špetkou rozmarýnu. Kuchtil jsem pro ně noky z anýzového, jahodového i kakaového těsta. Jen pro ně jsem vymyslel noky ze lněného semínka a melasy, která se tenkrát v naší zemi sháněla velmi obtížně.

Hnětl jsem jim bramborové knedlíky, do jejichž těsta jsem později začal přimíchávat i najemno nasekaná stébla rákosu, který jsem natrhal na břehu této tůně. Po nocích jsem navíc chodil s baterkou v parku za domem a lovil pro ně šťavnaté rousnice.

Na obrovské líny jsem myslel ve dne i v noci. Žil jsem tenkrát jen tím, abych si získal jejich plnou důvěru. Předcházel jsem si je. Usilovně jsem pracoval na tom, abych si krále naklonil na svoji stranu. A tak jsem jim celé týdny servíroval nejlepší pochoutky ze své kuchyně a obsluhoval je tak, jak králové zasluhují.

Mnou sestavený jídelníček Velké pětce vyhovoval, soudě podle prázdných hodovních tabulí, které jsem pod velkým dubem ráno co ráno nacházel. Avšak přestože králům šmakovalo a já měl díky jejich uznání významnou indicii, totiž že líni hodují hlavně v noci za tiché tmy, na háček jsem žádného z nich nedostal. Po celých šest týdnů.

Foto Václav Fikar

Snažil jsem se sice, aby mé chytání bylo projevem rozumného uvažování a správných rozhodnutí, ale na velké líny jsem byl krátký. Bylo úplně jedno, měl-li jsem po setmění nebo před rozedněním na háčcích nastražené rousnice, červy, kukuřici, noky či třeba rohlík. Jestli jsem chytal blíž nebo dál od břehu. Jestli jsem nástrahy pokládal na dno či nad dno.

Mocní králové se mým dvěma prutům vyhýbali velkým obloukem. Na moji urputnou snahu o narušení jejich řádu reagovali absolutním přehlížením. Možná také proto, že mezi vlastnosti opravdových králů rákosových tůní patří úplná nedůvěra a maximální ostražitost.

Vzpomínám si, jak jsem jednou chyboval a oni mě zahlédli, přestože moje tělo zahaloval maskáč od hlavy až k patě. Stulíkové pole se pak proměnilo v Tančící dům. Zelené listy a květy, žlutící se na hladině, se po jejich úprku zběsile kymácely a ohýbaly ve směru, kterým družina králů tůně prchla, a do původní klidné polohy se vracely jen velmi neochotně.

Výsadou mocnářů je chytrost                                        

Až zkraje sedmého týdne, právě na den letního slunovratu, když paprsky vycházejícího slunce pozlatily hladinu zakalené tůně, mně svatý Petr pomohl. Rozptýlil pozornost jednoho z králů Velké pětky a on na okamžik zapomněl, že nepřátelé číhají nejen ve vodě a ve vzduchu, ale že také trpělivě vysedávají na břehu, kde čekají na svoji šanci. Tentokrát moji lest přehlédl a háček obalený deseti bílými červy nasál během své ranní pastvy.

Splávek na hladině se v tu chvíli chvěl, jakoby si o něj ryby drbaly ploutve, až se začal vzdalovat ze zakrmeného perimetru. Potopený sotva po červenou bambulku pomalu uhýbal směrem k dubovým větvím, napadaným do vody. Právě tím se tento záběr lišil od předchozích, které měli na svědomí cejni (všichni těsně pod půl metru). Cejni se totiž rozjížděli na opačnou stranu. Směrem do řeky. Tentokrát však ryba směřovala k velkému dubu. A možná že i někam za něj – do stulíkového pole. 

Zasekl jsem a s ohnutým prutem čekal, co se bude dít. Co mi ryba předvede. Ryba vystřelila rovnou směrem ke stulíkům, a to silou urostlého kapra. Avšak dřív, než mi stihla v této zelené džungli zmizet, se mi ji podařilo zabrzdit a otočit směrem k sobě.

Zatímco takzvané bílé ryby jsou pro laika od sebe prakticky nerozeznatelné, lín je svým vzhledem nezaměnitelný. Masivní žluté pysky, žluté břicho, olivově hnědý hřbet, zelenkavé boky, oranžové až červené oko.

Ryba však nebyla hloupá. Právě naopak. Chovala se chladnokrevně, jako by měla v hlavě únikový plán. Rozjela se mým směrem takovou rychlostí, že jsem chvílemi nestíhal dovíjet vlasec.

Když jsem s ní znovu obnovil těsný kontakt, vzpouzela se přímo pode mnou. A protože pode mnou byl necelý metr hloubky, brzy jsem chrabrou rybu spatřil u hladiny. V ranních paprscích letního slunovratu se zazlatilo mohutné tělo jednoho z králů línů! Obra kolem šedesáti centimetrů. Robustní tělo jednoho z králů Velké pětky v jeho nehynoucí kráse.

Konečně! Srdce se mi rozbušilo, jako bych v patnácti letech na prvním velkém rande políbil nejúžasnější holku na světě. Avšak rozum jsem úplně neztratil. Na decimálce zvažovaných postupů jsem se rozhodl pro stejně efektní manévr jako on. Rychle, dokud nic nečeká, přitáhnout mocnáře nad síť připraveného podběráku. Koneckonců byl sotva jen tři metry ode mě. 

Jenomže král v olivovém plášti skutečně nosil ve své hlavě únikový plán. Nechal se přitáhnout plavačkovým prutem sotva o půl metru, pak ale prudce vystřelil směrem na jih. Do hlavního proudu řeky.

Jeho divoký start jsem ustál, brzda navijáku byla na takový manévr připravená. Co jsem však neustál, byly úlomky větví a ostré kamenní, o které vzápětí přeříznul napnutý vlasec. Osmnáctka, kterou jsem měl na navijáku plavačkového prutu navinutou, nemohla ostré zlomové hraně dlouho vzdorovat. „Neeee,“ zařval jsem nekonečnou bezmocí a vztekem na sebe samotného, že mě muselo být slyšet kilometry daleko. Zařval jsem jako někdo, kdo právě přišel o svůj sen. Nebo o lína z říše snů, o kterého usiloval dlouhé týdny. 

Jak se později ukázalo, můj zoufalý výkřik na břehu tůně U velkého dubu byl výkřikem posledním. Velkou pětku vyplašil zřejmě natolik, že svoje zdejší království trvale opustila. Olivoví obři se vydali řekou bůhvíkam a já je v tůni pod velkým dubem už nikdy nespatřil. Z mého neobvyklého rybářského úsilí tak nakonec zůstala jen dojemně pitomá show, jak zpívá Bolek Polívka v písni Šaškové počmáraní.

Následující léto, o čtyři kilometry níž po proudu, ulovil jeden rybář lína dlouhého jedenašedesát centimetrů. Zabil ho, soudě podle fotografie úlovku, pořízené u něj doma. U dřezu v kuchyni. Zvláštní ironií osudu přinesl tuto fotografii ukázat právě mně. Do redakce novin, ve kterých jsem tenkrát pracoval…

Václav Fikar (četli jste v březnovém vydání magazínu Kajman)





2 thoughts on “Příběhy z rákosových tůní 1.

  1. Přečetl jsem s velkou chutí jedním dechem. Výborný článek. Už se nemohu dočkat vašeho dalšího vzpomínání a vyprávění.

  2. Pane Fikare, krásné počtení!!! Máte úžasný sloh, který mě vždy zcela pohltí. Jsem rád, že od Vás opět můžu číst senzační články na stránkách rybářského časopisu. Přej Vám jen dobré Múzy a moc se těším na další skvělé čtení z Vašeho pera!

Komentář

fifteen + 3 =

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..



NEJNOVĚJŠÍ ČLÁNKY A FOTOGRAFIE / LATEST ARTICLES:

Okoun říční (2019, Labe, CZE)

Okoun říční (2019, Labe, CZE, technika lovu: položená, 40 cm)

Rocking Pike Team na srpnovém Lapland Pike 2019

Na startu letošního ročníku Lapland Pike 2019, který se uskuteční ve dnech 15. až 18. srpna v Laponsku na severu Švédska, bude také deset...

Deník MF Dnes: Obří štiku zdolával přes půl hodiny

Dnešní vydání (10.7.) deníku MF Dnes přineslo zprávu o ulovení kapitální štiky na chebské přehradě Skalka.

Jednu z největších štik, ulovených v posledních pěti...

Cejn velký (2019, Labe, CZE)

Cejn velký (2019, Labe, CZE, technika lovu: položená, 63 cm)

Štika obecná (2019, přehrada Skalka, CZE)

Štika obecná (2019, přehrada Skalka, CZE, technika lovu: přívlač, 118 cm)

Příběhy z rákosových tůní 2.

Jednoho květnového rána jsem dorazil k tůni U velkého dubu právě v okamžiku, kdy ji začala probouzet plamenná zář vycházejícího Slunce. Jeho paprsky dlouhé desítky milionů kilometrů...

Top