Nejlepšími umělými nástrahami k lovu candátů jsou bezpochyby twistery nebo kopyta, tedy výrobky z měkké gumy. Přesto se v každé sezoně najde vždy několik dnů, kdy mi k ulovení candátů pomohou výhradně jen wobblery.

Nad přehradou Skalka u německých hranic ve čtvrt na pět ráno pršelo. Vlastně nejen ráno. Pršelo v kuse už patnáct hodin. Provazce deště, střídavě slabšího nebo silnějšího, se bez ustání řinuly z černé oblohy a nic nenasvědčovalo tomu, že by se blížil konec období deště. Na prostředek letních fakt mizerné počasí. Velmi mizerné.

Například jen za posledních šestatřicet hodin poklesla venkovní teplota o čtrnáct stupňů Celsia. Do té doby polojasné až oblačné podnebí vystřídaly temné mraky a relativní bezvětří nahradil chladný vítr od severozápadu. Takhle nějak si představuji příchod počasí, které na dávném severu provázelo mýtický souboj boha Thóra s obřím hadem Jörmungandrem.

Proto o mě ani nepřekvapilo, že u vody nebyla ani noha. Kalendář sice ukazoval sobotu, ale tentokrát rybáři vycházku k vodě rádi oželeli. Vždyť co by tam také kdo pohledával. Kdo by vstával do takového nečasu? Jakákoliv domácí činnost, a tady bych vypíchl zejména spánek, byla jistě nejen rozumnější, ale i zdravější.

To jen já už asi přišel o rozum. Ano, zřejmě jsem se úplně zbláznil. Dost natolik, abych časně ráno přeběhl do auta, tam pustil stěrače a odjel do lijáku (a zimy) zkusit své štěstí. Mám vůbec nějakou šanci na kontakt s rybou? pochyboval jsem při vystupování z vozu nad stavem svého duševního zdraví. Uvidíme, odpovídal jsem si a mokrými prsty upevnil do karabiny kopyto.

Věděl jsem totiž jedno. Předchozího večera, kdy krajinu požíralo stejně nevlídné počasí, jsem na zvoleném místě vyvláčel tři candáty od padesáti do šedesáti centimetrů. A doufal jsem, že si tady na nějakého sáhnu i ráno.

Jenže kopyto, které toho večera přitahovalo candáty jako Svatý grál dobrodruhy, teď brouzdalo nade dnem marně. Ze strany ostnatých dravců nepřišla žádná odezva. Proto jsem ještě před pátou vyměnil kopyto za wobbler. A světe div se – udělal jsem zatraceně dobře.

Už při třetím nahození přišel candát! Na novou nástrahu zaútočil sotva pět metrů od břehu, dobral ji prakticky pod mýma nohama. A pěkně s vervou. Tak, že brzda u navijáku dokonce i proklouzla. Na břehu byl samozřejmě rychle a jeho osmapadesát centimetrů mi dalo na chvíli zapomenout na déšť, který se mi dávno vsákl až pod kůži.

Potom přišli další čtyři candáti. Ne sice hned po sobě, intervaly mezi jejich ulovením byly vždy asi deset až patnáct minut, ale přišli. A všichni na wobblery. Během hodiny a čtvrt jsem tedy vyvláčel pět candátů, z nichž dva vystartovali po dvoudílném wobbleru, dlouhém jedenáct centimetrů, a ti ostatní po devíticentimetrovém – jednodílném.

Toho potemnělého rána wobblery zcela ovládly prostor…

S wobblery v noci

Woblery používám k lovu candátů nejvíc v létě, i když nejen v tuto roční dobu. A když v létě, pak hlavně v noci. Vlastně za tmy, abych byl co nejpřesnější.

Právě úplná noční tma, ale i šero večerního soumraku nebo ranního rozbřesku mě nutí sahat po plovoucích wobblerech a jimi pročesávat místa, kam candáti vyrážejí lovit.

Nemohu přitom říct, že bych měl nějaký favorizovaný wobbler, po kterém by se candáti mohli utlouct (v nadsázce). Takový opravdu nemám. Když už je totiž wobblerem zaujmu, pak prakticky pokaždé nějakým jiným. Dopředu ale nikdy nevím, jakým.

Jednou je k záběrům vyprovokuje osmicentimetrový štíhlý wobbler klidnějšího chodu a přírodní světlé barvy. Podruhé chrastící cvalda v křiklavé barvě „fire tiger“, příště třeba agresivní dvoudílný wobbler s červenou hlavou a bílým tělem. A takhle bych mohl pokračovat dál. Pokud už ale přijdu na momentálně žádaný tvar a barvu, pak si většinou vytáhnu aspoň dva candáty.

Jak už jsem uvedl, na stojatých vodách používám k nočnímu či ex post nočnímu lovu candátů výhradně jen wobblery plovoucí, a to ve velikostech sedm až čtrnáct centimetrů (záleží na tvaru a celkovém objemu nástrahy). Proč výhradně plovoucí?

Je to z toho důvodu, že v noci nebo brzy ráno candáti loví obvykle v mělkých vodách, kde se zdržují početná hejna drobných rybek. Věřte nebo nevěřte, ale na přehradách s hloubkami i přes deset metrů zaseknu drtivou většinu lovících candátů v partiích hlubokých od jednoho do dvou a půl metru. Tedy prakticky na mělčině.

Plovoucí wobbler tudy vedu pomalejším tempem, zhruba středem vodního sloupce. Právě to je totiž úroveň, ve které se aktivní candáti pohybují. Tady někde se je snažím zaujmout. A i proto přitahování nástrahy občas na jednu až dvě vteřiny přeruším. Wobbler v tu chvíli začne stoupat k hladině, což zhruba ve třetině případů přitáhne pozornost candátích vlků. Jako by získali pocit, že jim některá z rybek chce frnknout pryč nad hladinu, a proto na ni zaútočí.

A právě tenhle vzletný manévr by s potápivým wobblerem nešel provést. Vždyť nástraha tohoto typu klesá v momentě přerušeného navíjení ke dnu, kde navíc občas uvázne. Pravda, také tento opačný pohyb směrem dolů může probudit a dokonce i probudí zájem candáta. Avšak v případě momentálního nezájmu „Pana dravého“ o jednu konkrétní nástrahu riskujeme jedno – časté vyprošťování nebo trhání uvízlých nástrah může candáty operující v blízkosti břehů jen a pouze vyplašit.

Naproti tomu na tekoucích vodách chytám i na potápivé wobblery. Jestli totiž někde ocením jejich schopnost propadat se vodním sloupcem dolů, pak jsou to právě řeky. Candáti, pokud zrovna neloví podél břehů, zlomových hran koryta nebo kamenných ostrohů, leží v prohlubních dna, v jámách či mezi balvany. A tady je naopak dobré, když k těmto místům dokáže wobbler navzdory odporu proudu pomalu klesnout. To pak bystří candáti útočí téměř okamžitě.

Jiná řešení

Do hlubokých vod, kde candáti tráví dny bez většího zájmu o své okolí, nasadíme plovoucí wobblery s dlouhými lopatkami, které se zavrtají pět až osm metrů hluboko pod hladinu.

To mohou být například Deep Tail Dancer, Down Deep Husky Jerk, X-Rap Magnum či Trolls To Minnow (vše od Rapaly), Kalipso SDR od Gloogu, osmicentimetrový Bullhead SDR nebo Perch SDR od Salma, jedenácticentimetrový Stick od Dorada, Carrie od Illexu či třeba čtrnácticentimetrový Deep Diver od Jaxonu.

Po dopadu na hladinu svedeme tyto „norníky“ co nejrychleji k předpokládanému stanovišti candátů, kde jejich pohyb zklidníme. Nástrahu pak vlečeme tak, aby nořící lopatkou občas škobrtla o dno. Tedy udržujeme jakýsi nahodilý kontakt se dnem.

Upřímně však musím říct, že na těchto denních stanovištích candátů nedosahuji s wobblery takových výsledků jako za tmy na místech výše popsaných. Záběr tam bývá spíš věcí náhody. A má-li candát své dny, tedy projeví-li si naplno jeho příslovečná náladovost, pak si mohu nechat zdát i o té náhodě.

Jinou variantou pro hloubky je běžný plovoucí wobbler s vhodně zvolenou zátěží na kratším bočním přívěsu, umístěném asi šedesát až osmdesát centimetrů před nástrahou. Efektivita tohoto způsobu rybolovu je však ve finále stejná jako v případě hluboko se nořících wobblerů. Tedy nic moc.

Mimochodem… V září se mě jeden z klientů Školy přívlače ptal, jestli je možné lovit candáty i na jerky. Ano, odpověděl jsem, i na jerky už jsem pár candátů chytil. Vždy pozdě večer a vždy na mělčinách, kam jsem se vypravil spíš za štikami než za candáty. Chytil jsem je tedy náhodou.

Plovoucím jerkem v barvě bílé ryby jsem potrhával jemně, a to s delšími přestávkami. Někdy jsem je protáhl až tak, že jerk vystoupal k hladině. Záběry lovících candátů pak byly prudké. Cíleně s jerky jsem se však na candáty zatím nevypravil, možná si to nechám jako určitou výzvu pro příští sezonu.

Pro úplnost snad ještě dodám, že wobblery nejsou jen letní nástrahou k lovu candátů, jak by se snad mohlo zdát. Candáty jsem na wobblery chytil už i v prosinci, kdy se venkovní teploty pohybovaly pod nulou. Jak už jsem ale uvedl v úvodu, v zimě už přece jenom sahám raději po gumách.

Candát – doporučené barevné vzory:

fluorescenčně žlutá

světle zelená

žlutá, žlutá + zelená, zlatá + zelená

fluorescenčně zelená

fire tiger

bílá a bílá perleť

bílá + žlutá, bílá + zelená

fluorescenčně oranžová

bílá ryba

Václav Fikar (Rybář, listopad 2011)