Někdy mám velkou chuť psát. Strašlivou. Chci uspokojit své grafomaniacké potřeby dávkou alespoň dvou Á čtyřek. Chci ukonejšit touhu vyjádřit se, přispět lidstvu myšlenkou, vtipem nebo aspoň odstavcem. Jenže… I kdybych se rozkrájel, napsat něco, co by obsahovalo víc než jen písmenka, se mi nedaří. Přesněji… Píšu, ale dře to. Chybí mi téma, nápad, lehkost, chybí mi líbající Šeherezáda… Zkrátka chybí mi inspirace.

Pak se ale ocitnu na toaletě bečovského zámku, nebo se posadím na terasu letní hospůdky u Ohře, kde si objednám pivo a vidím a slyším, že inspirace je všude dost. Ba co víc, že není nutné ji nijak literárně upravovat, umělecky přetvářet. Život je totiž spisovatelem sám. A v příbězích ulice, mohu-li to tak říct, zachycuje čistou opravdovost, která je v případě dětí často komická. A i proto děti miluju. Jsou čisté, bezprostřední, dosud nedotknuté šablonami a schématy otupělého života dospělých. Jejich bezprostřednost a čistota nám leckdy zamotá hlavy, jen hlupák by se jich však bál (smajlík mrkací)…

Zkrátka inspirace je místy dost. Stačí být jen otevřený svému okolí a všímat si…

Děti poprvé

To se takhle touláte Bečovem nad Teplou, dumáte o svých věcech minulých i budoucích, třeba komu jste co dal a co jste tomu musel obětovat, až se ocitnete na toaletách bečovského zámku. A tam si čůráte do mušle, zatímco vedle vás jsou dokořán otevřená dvířka kabinky na „velkou“. A v té kabince jsou dva bráškové. Špunti. Odhaduji tři a pět let.

A starší, tedy ten zkušenější, říká mladšímu, který zrovna tlačí: „Tady kakali princopánové.“

„Hm…  A utřeš mi zadek?“ zvedá se z mísy mladší z brášků.

„Ne.“

„Proč? Ty to neumíš?“

„Neumím.“

„Jak to? Doma si zadek utíráš, viděl jsem tě!“

„Doma jo, ale tady to neumím.“

Pak si kluci všimli, že čůrám vedle nich. Že vedle močí dospělák. A že se jim teď jeho životní zkušenosti náramně hodí.

„Pane, můžete mu utřít zadek?“ zeptal se mě zcela bezelstně starší ze špuntů.

„No…,“ zaskočila mě jeho otázka, „nevím…. Radši zaběhni pro maminku.“

„Vy to taky neumíte?“

Tramtadadá… A já si uvědomil, že maminky jsou opravdu důležité.

Děti podruhé

Holčička, její matka a matka její matky. Tedy babička. Trojice, kterou můžete potkat kdekoliv. Třeba na Klatovské třídě v Plzni, kde jsem ji skutečně potkal…

„Ale jdi… Miminka přece nepapají listí.“

„Jo jo.“

„A kdes to viděla?“

„Ve školce.“

„Ve školce? Ale vždyť miminka nechodí do školky. Miminka jsou na školku ještě moc malá.“

„Chodí! Lukáš je moje miminko.“

„Ten chlapeček, co se ti líbí?“

„Jo!“

„Ale on není miminko. Jsou mu čtyři roky, už je to velký kluk.“

„Není. Je moje miminko,“ trvala na svém holčička.

„A Lukášek papá listí?“

„Jo!“

„Ve školce?“

Holčička kývala hlavou, zatímco se snažila držet rovnováhu na obrubníku.

„Kde ve školce papá listí?“ zajímala se dál babička.

„Na zahrádce.“

V ten moment se babička otočila vlevo. Na svou dceru – maminku holčičky.

„Ta učitelka musí být pěkná kráva! Chápeš to? Děti na zahradě jí listí a ona se na to jen tak, mírnix týrnyx, dívá. To musíme řešit, to přece není normální!“

Pak se otočila zpět na holčičku…

„A tys taky papala listí?“

Holčička mlčela. Seskočila z obrubníku.

„Natý, no tak… Odpověz. Tys taky papala listí?“

„Jo.“

„Jo? A kdy? Proč jsi to dělala, prosímtě?“ zasypala ji babička otázkami.

Holčička se v ten moment rozbrečela. „Protože ho mám ráda!“

A já si uvědomil, že skutečně zamilovaní lidé baští třeba i listí, když ho chroupe protějšek jejich srdce…

Děti potřetí

Zprvu to vypadalo na seriózní a výchovně vedenou diskuzi. Téma? Sociální sítě a jejich obecná rizika. Přesněji odtažitost virtuální reality od reálného života. Na Říční terase u Ohře jsem srkal pivo, když tu se k vedlejšímu stolu posadili – asi osmiletý kluk, bílý, a jeho zřejmě otec. Rom. Když jsem je pořádně zaregistroval, byla už diskuse v plném proudu. Zvlášť mě zaujala její závěrečná část. Až ona vše obnažila…

„Chápeš? On se do ní zamiloval a přitom vůbec nevěděl, jak doopravdy vypadá! Hodně lidí tam dává falešný fotky,“ kroutil hlavou chlapec.

„Oni ty lidi na fejsbuku vůbec blbnou,“ objednal si jeho zřejmě otec pivo.

„Já bych to nikdy neudělal. Říct holce, že ji mám rád, podle profilu na facebooku,“ bil se do prsou klučina. Tedy on se do nich reálně nebil, ale jako by se stalo.

„To máš takový lidi… Jsou to nebezpečný psychopati.“

A právě v ten moment jsem zpozorněl. Nebezpeční psychopati? Lidé, kteří věří v seriózní seznámení přes sociální síť? No… Co já vlastně vím. Možná má ten romský otec pravdu.

„Psychopati? Aha,“ snažil se chlapec porozumět novému slovu.

„Jo, psychopati.“

„Ale Martin má samý jedničky.“

„No právě.“

Chlapec chvíli mlčel. Asi přemýšlel o otcových slovech. Až se vrátil k tématu.

„On vůbec neví, jestli je ta holka hezká a hodná.“

„To je fuk, všechno to jsou kurvy. To máš lepší jít do hospody a ožrat si tam držku. A pak je doma seřezat!“

Chlapec zmlknul a já u vedlejšího stolu, obrazně řečeno, oněměl nad jeho vzdělávacím programem. A zatímco jeho zřejmě otec začal svou řeč vulgárně rozvíjet, uvědomil jsem si, že ne každý rodič je způsobilý k výchově dětí…

Václav Fikar