“Tady budeš akorát tak trhat, je to tu samej pařez,“ křičel na mě z lodi pokérovanej týpek, co vesloval kolem mě. Nad hlavami nám toho podvečera žhnulo srpnové slunce a já se zrovna snažil vyprostit dvoudílný wobbler, uváznutý bůhvíkde v kořenech.

Přestože muž za vesly vypadal, jako by ho právě propustili z Mírova, zřejmě to se mnou myslel dobře. Snažil se mě varovat. Zřejmě i věřil, že páchá dobrý skutek.

Avšak staral se zbytečně. Předmětné místo jsem totiž velmi dobře znal, a právě proto jsem jej navštěvoval. Během své rybářské kariéry jsem v jeho spletitých chodbách sice utrhal bezpočet nástrah, ale kromě oplakaných třpytek, gum i wobblerů jsem tam v příhodných dnech také překvapil a zdolal řadu pěkných dravců.

Chlápek z pramice, kterému se vytetovaná kobra zakusovala do jakéhosi nápisu na vyholeném temeni hlavy, by podobné riziko zjevně nepodstupoval. I když vypadal jako frajer ze zrnitého křemene, který veškerý svůj čas tráví jen drcením kokosových ořechů pěstí anebo na křesle u tatéra, vesloval i s řízkovnicí plnou rybiček raději jinam. Honem pryč. Vesloval tam, kde věděl, že dno přehrady je hladké jako pažit golfového hřiště.

Ve svažité pařezovce, jakkoliv byla perspektivním lovištěm, spatřoval jen past pro své háčky. Proto volil jinak než já. Řídil se heslem: Raději nechytit než utrhnout.

Prokleté i velebené

Takzvané pařezovky, tedy specifická místa na dně uměle vytvořených nádrží, jsou skutečně královstvím velkých nadějí i ztrát. Vznikly vykácením části lesů nebo stromových alejí před napuštěním přehrad a sotva je pak přikryla širá hladina, okamžitě se staly okouzlující říší vyhlídek i vzteku, slavných vítězství i zdrcujících porážek.

Málokterá oblast vodního světa totiž dokáže udělat takový průvan v peněženkách rybářů, jako právě pařezovky. Jednou v nich člověk utrhá celé jmění, rozpuštěné do těch nejfajnovějších nástrah a montáží, když skoro každý druhý nebo třetí hod visí. Jindy tam však o kořen skoro ani neškobrtne a ještě si povodí slušnou štiku. A hned má důvod k návratu…

Tyto horké válečné fronty vyhledávám právě kvůli zvýšené pravděpodobnosti setkání s rybou. Tu a tam dokonce trofejní. Vždyť ve většině pařezovek se ryby drží celoročně, a to napříč ročníky i druhovým spektrem. Žádná pařezovka sice neumí úlovek přislíbit, natož garantovat, přesto tam, v liniích dotyku kořenových zátarasů s nástrahami, zaslepeně podstupuji permanentní riziko početních ztrát. Utržení wobbleru, třpytky, gumy či splávku. Vše kvůli nejistému výsledku a případnému adrenalinu, prýštícímu z vítězství nad pány pařezovky. Vždyť co kdyby právě dnes přišel onen den D?

Na zšeřelých hřbitovech někdejší zelené krajiny zkrátka riskuji finanční, ale i osobní ztráty (to například, pokud si zamiluji určitý wobbler, který už na trhu není k dispozici, a za jeho zásluhy ho sám pro sebe povýším na artefakt vyšší hodnoty) kvůli naději. Naději, která vyžaduje houževnatost – víru, že vše dobře dopadne i přes vnímané problémy.

Morseovka z hlubin

Pařezovky jsou smrtící pastí zejména pro rybáře, kteří chytají ze břehu. Ať už odtud vláčí, nahazují se splávkem nebo líčí na položenou, horizontální způsob zpětného stahování nástrahy nebo montáže ke břehu si přímo koleduje o zachycení háčku o kořen, resp. pahýl kmenu. S každou nástrahou spuštěnou ke dnu tak jako kdyby rybář hrál ruskou ruletu. Vytáhnu ji bez újmy zpět, nebo scvakne spoušť?

Riziku uváznutí a utržení se dá ale zčásti předcházet. Jednoduchou a poměrně starou metodou, která však není spásná. Spíš jen občas pomůže zmírnit finanční ztráty, a to především plavačkářům nebo feedrařům, kteří chytají několik hodin z jednoho místa. Vláčkaři ji vzhledem ke svému akčnímu rádiu sotva využijí. Příliš by je brzdila a prostorově limitovala. Ale ostatním spotřebuje zhruba jen půl, maximálně – při německé pečlivosti a důslednosti – hodinu času.

Jde o metodu prozkoumávání dna se splávkem, kdy zmapujeme nejen hloubku a reliéf dna, ale vytvoříme si i základní představu o hustotě a počtu pařezů v hlubinách. Jinými slovy – získáme naráz několik cenných informací.

K tomu nám stačí jen prut, vlasec s nízkou průtažností (kvůli absolutní citlivosti mám raději pletenou šňůru) a zátěž (olůvko) ve tvaru kapky, těžké 30 až 70 gramů.

Příprava průzkumné montáže pak není žádnou vědou. Na šňůru upevníme splávek, se kterým budeme později hýbat (kvůli měření hloubky), a dolů na konec vlasce uvážeme zátěž. A primitivní echolot je na světě.

Samotnou hloubku v pařezovce zjišťujeme nastavováním vzdálenosti splávku od zátěže. Pokud ji odměříme příliš krátkou, olůvko stáhne splávek pod hladinu. A když naopak příliš dlouhou, splávek zůstane na hladině ležet. Přesnou hloubku tedy zjistíme v okamžiku, kdy se splávek na hladině postaví.

Pak přijde na řadu, co nás v souvislosti s průzkumem povahy dna zajímá nejvíc. Mapování jeho profilu a vázek. Zátěž začneme přitahovat k sobě a skrz špičku prutu čteme rukou morseovku, kterou nám ze dna přehrady vyťukává. Musíme se soustředit, abychom rozpoznali každé písmeno této specifické abecedy a abychom cítili, kde a jak často škobrtá olůvko o překážky a kořeny.

Ano, tahle činnost vyžaduje trochu námahy navíc, té výše zmíněné houževnatosti, ale nakonec se energie do průzkumu vložená vrátí ve formě úspor, tedy v menším počtu utržených krmítek, háčků a splávků.

Pokud jde o přívlač, nemám-li o dané lokalitě představu a ani žádné relevantní informace, postupuji při zjišťování četnosti vázek podobně. Kdysi dávno jsem sice osahával dno stejným, výše popsaným způsobem. Na neznámá místa jsem s sebou nosil v krabičkách s umělými nástrahami i splávek a zátěž.

Časem, přesněji nedostatkem času jsem ale později přešel na prozkoumávání charakteru dna za pomoci nejlevnějších a neúspěšných twisterů, které si mohu dovolit – ve srovnání s těmi úspěšnými – postrádat. Nahazuji je jako první, počítám s jejich ztrátou. Tyto twistery pak mapují terén, současně už ale chytají…

Rybolov v pařezovkách je samozřejmě jednodušší z lodi. Pokud vlastníme echolot, informace o situaci na dně nám sdělí právě on. Jeho sonda zjistí vše přesněji než bychom dokázali za pomoci primitivnějších nástrojů – splávku a olůvka.

Druhou výhodou je možnost vertikálního rybolovu, což se vztahuje zejména k přívlači, tedy zvedání nástrahy ode dna kolmo vzhůru. Tím předejdeme mnoha ztrátám nástrah. A třetí výhodou rybolovu z lodi je možnost snadnějšího vyproštění nástrahy, pokud už jsme s ní přece jenom uvázli.

Láska a smrt mezi kořeny

Jak jsem již zmínil, pařezovky jsou všemi rybami milované. Jejich dřevnatou náruč vyhledávají bílé, kaprovité i dravé ryby. Důvod? Obvykle dostatek potravy kolem a zároveň možnost úkrytu, tedy pocit bezpečí. Ve světě zvířat možná nejdůležitější faktory vlastního bytí.

Z predátorů tam budeme potkávat štiky, okouny a úhoře, a to především v mělkých pařezovkách s hloubkou přibližně od jednoho a půl až do pěti nebo šesti metrů. Štiky a okouny po většinu roku, úhoře nejvíce na jaře a v létě. Ačkoliv tady musím zdůraznit, že rozhodující pro výskyt konkrétní ryby v každé lokalitě je vždy počasí, nikoliv roční období v papírovém kalendáři.

Mezi trčícími kořeny samozřejmě narazíme i na candáty, ovšem jen v případě, že pařezy vystupují z pevnějšího, nikoliv z bahnitého dna. Smrádek bahna se totiž na kyslík náročnějším candátům ekluje.

Pokud se v nádrži vyskytují boleni, také oni budou v pařezovkách operovat. Avšak zatímco oni se tam budou jen střemhlav vrhat po kořisti, aniž by okupovali pevné stanoviště, štiky i okouni, kteří rádi vyhledávají úkryt a stín, budou stát v těsné blízkosti pařezů. V blízkosti dominantních kusů a nebo takových pařezů, které jako strážní věže vystupují ze zlomových hran do vodního sloupce. Odtud pak, obvykle ze zálohy, napadají kořist.

V uplynulé sezoně jsem u jednoho z mohutných pařezů, staletími zanořeného do zlomové hrany strmého břehu, měl možnost zhlédnout fantastický skeč. Šlo o scénku jako vystřiženou z filmu o výjimečné inteligenci staré štiky a její promyšlené strategii útoku, něco takového jsem až dosud neviděl. A to jsem od svých pěti let strávil u vody tisíce hodin.

Když jsem vpravo od zmíněného pařezu stahoval zlatavou plandavku, která se ve vodním sloupci cestou ke břehu střídavě propadala a stoupala, přičemž do svého okolí vysílala výrazné záblesky, vlevo od tohoto pařezu vystoupal k hladině stín kapitální štiky. Zubatý děs evidentně zpozoroval divokou zábleskovou show plandavky a rozhodl se pro vychytralý útok. Způsobem, jaký nebývá u dravců tohoto druhu příliš zvykem. Alespoň podle dostupných poznatků.

Štika nezmizela v temnotě hlubiny po úbočí svažující se lavice, aby odtud nečekaně zaútočila – zezadu nebo z boku. Naopak! Pomalu obkroužila velký pařez, vzdálený od mých nohou asi jen šest metrů, přičemž stín člověčí postavy, rozlitý po hladině, ji nijak nevzrušoval.

Až posléze jsem pochopil, že ten smrtonosný obr přesně věděl, co a proč dělal. Věděl, že když se schová za pařez, i když mým směrem, zůstane pro svou kořist, která se nic netušící blížila s veselým pohvizdováním ke břehu, zcela neviditelným. A přesně věděl, v jakém místě vystoupá nad zlomovou hranu, oddělující krátkou příbřežní mělčinu od hloubky. Tam pak, jako loupežník za bukem, na ni čekal.

Musím říct, že jsem v předtuše ulovení krásné štiky ani nedutal. Bál jsem se byť jen mrknout okem, abych obra nevyplašil. Jemu jsem však byl ukradený. Byl příliš zaměstnaný soustředěním se na překvapivý útok tváří v tvář oběti. Face to Face.

A pak to přišlo! Sotva jsem svou plandavku zahlédl, zaregistrovala ji i štika. Následoval raketový výstřel, který by člověk od tak velké ryby nečekal, proklouznutí brzdy u navijáku, prohnutí prutu a… Nic!

Útok zpoza pařezu nedopadl podle představ mých, ani podle představ štiky. Jak vystřelila čelem proti nepravidelně se kolébající plechové nádheře, minula ji. Zasáhla jen karabinu, která spojovala šňůru s šedesát centimetrů dlouhým lankem. Montáž tedy překousla, aniž by domnělou kořist pozřela, a plandavka se propadla ke dnu.

Pak se ale stalo něco, co ještě více umocnilo můj čerstvý prožitek. Ani ve snu by mě nenapadlo, že si mazácká štika snů střihne repete. Ale situace se opakovala jako přes kopírák! O pouhých deset minut později.

Zkušeného zabijáka na lovu znovu zaujal pohyb plandavky. A kde se vzal, tu se vzal, znovu potichu obkroužil pařez, aby svou kořist překvapil zepředu.

To už jsem nevydržel a na velký stín před sebou jsem upozornil Jirku, který vláčel asi jen tři metry ode mne. Spustil oči ve směru mého pohledu, aby vzápětí spatřil mohutnou vlnu, vzniklou po výstřelu štiky vpřed, prohnutí prutu, proklouznutí brzdy a…

Nic! I podruhé štika mířila nepřesně, i podruhé „jen“ překousla šedesát centimetrů dlouhé lanko.

„Zapal si, Václave,“ sahal Jirka do kapsy u vesty pro kabičku cigaret, i když ví, že jsem v životě nekouřil. V ten moment jsem však měl k cigaretě blízko…

Tuto historku jsem zmínil proto, abych na ní demonstroval, jak velký význam mají pařezy pro ryby, ať již malé nebo velké. Dravcům slouží za úkryt, stejně jako třeba potěru, a nebo jim stíní v horkých slunečných dnech. Kaprovité ryby si zase často kolem kořenů vyšlapou migrační stezky a pěšiny za potravou. A protože pařezovky mají význam pro ryby, mají ho i pro nás. Ovšem jen tehdy, pokud přijmeme fakt, že jsou královstvím nejen nadějí, ale i ztrát.

Václav Fikar (Český rybář, březen 2012)