Na podzim roku 2016 jsem plný elánu a plánů rozepsal novou kapitolu svého života. V novém bytě s okny do ulice, v níž se psaly dějiny města. Kudy kráčely nohy významných osobností, přesahujících hranice západních Čech, a jejíž dlážděné chodníky smáčely tisíce dešťů. Aby je posléze vysušily tisíce slunečních paprsků.

Když jsem se do opuštěného bytu nastěhoval, jeho stará okna byla špinavá šeivým prachem z ulice. Jakmile je ale teplá voda s Clinem zbavily špíny, objevil se za nimi nový svět. Ono totiž takové okno do ulice, ať už je krátká nebo široká, je náramná věc! Je nevšedním deníkem, který píše o starostech, láskách, potřebách i ambicích lidí, kteří v ulici bydlí anebo tudy procházejí. Člověk v něm přitom vůbec nemusí být vykloněný jako venkovská drbna. Stačí jen, aby okenní křídla byla dokořán. Anebo aby se v domě naproti svítilo…

Kupříkladu včera. Poté, co jsem se večer zvedl právě od tohoto rozepsaného článku, abych zatáhl žaluzie, spatřil jsem za oknem naproti mému oknu mladou ženu. Zcela nahou. Za oknem bez záclon a žaluzií zrovna odestlala postel a mířila k oknu zatáhnout závěs. Když se po něm levou rukou natáhla, všimla si mě.

Postřehla, že naproti v okně stojí chlap, který se na ni dívá. Trhla sebou, to dá rozum, protože si uvědomila, že stojí nahá za oknem místnosti, ve které se svítí. Na druhou stranu mně ale “ze záběru” úplně nevyskočila, protože si všimla ještě něčeho. Totiž že také já stojím za oknem nahý. Nahý až “na kožu”. A že stejně jako ona ve svém bytě svítím. Že jsme si tedy kvit, že proti sobě stojíme fifty fifty. A tak tohle neplánované potkání se v oknech přes ulici skončilo kratičkými rozpačitými úsměvy. A následným zatažením závěsů, resp. žaluzií.

A protože před měsícem jsem v okně naproti dalšímu z mých oken zahlédl křepčit nahého kameramana se sluchátky na uších, který večer co večer střihá a tvoří filmy, vím už, že někteří sousedé v ulici se po svých bytech rádi pohybují nazí. Stejně jako já.

Vím také, že v ulici bydlí například několik umělců různých žánrů. Kdoví, možná že jednou budou opravdu úspěšní tak, že jejich jména přesáhnou hranice západních Čech. Třeba již zmíněný kameraman. Žena, která vyrábí pozoruhodné šperky, anebo pianistka, která tu a tam hraje. Za dalším z oken naproti. Škoda, že nehraje častěji, protože hraje skvěle a její hudba jako by byla pro naši ulici stvořená.

Ono takové okno do ulice je náramná věc… Foto Václav Fikar

Vím, čím zrovna žijí děti a mládež, protože pod mými okny procházejí jejich hloučky do nedalekých škol a zájmových kroužků. Jako bych je poslouchal v rádiu. Která učitelka je blbá kráva, který kluk je prostě boží, kdo koho pěkně naštval nebo kdo kam pojede o víkendu s rodiči. A proč se mu na ty blbý hory vůbec nechce.

Pod mými okny procházejí také páry, které se pozdě večer nebo v noci pod nimi občas zastaví. Třeba když prší. Někdy tak otevřeným oknem vyslechnu hádku, jindy výčitky, prosby, přání nebo jen obyčejné žvanění o ničem, jak už to tak někdy bývá. Aniž bych o to stál, zprávy z naší ulice i z celého našeho města ke mně přicházejí samy. A to nejen jako audio, ale i v obrazovém provedení.

Tak třeba před pár dny. Zrovna jsem v kuchyni na sporáku dochucoval kančí guláš, když jsem uslyšel burácení motorů a vzápětí ucítil lehké chvění domu. Vyhlédl jsem z okna a pod ním probublával mezinárodní konvoj motorkářů. Přes čtyřicet velkých silných motorek s vlaječkami Česka, Německa, Anglie nebo Švýcarska. Skvělý pohled. Zvlášť pak pro fotografa.

Kdybych nebyl líný zaběhnout vedle do obýváku pro zrcadlovku, mohl jsem mít velmi zajímavé snímky motorkářského konvoje. Anebo třeba juchajícího masopustního průvodu, který prošel pod mými okny v únoru. I tehdy jsem nechal foťák odpočívat. Alespoň, že spanilou jízdu nablýskaných automobilových veteránů, které vypadaly jako luxusní reklama na první polovinu 20. století, jsem si vyfotil. Byl konec dubna a tehdy jsem líný nebyl. Pro zrcadlovku jsem si do obýváku z kuchyně zaběhl.

Mimochodem, takové okno do ulice funguje i obráceně. Tedy jako okno z ulice do mého bytu. Když jsem si před týdnem pouštěl album své oblíbené francouzské šansoniérky, gramofon hrál zřejmě hlasitě. Dost hlasitě na to, aby se francouzské šansony snesly dolů na ulici. K uším chodců, kteří tudy procházeli.

“Ježíši, to je nádhera. Kdo to zpívá?” zaslechl jsem do obýváku i přes vyšší volume. To se na protějším chodníku zastavily dvě ženy a zvedly hlavu do mých oken. Že bych ulici, kam jsem se před sedmi měsíci nastěhoval, i já něco dal? Víc, než jen svou nahotu?

Máš-li okna do krásné ulice, kterou procházela historie města, jako bys byl její součástí. Přestože na jejich skleněné okenní tabulky už znovu padá prach. Ono totiž takové okno do ulice, ať už je krátká nebo široká, je náramná věc. Je televizí, která tě vtahuje do děje. Je nositelem zpráv o tvém městě. Stačí jen, aby bylo otevřené. Aby bylo oknem dokořán…

Václav Fikar