O zvířecím pátku a malé kostce masoxu


Datum publikace: 25-03-2011, 15:49 v Pěna všedních dnů.

Ráno jsem si vzpomněl, že miluju zvířata. A proto jsem se na ulici zapovídal s jedním labradorem. Byl uvázaný u zábradlí před školou a byl moc fajn.

„Neboj, páníček se ti hned vrátí,“ začal jsem na něj v půl osmé žvatlat. A zatímco on se třásl zimou, já se zhluboka nadýchl. Přišlo jaro, a to se mnou dělá divy.

„Ty jsi ale hezkej pejsek,“ dřepl jsem si k němu na bobek a pomalu natáhl ruku, abych ho pohladil.

Pes naklopil hlavu. Skoro až blaženě si mě prohlédl, a pak se otočil zpět ke vchodu školy.

„A co že se tak na mě mračíš,“ sáhl jsem mu přátelsky na hřbet.

Znovu klidně otočil hlavu, jako by mu dotek dlaní byl příjemný, a pak po mně vyjel.

Chápete, tak mírumilovné zvíře, jakým je labrador, po mně vyjelo! Po mně, dítěti slunce, které psy tolik miluje.

labrador

Neurotik starej. Blbej. Podělanej. I když… Možná jen neměl svůj den. Kdo ví, jaké měl zkušenosti s lidmi. Vlastně to byla moje chyba, přiblížil jsem se k němu moc rychle, říkal jsem si cestou do redakce. Tam mi dala horká káva zapomenout.

„Tatí, mám doma Dupáčka,“ zavolal mi do redakce o tři hodiny později mladší syn.

„Vážně? To je super, tak mi ho večer ukážeš. Až přijedu, ju,“ nepřestával jsem ťukat do klávesnice. A jen na chvíli se zamyslel nad tím, kterýže plyšák zaujme místo v synově posteli vedle Kukyho, Bimba, Modráčka, Nema a dalších.

„Tak jo,“ rozloučil se a vypnul mobil.

Za minutu volal znovu. „Tatí, a můžu mu dát tvoje žížaly?“ zeptal se.

V tu chvíli jsem měl zpozornět, ale práce jsem měl zrovna moc. „To víš, že jo. Hele, šmudlo, tatínek má zrovna hodně práce. Večer, až přijedu, mi tu svou hračku ukážeš, ju?“ neprodlužoval jsem hovor.

„Tak jo,“ rozloučil se dětským hlasem a típnul mobil.

Den v redakci utekl jako voda a já konečně přijel. Jezevčice spala v pelechu, a tak mě ke dveřím místo psa přiběhla přivítat kočka. Nevšedního druhu, který zřejmě inspiroval výtvarníky k vytvoření podoby tváře Gluma v Jacksonově filmové trilogii Pán prstenů.

5

Právě ona je jedinečným důkazem toho, jak miluju zvířata. Copak bych jinak mohl trpět pod jednou střechou pomačkanou bytost bez srsti? Vyloučeno. Jen velká láska ke zvířatům dává člověku sílu sdílet společný prostor s kočkou, která vypadá trochu jako francouzský buldoček a trochu jako stažený králík.

A jak jsem tak byl jarem provoněný, natáhl jsem se po ní. „Pojď ke mně, Klívinko. Ty moje pšíšelko,“ šišlal jsem na ni rozněžněle. „Pojď k páníčkovi, za věrné služby dostaneš pusinku,“ vzal jsem ji po delším čase opět do rukou a pohladil ji.

Protože jsem ji přes zimu citově zanedbával, těšila se. Jenže si nemohla pomoct. „Haaapčííííí,“ kýchla mi přímo do obličeje. A já nebyl rád.

Když jsem si z tváře setřel deset deka jejích šedých nudlí, pusu už jsem jí dát nechtěl. Odvrhl jsem ji. Zahnal ji do pelechu, mrchu hnusnou. Krávu nahatou. A pak jsem nakročil do koupelny, abych se pořádně umyl.

Jenže tam cosi nehrálo. Uvědomil jsem si, že v koupelně za rohem něco divoce mlaská a funí. Co? Kdo? Vždyť kluci spali, fena ležela, Glum se v obýváku natahoval po ovladači a chameleon v teráriu chroupal cvrčky. Kdo takhle večer může mlaskat v mé koupelně?

Pravdu o zvucích za rohem mohl odhalit jen odvážný chlap. A ten se musel připravit na všechno. Kdybych měl baseballovou pálku, popadl bych ji a rozsekal ho na kaši. Jenže nic takového doma nemám, a tak jsem v kuchyni popadl aspoň tvrdý rohlík. A s touto zbraní za korunu padesát jsem vletěl do koupelny.

Jenže kde nic, tu nic. Jen na podlaze u umyvadla funěl ježek. A baštil žížaly. Byly skoro všude.

„Tatí,“ přiběhl nadšeně mladší kluk z pokoje, „to je Dupáček.“  A pak mi ukázal, jaký super pelíšek mu připravil ve sprchovém koutě.

jezek

Už to nebyl ten sprchový kout, jaký jsem znával. Smrděl a byl pokálený. Dílo Dupáčka z vedlejšího parku. „Venku mu byla zima, víš?“ vysvětlil mi syn tiše, proč ho k nám nastěhoval.

Chtěl jsem mu vynadat. Bohužel jsem si ale vzpomněl, jak jsem kdysi jako malý kluk přitáhl domů netopýra a pak mu chytal mouchy. A tak jsme si jen ujasnili, jak dlouho u nás Dupáček může být a čím ho bude krmit.

Hlasy z koupelny ale vytáhly z pokoje staršího kluka. Zamířil rovnou k ledničce. Možná v rozespalosti, přesný důvod neznám, si do pusy nacpal kostku masoxu. Čekal však zřejmě jinou chuť, protože ji okamžitě vyplivnul na podlahu. A na to už zase čekal pes. Vikina se po rozkousnuté kostce vrhla, jako by rok nejedla. Zhltla ji, jenže masox v žaludku neudržela. Ihned ho vyzvracela.

To ale zase neměl vidět můj mladší syn, tou dobou již přestěhovaný na sedačce v obýváku. Psem vyzvracená hmota mu totiž zvedla žaludek. Silně. A tak se na místě poblil, abych ten moment popsal věrně. Na sedačce.

Jak už jsem řekl – miluju zvířata. I proto jsem toho dne žádné nezabil.

Václav Fikar




Komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..



NEJNOVĚJŠÍ PŘÍSPĚVKY:

Ještě to stihneme. Darujte pod stromeček knihu s věnováním přímo obdarovanému

Zvažujete-li pro příbuzné a známé speciální dárek, který by vyčaroval úsměv ve tváři a později i smích, co takhle novou knihu?...

V pondělí 2. 12. v Sokolově. Na autorském čtení

Po Praze Sokolov. V pondělí 2. prosince se v Městské knihovně v Sokolově uskuteční druhé autorské čtení z mé nejnovější knihy...

Reportáž z bláznivého křtu Drahouška v Praze na YouTube

Na YouTube již můžete zhlédnout průřez dlouhým sobotním hudebně-literárním večerem v pražské Hlubině, v jehož rámci došlo na křest mé nové...

Křest Drahouška na česneku v Hlubině byl skvělý. Děkuji všem!

Co k sobotnímu večeru říct? Zatímco v ulicích Prahy bylo listopadově nevlídno, v natřísknuté Šenkýrně Hlubina na pražském Smíchově panovalo docela...

Místa na pražský křest Drahouška na česneku už nejsou. Kapacita Hlubiny je naplněna

Sobotní křest mé nové knihy Drahoušek na česneku ve smíchovské restauraci Šenkýrna Hlubina, který je součástí hudebně-literárního večera, se může těšit...

Top