O světě zotročeném pěti kruhy. Nevážně


Datum publikace: 30-07-2012, 7:29 v Pěna všedních dnů.

Můj milý internetový deníčku, svět se změnil. Cítím to v hospodě, cítím to na síti, cítím to na ulici. Mnohé, co kdysi bylo, je ztraceno. Třeba můj oblíbený butik v bavorském Hofu, kam jsem si občas zajel pro oblečení. Od 1.7. už není. Naopak u nás, vedle přes ulici, otevřeli 1.7. malou prodejnu s pekařskými výrobky. Udělala mi radost, protože dobré koláče miluju. Především ale začaly letní olympijské hry a s nimi spojené celosvětové šílenství.

Všichni mu propadli. Sousedka z vedlejšího vchodu například velmi detailně popisovala záchody v hotelu s nejkrásnějším výhledem na Londýn. Viděla je v televizi, zatímco já ne.

Pokladní v hypermarketu, kam chodím nakupovat, pro změnu věděla, že firma Durex vyrobila 150 tisíc kondomů pro olympijskou vesnici. Jsou v barvách olympijských kruhů a každý sportovec jich obdrží patnáct. Viděla je v televizi, zatímco já ne.

A motorkáři na benzíně zase tvrdili, že Synek a Špotáková nakopou celému Londýnu prdel, protože mají formu. Jeden z nich navíc věděl, že nejkrásnější sportovkyní v Londýně je chorvatská basketbalistka Mišurová. Někde to četl, zatímco já ne.

Divíš se mi, deníčku, že jsem ve víru těchto společenských změn ztratil pevnou půdu pod nohama? Že mě pocit frustrace z malé angažovanosti v čase londýnské mánie uvrhl do nerovnováhy a nejistoty z vlastní budoucnosti ve světě ovládaném pěti kruhy? Že mě sevřelo ouzko z představy, že bych mohl být vypráskán za bránu města, protože olympijsky málo křepčím?

London 2012

Navštívil jsem psychiatra s prosbou o pomoc. Vypadal jako Saruman. Posvítil mi baterkou do očí, pak se zeptal na koníčky a sexuální život, aby mi po dvou hodinách poradil. Srkal čaj a říkal, že svůj život musím vzít pevně za koule a že musím jít dál. A tak jsem toho dobrého muže poslechl…

Čtvrtek

Ve čtvrtek jsem si koupil placku s pěti olympijskými kruhy a nápisem London 2012. Nenosím ji. To jen snaha nezůstat v čase největších sportovních her zcela mimo hlavní proud se ukázala být silnější než zdravý rozum.

Pouliční prodavač chtěl za ni rovných 130 korun! Asi uznáte, že takovou cenu by akceptoval jen málokdo. A tak jsem tvrdě smlouval, až ten chlápek v tričku s nápisem Fair Play povolil. Nechal se ukecat na dvě stovky.

Ano, bylo mně špatně ze sebe samotného. Skutečnost, že jsem si pro olympijskou placku nepřišel už dřív, mě totiž od rána tížila jako balvan. Balvan, který mě stahoval do hlubin nejčernějších myšlenek.

Co jsem to za člověka, proboha, když si pro placku s olympijskými kruhy přijdu pouhý den před slavnostním zahájením? Jak mohu vydržet sám se sebou, když mám tak nezodpovědný přístup k životu? Mám teď vůbec právo sledovat olympiádu v televizi? Jak se jednou podívám svým vnoučatům do očí, až se mě zeptají, jak jsem v roce 2012 prožíval olympijské hry?

Před celým olympijským světem jsem se cítil mimořádně provinile. A protože jsem měl potřebu se mu nějak omluvit, zaplatil jsem alespoň 200 místo 130. Prodavač mě prstem pokáral, prý „Ty, ty, ty!“, a mou omluvu si srovnal do peněženky.

Placka teď skončí zřejmě jako nevkusný knoflík na těle nějakého plyšáka, nebo ji dám mladšímu synovi, který ji obratem ruky ztratí, anebo vymění za ještě zbytečnější cetku.

Pátek

V pátek večer jsem odjel od řeky dřív, jen abych nepromeškal přímý přenos ze zahajovacího ceremoniálu. Štiky a boleny v Ohři jsem vyměnil za tolik očekávanou tříhodinovou show Dannyho Boylea. Věřím, že kdyby se tohle v Londýně dozvěděli, určitě by nestrpěli, aby Fikarův ojedinělý počin na česko-bavorském pomezí zůstal bez povšimnutí. Alespoň placku s olympijskými kruhy a nápisem London 2012 by mi odtamtud poslali.

Má enormní snaha uchopit vlastní život za koule však dostala za zatáčkou u Mostova povážlivou trhlinu. Rozřízl jsem kolo.

Normální chlap by si s patálií této všední povahy poradil jednoduše. Kolo by vyměnil a problém tím odstranil. Ale chlap jako já, dlužník londýnské olympiády, musí volit jen taková rozhodnutí a činy, které ho očistí nejen před sebou samým, ale i před společenstvem pěti kruhů.

Tam, u pole s dozrávajícím žitem, nastala má chvíle. Hodinu a čtvrt před ceremoniálem jsem dostal příležitost ukázat, že mně na XXX. Letních olympijských hrách v největším městě Evropy skutečně záleží. Stejně jako ostatním. Teď, nebo nikdy!

Začal jsem zhluboka dýchat. Tři, dva, jedna… A rozeběhl jsem se po asfaltce domů. Domů k televizi, k širokému hádéčku v obýváku. Nohy jsem nešetřil a vůbec – i jinak jsem tělu nakládal. Roztahoval jsem nosní dírky a vrásčil čelo. Noha míjela nohu, kapka kapku. S každým dalším uběhnutým metrem jsem víc a víc třásl hlavou ze strany na stranu jako atleti, kteří ve finiši běží na krev. Jako by cílová klika byla už jen pár metrů přede mnou. To aby stříkající pot z mých vlasů všem okázale sděloval, že běžím naplno, že i já běžím na krev, že v tomto rozhodném okamžiku běžím za nás za všechny. Že běžím domů… Domů k telce.

Silhouette woman run under blue sky with clouds

Utíkal jsem přesně tak, jak mám vysledováno ze zpomalených záběrů špičkových běžců. Pelášil jsem, utíkal jako Forrest Gump. Mostov, Nebanice, Tršnice, Jindřichov, Cheb…  A vyplatilo se.

Připlazil jsem se deset minut před začátkem show. Se žralokem u jedné boty, bez podrážky u boty druhé. S krvavými puchýři na nohou i na jazyku. A bez klíčů od bytu, které jsem zapomněl v autě.

Naštěstí byl doma syn, a tak jsem mohl být se všemi u toho. Spolu se zrasovanými nohami a dezinfekčními prostředky, Bondem, Beanem, Alžbětou, Vikinou na klíně a českými holínkami. Znovu jsem se stal součástí společnosti.

Sobota

V sobotu dopoledne jsem si vzal od trafikanta páteční noviny s obřím titulkem “NA LONDÝN!” Hodil jsem je dozadu na sedadlo a vyrazil směrem na Mrsklesy, Dlažkovice, Úpohlavy, Keblice a Mlékojedy, odkud jsem se později přesunul na Travčice, Židovice a Podlusky.

Svět se žene letadly do Londýna a já po děravé silnici do Mlékojed.

Kdyby tohle věděli čtenáři mých knih, už bych asi nikdy žádnou neprodal, smál jsem se za volantem. Čemu přesně, to už si nevzpomínám.

Abych však uklidnil davy poblázněné olympijskými hrami: – kontakt s Londýnem jsem nepřerušil. Jakmile mi za Okounovem dohrály kapely Red Hot Chili Peppers a Divokej Bill, které jsem si pouštěl z transmitteru, naladil jsem rádio. A okamžitě se dozvěděl, že Tomáš Berdych vypadl hned v prvním kole s nějakým neznámým tenistou a Kateřina Emmons skončila čtvrtá. Prý o jeden milimetr. Sakra.

Toho večera už jsem víc nechytil…

Neděle

V odhodlání vířit uprostřed dění jsem v neděli pokročil ještě dál. Koupil jsem si Kofilu a pár pytlíků s buráky a už ráno se posadil k televizi. Skoky do vody, šerm, fotbal, beach volejbal, střelba, stolní tenis, vodní pólo… “Budu fandit,” křičel jsem z okna. “Fandit jako blázen! Jděte a povězte to všem!”

fans

Když jsem se probudil, protože mě při fandění během dopolední střelby ze vzduchové pistole uspal výrazný spánkový deficit z posledních dnů, za okny už byla hluboká noc. A tak jsem alespoň sjel výsledky na netu a šel znovu spát.

Pondělí 

V pondělí ráno, hned po kávě, mně všechno došlo!

Vykašlu se na televizi a olympijskou myšlenku podpořím pohybem. Vždyť my, Češi, jsme druzí v Evropě v outdoorových aktivitách. Běháme, jezdíme na bruslích, šlapeme do pedálů jako blázni. A protože jsem stejný, taky rád běhám, začnu znovu běhat a budu si představovat, že závodím v Londýně. V českém národním dresu a pod pěti olympijskými kruhy.

Tato má vlastní myšlenka mě nadchla. Vyhodil jsem páteční žraloky, koupil nové běžecké boty a po více než měsíčním flákání, které začalo 16. června zahájením sezony dravců, jsem se vrátil na svou oblíbenou běžeckou trať. Znovu jsem začal kmitat nohama kolem Hájů. A výsledek se konečně dostavil.

Když jsem se v úterý ráno nezvedl z postele, protože mi to ztuhlost zad a dolních končetin fyzicky neumožňovala, uvědomil jsem si s hlavou na polštáři, že jsem momentálně možná jediný člověk na planetě, který se k Londýnu ještě veřejně nevyjádřil. Vždyť své si k němu řekli už i Saparmut Barazov z turkmenské vesnice Sayat nebo osmdesátiletá paní Borovičková, když mi ve čtvrtek přinesla kastrůlek s květákovou polévkou a misku borůvek. Prý aby se všichni z té olympiády neposrali.

A tak jsem napsal tento blog…

Václav Fikar




Komentář

2 × two =

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..



NEJNOVĚJŠÍ PŘÍSPĚVKY:

Netrpělivě jste čekali na 8. díl pořadu Rocker na rybách? Tak už je na YouTube

Osmý díl Rockera na rybách, v jehož hlavní roli je tentokrát invazivní bolševník velkolepý na březích řek, už zamířil mezi diváky....

Multižánrový festival Chebské dvorky vrcholí

Třídenní festival Chebské dvorky pokračuje v sobotu 11. června závěrečným dnem. V ulicích a dvorech historického Chebu nabídne návštěvníkům mimo jiné...

Berou ryby po supercele? Experiment v novém dílu Rockera na rybách

Mezi rybáři se po generace traduje, že po bouřce ryby berou. A lze říct, že většinou tomu tak skutečně je. Ale...

Top