O smutných dnech bez ponožek. Zvesela.
Rozhodně nemohu říct, že bych trpěl nedostatkem tak obyčejného kousku oblečení jako jsou ponožky. Mám jich mraky. Jenže jak se ukazuje, ani plné šuple nestačí.
Kdykoliv totiž potřebuju dvě stejné do páru, vždycky jedna chybí. A já pak jejím hledáním ztratím významný kus dne, což mě vážně rozčílí. Však taky aby ne! Vždyť bych ho mohl využít mnohem efektivněji. Třeba lelkováním. Ale to ne… Na sto metrech čtverečních domácí plovoucí podlahy musím pátrat po ztracené ponožce.
Hledání té šedé bavlněné svině začíná vysypáním celého šuplete. Tohle peklo si nikdy neodpustím, přestože dopředu vím, co zjistím. Totiž že do párů mi chybí dalších pět až sedm ponožek.
A tak se prudce zvednu, pustím si ústřední znělku z Kriminálky Miami a případ ztracených ponožek pevně uchopím do svých rukou. Protože žádná fusekle si ze mě nebude dělat pr… (legraci)
Od té chvíle jsem někým jiným. Nakloním hlavu jako nazrzlý poručík Horatio Caine, abych se lépe soustředil. Vzpomínám… Probírám se hromadou výstřelů, zakrvácených těl, laboratorních výsledků a nakonec i mlhou nedávných událostí. Konečně se mi v hlavě rozsvítí. Do pračky jsem je dával všechny v páru, vybaví se mi.
A tak mé další kroky vedou do koupelny k pračce. Tam to všechno začalo. Znovu jako Horatio pomalu nakloním svou nepřekonatelnou hlavu, jako by ji naklonil on, a nasadím si tmavé brýle, jako by si je nasadil on (v tom nejdůležitějším momentu). A pak strčím hlavu do bubnu, načež se zvednu a ty tmavé brýle si sundám. V bubnu je s nimi hovno vidět a mě dochází, že moje hlava možná nebude zase až tak nepřekonatelná.
Pak ji znovu strčím do bubnu, abych zjistil, co dopředu tuším. V pračce jsem žádnou ponožku nezapomněl. Co teď? Mám někoho přivolat na pomoc? Přemýšlím, nechci udělat unáhlený krok. Tím spíš bez ponožek.
Proto z té bílé bedny nespouštím oči. Jako každý správný kriminalista mám totiž podezření. Jasně! Že mě to nenapadlo dřív. Pračka moje ponožky žere! Proto je nikdy po vyprání nemohu spárovat. Neměl jsem ji dávat opravit, mrchu jednu.
Případ ztracených ponožek je uzavřený. A nebo není…?
Když vyjdu z koupelny, začnu mít pochybnosti. Teď bych potřeboval instinkt poručíka Cainea. Dochází mi, že Electroluxka má na poslední praní alibi. Z jejího bubnu jsem vytáhl vše, co jsem do něj nacpal. Proč by tedy měla požírat zrovna ponožky? Jaký by k tomu měla důvod? Může být prázdné břicho motiv? Ptám se jí, ona ale využívá svého práva nevypovídat. Mlčí.
A tak v pochybnostech bloudím po bytě. Kam ty ponožky mizí? Mají v jejich zmizení prsty Mexičani? Nebo můj soused? Nebo je to běžný jev ve všech domácnostech, který dosud nikdo nepojmenoval?
Až na to přijdu, dám vám vědět. Do té doby budu koukat na Kriminálku Miami a učit se od poručíka Cainea. A pro jistotu vyměním pračku…
Václav Fikar
Komentář