Tuhá zima, vytuhlý mozek. Bílý sajrajt za okny, těžko průjezdné silnice a blbec, který mi včera na parkovišti odřel auto a ujel. A ryby v nedohlednu! Tyhle týdny jsou fakt na kulku.

Navíc na pěší zóně v bistru u Vietnamců už v půl čtvrté odpoledne neměli mého oblíbeného bóbika – pečenou rýži s gyrosen. A to jsem měl na ten dlabec takovou chuť…

Když jsem se ptal chlápka za pultem, jak to, že jim tak brzy došel gyros, v klídku doplnil tsatsiki a pak mi s ledovým klidem Západočecha řekl, že lidi teď víc žerou. I to bylo na kulku.

A tak jsem vzal jídlo, pro které jsem si nepřišel, a doma sedl ke kompu. Pustil si slaďoučkej Numb od Linkin Park, z ubrousku vybalil plastovou vidličkou a začal se hrabat ve žluté rýži. Jak mi padala zpátky do misky, občas jsem se podíval na nástěnky s wobblery, které mi visí na stěnách v pracovně. A říkal si, jak daleko je nová sezona. Je teď strašně daleko. Chce to třetí kulku, propadal jsem ještě před chvílí skepsi.

Jenže pak mi zavolal člověk, se kterým jsem se pár let neviděl, aby mi řekl to, co mi prý chtěl říct už dávno. Zrovna, když frontman Linkin Park Chester Bennington začal řvát – “Já, se stal tak ochromeným, už vás necítím. Už toho mám dost, všechno si uvědomuju. Stává se ze mě tohle, a chci jen jedno…” – mě jeho slova sebrala! Týkala se přímo mě, a proto na ně nikdy nezapomenu. Už to tak je. Na nečekané krásné momenty se totiž nezapomíná.

Když jsem mu asi posté poděkoval, najednou jsem začal myslet na léto. Na všechno, co v létě mohu a budu dělat. Rybařina? Jistě. Festivaly? Jistě. Kino? Jakbysmet…

Nedávno mě práce v novinách zavála k problematice letních kin. Kdo z vás ještě pamatuje  jejich úžasnou atmosféru? Já si třeba vzpomínám na jekot vyprodaného hlediště při Spielbergových Čelistech. Na tu potopenou loď daleko na otevřeném moři. Když se hodinu před půlnocí zjevila v jejím v kulatém okýnku hlava vyšeptalé mrtvoly s vypouklým okem, vždycky mi nějaká ječící holka skočila do náručí a zaťala do mě svoje nehty. Bál jsem se úplně stejně jako ona, ale samozřejmě jsem si hrál na Chucka Norrise.

Panečku, to byl ale úžasný zážitek. Čelisti jsem v letňáku viděl snad stokrát a dodnes je miluju. Marná sláva, je to nejlepší horor! Tam pod hvězdami jsem měl totiž každou, ke které jsem si přisedl.

Myslím, že i proto by bylo fajn, aby se doba letních kin zase vrátila. Věřím totiž, že může znovu úspěšně fungovat. V době internetu, zabíjejícího stresu a placatých dývýdýček může nejen nostalgikům nabídnout docela slušnou zážitkovou romantiku. Strach a nebo smích pod hvězdami. No řekněte sami: kdo z nás to má?

No, a zítra zase sníh. A taky pozítří. A prý i za týden…

Václav Fikar