Mikropříběh z King of the Lake. Největšího českého závodu v lovu ryb přívlačí z lodi


Datum publikace: 13-02-2019, 19:19 v Rybářské storky.

Když jsem přemýšlel, jak se ohlédnout za největším závodem v lovu dravých ryb přívlačí z lodi v Česku, totiž za King of the Lake 2018, napadlo mě kdeco. Tolik báječných možností ohlédnutí a tolik zajímavých úhlů pohledu.

Napadlo mě třeba akcentovat již tradičně skvělou organizaci tohoto velkého podniku. Anebo vypíchnout jeho pohodovou a kamarádskou atmosféru. Jako účastníci všech dosavadních tří ročníků lodního závodu na západočeské přehradě Hracholusky si ji s týmovým spoluhráčem Michalem dopřáváme každý rok a každý rok doufáme, že ji noví účastníci na startu nenaruší třeba slepě nezkrotnými ambicemi či závadně zbytnělým egem.

Nakonec jsem ale přestal mezi jednotlivými možnostmi lavírovat a zvolil následující formu ohlédnutí. Rozhodl jsem se pro docela malý příběh z naší lodi, kterému zřejmě porozumí všichni účastníci King of the Lake. A určitě nejenom oni. Vybral jsem docela obyčejný mikropříběh, jelikož v malých příbězích bývá ukryta velká pravda.

Ranní část prvního závodu lehce pršelo. S Michalem jsme si pořídili selfíčko během přejezdu z jednoho lovného místa na druhé.

Ono totiž ulovit štiku nebo okouna tentokrát dalo značnou práci. Chytit zubatou či pruhovaného pichláče na této okounové přehradě vyžadovalo enormní úsilí. Byla to vážně fuška. Avšak přelstít candáta nebo bolena bylo X-krát těžší. Pro všechny týmy, náš nevyjímaje.

Zvlášť ostražití boleni ničili náš dvoučlenný tým k uzoufání. Jak? Lovili v pauzách skoro všude, do malých rybek útočili na všech frontách. Podél obou břehů i na otevřené vodě. A my přesto nedokázali byť jediného z nich dostat na měrnou desku v lodi, přestože dva z nich postupně praštili do mých nástrah.

Až přišla dvanáctá hodina. Poledne. Na vesnici před sto padesáti lety by ve dvanáct hodin zvonili polední klekání. A možná by se na strništi za vsí objevila i Polednice.

Protože ale tato dvanáctá hodina přišla o sto padesát let později na Hracholuskách, místo klekání začali zvonit boleni. Zvonit? Přesněji lovit. A jak! Hned na třech místech kolem naší lodi, a to skoro zároveň.

Zcela určitě se tedy boucháním kolem člunu prozrazovali dva. Jeden velký a druhý mladší bolen. Ale možná i tři. Vzhledem ke krátkým časovým prodlevám a chaotickému rozptylu hladinových zálovů jsem je nedokázal přesněji spočítat. Vlastně jsem se o jejich spočítání ani nesnažil.

Takhle vypadala přehrada Hracholusky v době závodů.

Raději jsem pohotově odložil prut s gumou na candáta a dychtivě popadl připravený klacek na bolena. S mnohokrát úspěšně vyzkoušeným woblerem. Rychlým pohybem palce jsem zavadil o překlapěč navijáku, abych vmžiku nahodil, když jsem si všiml zacuchané šňůry. Z nějakého důvodu se obtočila kolem brzdy.

„Sakra!“ zaklel jsem vztekle. „To je jako naschvál. Zrovna teď.“

Ano, mohl jsem v takovou chvíli, kdy boleni hlučně lovili, prut odložit vedle candátového a popadnout jiný. Vždyť v lodi jsem měl připravené hned čtyři. Jenomže potom bych neměl klid v hlavě. Myslel bych na to, že jeden z prutů je mimo hru kvůli zacuchané šňůře.

A takové myšlenky nenosím ve své hlavě rád. Nežádoucím způsobem mě rozptylují. Zvlášť pak během závodu, kdy odvádějí moji pozornost od maximálně soustředěného prochytávání vody.

Takže jsem si znovu sedl a začal onu zatrolenou šmodrchanici rozplétat. Abych pak mohl mrskat vodu s čistou hlavou.

Naštěstí pro náš tým jsem při vší smůle měl velké štěstí. Motanici se mi podařilo rozuzlovat během minuty, aniž by na tenké pletence zůstal jediný uzlík.

Náš plně soustředěný tým usiluje hodinu a půl před koncem druhého závodu o candáta.

„Mám to! Jsem ready,“ dal jsem jenom tak vědět Michalovi, který na zádi lodi mezitím usiloval o candáta. On totiž nejen bolen, ale také candát nám tři hodiny před koncem druhého závodu ještě chyběl.

Sotva doznělo slovo „ready“, hladina po mé pravici opět explodovala. Necelých patnáct metrů od ukotvené lodi znovu zalovil bolen. Zrovinka ve chvíli, kdy jsem se chystal nahodit.

Ve vazbě na předchozí zalovení jsem odhadl trajektorii jeho pohybu a tím směrem bez odkladu nahodil. S tím, že po dopadu nástrahy na hladinu zkusím poměrně úspěšný manévr, který na boleny poměrně úspěšně fungoval ještě v dobách, kdy jsem se jejich lovu na stojatých vodách věnoval zcela cíleně.

„Tak pojď k tatínkovi, malej,“ zamumlal jsem směrem k rybě a s nástrahou provedl, co provést jsem zamýšlel.

O jaký manévr šlo, nebudu pochopitelně prozrazovat. Zůstane tajemstvím, protože za rok budeme závodit znovu a opět budeme usilovat o body za uloveného bolena.

Takhle vypadala moje hotelová postel v předvečer prvního závodu. Místo krásné ženy v ní ležely závodní pruty…

Faktem ale je, že jsem doufal, že mi vlny na hladině pomohou. Že zakalí bolenovi zrak. Nebo že aspoň trochu rozmlží jeho jinak výtečné vidění.

A to se také stalo! Všichni Bohové Hracholusek stáli při mě. Stříbrná rána, jakou po provedeném manévru bolen ocejchoval můj wobler, byla zaslouženou odměnou za naši trpělivou mravenčí práci.

„Je tam!“ dal jsem vědět Michalovi, aby měl čas odložit svůj prut a připravil se s podběrákem k vyzvednutí stříbrného bolena do lodi. Když dravce podebral, ani jednomu z nás nevadilo, že ulovený bolen byl tím menším ze dvou (nebo tří?), kteří kolem naší ukotvené lodi proháněli rybky. Vždyť jsme měli třetí rybu a za ní devětačtyřicet bodů. Pět minut po dvanácté nám do „full house“ (kompletní čtyřka hlavních bodovaných ryb – štika, okoun, candát a bolen) chyběl už jenom candát.

Bolen, o jehož ulovení je tento článek.

A jak to všechno nakonec dopadlo? Záhy i toho candáta měl Michal na prutu, avšak jen pár vteřin. Dravec se mu tři vteřiny po záběru vypnul. K rovným dvěma stům bodů, které jsme dvě a půl hodiny před koncem druhého závodu měli, jsme tak už další nepřidali. Výsledkem proto bylo 25. místo mezi šedesáti týmy.

Mrzet nás mohl první soutěžní den, kdy jsem neproměnil ránu od bolena v kýžené body. A kdy nám okoun jen málo přes dvacet centimetrů a zřejmě nejmenší ulovená štika toho dne (jen 22 cm) příliš bodů nepřinesli.

Ale tak už to od prvního ročníku s Michalem máme. Druhý závodní den chytáme vždy výrazně lépe. Snad proto, že naplno zapneme, abychom smazali manko ze dne předchozího. Anebo proto, že konečně dáme našemu lovu řád.

Závodu se zúčastnilo i několik rakouských týmů.

Zatímco nám se tedy druhý závodní den full house nepovedl, byť už jsme k němu mířili, několika dalším týmům ano. A to dokonce v oba dny, což je opravdu skvělé! Klobouk dolů. Dvakrát full house znamenal vysoké body a vysoké body znamenaly vysoké umístění…

Čelo výsledkové listiny King of the Lake 2018 (Hracholusky, 14.-15. září):

  1. 1. TropicLiberec.cz Team (Jakub Kovář, Jan Hubka) – 361
  2. 2. Czech Fishing Team (Radek Dvořák, Martin Kopeček) – 339
  3. 3. Slovakia Fishing Team (Gabriel Beňo, Martin Gablovský) – 338
  4. 4. U Habakuka Boat Team (Milan Mathejzík, Viktor Mathejzík) – 332
  5. 5. Slovakia Fishing Team (David Mráz, Lukáš Steiger) – 298  
  6. ………….
  7. 25. Czech Fishing Team (Václav Fikar, Michal Mištera) – 200

Počet startujících týmů:  60

Václav Fikar (Kajman, prosinec 2018)




Komentář

10 − four =

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..



NEJNOVĚJŠÍ ČLÁNKY A FOTOGRAFIE / LATEST ARTICLES:

Hracholusky ožijí velkým závodem. V pátek třináctého

Prvním ze dvou osmihodinových závodů bude v pátek 13. zahájen 4. ročník mezinárodního závodu v lovu dravých ryb přívlačí z lodí King of the...

Plánujeme změny webu. Pomůžete nám se rozhodnout?

Pravděpodobně už od nového roku by se stránky Václava Fikara mohly dočkat největší proměny od 20. dubna 2013, kdy spatřily světlo světa v této...

Jak se západočeský Cheb loučil s prázdninami. To nejlepší z Valdštejnských slavností na YouTube.

V poslední dva srpnové dny se v Chebu, ve městě s německou tváří a českýcm srdcem (autor výroku cestovatelka Hana Novotná), uskutečnily tradiční Valdštejnské...

Top