Zatímco jsem dupal po Valdštejnské cyklostezce z Německa zpět do Chebu a pod mými běžeckými botami šustilo spadané listí, myšlenky v hlavě se mi stočily k nedávné debatě s přáteli na filozoficko-teologické téma. Na téma OSUDu, který podle mnohých řídí naše životy, a případně osudových lásek.

Proč mi při běhání vytanulo na mysl právě téma osudu, na které nikdo z nás nemá spolehlivou odpověď, vskutku netuším. Snad proto, že podzim sám jako by v sobě nesl cosi osudového. Jako by on sám byl důkazem osudové nevyhnutelnosti.

Možná však i proto, že jsem právě minul stavení, které se úzce váže k začátku nové etapy mého života. Stavení, jehož majitelce jsme před dvěma roky s tehdejší Láskou slíbili, že se sem vrátíme.

Anebo jen proto, že OSUD je mysteriózní téma, které je i přes svoji neuchopitelnost neodolatelně přitažlivé. A tudíž neustále provokuje k přemýšlení.

Krok střídal krok, funěl jsem zpět. Přestože mezi vesnicemi a polnostmi naplno kvetl rmen a odkvétaly pampelišky, jako by listopad vzdoroval svému osudu, ze stromů opadávalo uschlé listí.

Běžel jsem zpět a v hlavě si přehrával naši dlouhou debatu, která vznikla zničehonic. Kamarádka ji nastartovala informací, že přes osmdesát procent žen věří v osudem určené vztahy. A v to, že štěstí či neštěstí v lásce jim určuje „vyšší moc“, tedy osud.

Stačilo pak jen, abych se myšlence stoprocentního režírování našich životů OSUDem postavil s tím, že o mnohém v našich životech rozhoduje jen a pouze naše svobodná vůle, a velké téma bylo na světě. Šest vzdělaných, sečtělých a zkušených lidí si mělo u piva o čem povídat. A že bylo o čem. Naše teorie, poznání, životní zkušenosti, domněnky i závěry by vydaly na objemnou knihu.

Ilustrační foto

Teorií o vlivu OSUDu na naše bytí je mnoho, jak ostatně zaznělo i u piva. Za sebe mohu říct, že věřím v jakousi osnovu vyšší moci, která v několika základních bodech definuje možné podoby naší životní cesty a možná i její konec. Kdoví? Možná. A dokonce, navzdory či díky svým zkušenostem, věřím i na existenci osudových lásek na věčnost.

Tak tedy věřím v osnovu vyšší moci. Sudičky, která v několika málo bodech načrtne možné varianty naší životní cesty. Na ní se však nachází značný počet křižovatek, velkých i malých, na nichž se neustále rozhodujeme. A svobodně určujeme, po jaké cestě pošlapeme dál. Jestli odbočíme vlevo, či naopak vpravo. Nebo jestli neuhneme a budeme štrádovat pořád rovně. Na křižovatkách si volíme práci, vybíráme přátele, volíme partnera, vztah, zakládáme rodinu. Zkrátka činíme tam důležitá rozhodnutí. A činíme je my, nikoliv OSUD.

Svým rozhodnutím určíme, jaké děje na nás a naše okolí budou v příštích týdnech, měsících či letech působit a jak bude náš život vypadat na cestě k další životní křižovatce. Máme tedy vskutku dost svobodné vůle k rozhodování. Každým svým rozhodnutím přímo vyvracíme ono známé klišé: Nedá se nic dělat, je to můj osud.

Svoji budoucnost si jednoduše utváříme sami. Rozhodováním, jednáním a skutky – v minulosti a přítomnosti. Síla našich myšlenek a energie, kterou v přítomném čase investujeme do svých každodenních rozhodnutí a činů, nám zvolí ze všech variant, předdefinovaných sudičkou (OSUDem), podobu naší budoucnosti. Přitáhneme si ji k sobě. Stejně jako k sobě přitáhneme okolnosti, které jí budou odpovídat.

Ilustrační foto Václav Fikar

Rozumím nicméně tomu, že když člověk nechápe něco z toho, co se mu děje, nebo neumí či nechce aktuální běh událostí změnit, vždy prostě prohlásí: „Je to OSUD“. Za toto fatálně znějící slovo lze totiž schovat opravdu mnohé. Nerozhodnost, obavy, slabosti, nechuť, neznalost…

Často je přikrčení se za onu frázi pohodlnější než si přiznat, že my sami jsme režiséry svých životů. Že my sami vybíráme, kterou z řady předdefinovaných rolí budeme hrát. A proto myslím, že bychom s větami typu “Je to osud!” měli zacházet opatrně. Měli bychom jimi žonglovat asi jenom tehdy, když jsou skutečně na místě. Když se události a děje v našich životech vymykají naší vynaložené energii, logice, přáním a skutkům.

Za osudové určitě nemůžeme považovat takové momenty v našich životech, které jsme přímo ovlivnili a pracně je uplácali z hlíny našich rozhodnutí a skutků. Momenty, kterým jsme šli naproti. Plánováním a jednáním. Takové momenty v našich životech nemají s osudovostí, tedy nevyhnutelností náhod, vůbec nic společného. Jsou jen zcela logickým výsledkem veškerého našeho počínání. Jsou produktem energie, kterou jsme o něco dříve vyslali do světa.

Abych uvedl příklad toho, co podle mého je a není osud. Jeden z mých bývalých kolegů považoval za osudové setkání s ženou, do které se zamiloval a s níž chodil dva a půl roku. Potkal ji ve fitness centru, kam ale chodil celý rok jenom proto, aby nějakou ženu sbalil. Cvičení s činkami bylo ve fitku někde až na třetím místě.

Když se mu konečně podařilo nějakou ženu sbalit, rád pak nahlas říkal, že “to je osudové”. Když jsem ale chtěl vysvětlit, v čem bylo jejich potkání se osudové, resp. v čem spatřuje osudovost jejich sblížení, když mu šel zcela plánovaně naproti a vyvinul tímto směrem značné úsilí, odpovědět nedokázal. Líbilo se mu však, že může říkat, že má osudovou lásku. I jako chlap totiž ve skrytu duše toužil po tom, po čem asi touží většina z nás. Potkat a naplno prožít osudovou lásku. Nehynoucí lásku zrozenou z nahodilosti.

Ilustrační foto Václav Fikar

Osudovým momentem v našem životě není, sklidíme-li z jabloně, kterou jsme zasadili u domu, jablka. To je pouze logický výsledek našeho úsilí.

Osudovým okamžikem však bude, pokud vyhladovělý, kdy máš zesláblé nohy únavou a šilháš hladem, natrefíš na jablky obsypanou jabloň kdesi daleko za civilizací. Na širé planině u lesů. Tam, kde bys jabloň vůbec nečekal.

Osudovým není džob obchodního zástupce nějaké firmy, který na nás po “X” neúspěšných pohovorech tak nějak zbyl. Který jsme přijali jenom proto, abychom zrovna měli práci a zajistili si peníze na bydlení a jídlo.

Osudovou však zřejmě bude mimořádná pracovní nabídka, která přijde jako blesk z čistého nebe. Třeba z jiného oboru, třeba z ciziny, třeba od lidí, k nimž tiše z dálky vzhlížíte s obdivem. Aniž bychom tímto směrem vyvinuli nějakou aktivitu.

Také u sebevraha, který si vezme život na sedmý pokus, asi nemůžeme říct, že jeho osudem bylo zemřít, byť je to jistě úvaha k diskusi. V jeho případě spíš můžeme pronést, alespoň myslím, že zabít se mu podařilo navzdory OSUDu, který dělal maximum pro to, aby doyčný všechny své pokusy o sebevraždy přežil. A žil dál.

A naopak… Pokud se někdo plný života a pozitivního myšlení ocitne zcela mimo program služebně ve městě, kde uskočí před padající lavinou mokrého sněhu ze střechy do silnice tak nešťastně, že ho srazí auto, které tudy právě projíždí nepovolenou rychlostí, pak zřejmě skutečně bylo jeho osudem zemřít.

Osudovými jsou takové okamžiky, které nám proťaly cestu zcela mimo naši vynaloženou energii. Mimo naši vůli. Neplánovaně a nečekaně. Náhodou. Které nás potkaly navzdory našim plánům a rozhodnutím. Aniž bychom do nich investovali energii. To platí pro vztahy, lásku, práci, kariéru i stárnutí.

Abych ale tento listopadový článek o nesmrtelnosti chrousta ukončil nějak odlehčeně. V duchu české komedie Vrať se do hrobu!, kde sociolog Víťa Jakoubek (Milan Šteindler) zjistil: A proto musím konstatovat, že výsledek mého průzkumu je nejednoznačný. Valná většina maturující mládeže již našla zodpovědný přístup k životu, existuje však ještě nejméně padesát procent těch, kteří životní zodpovědnost teprve hledají.

Ano, každý máme nějaký osud. I tak si však své životy řídíme zcela sami…

Václav Fikar