Cesta plná trní aneb Jak jsme na Lapland Pike 2019 chytili úspěch


Datum publikace: 29-12-2019, 17:57 v Rybářské výpravy objektivem.

Bronzová příčka a k ní další dva týmy v elitní desítce šedesátičlenného startovního pole. Čeští vláčkaři se na letošním ročníku věhlasného přívlačového závodu v lovu štik Lapland Pike prosadili a na dalekém severu Švédska zanechali výraznou stopu. Jednou z úspěšných českých dvojic byl i náš tým – Rocking Pike Team, který v Laponsku obsadil 7. místo.

Trnitá cesta mezi nejlepší

Cesty vedoucí k úspěchům mohou být dvojí povahy. Buď přímočaré jako nová dálnice v Německu, po které člověk prolétne značnou rychlostí, nebo naopak klikaté, blátivé, děravé a nezpevněné, které občas přetne vyvrácený strom.

Několika málo vyvoleným jedincům je šťastným rozdáním karet osudu dáno, a tak ke zdaru se lehce sklouznou po cestě hladší než vyleštěný mramor. Bez jediného škobrtnutí, bez zavrávorání, bez bolesti či šrámů. Úspěch pak berou jako něco, co k životu patří stejně jako vzduch, aniž by vnímali jeho skutečnou hodnotu.

Naproti tomu valná většina z nás se případného úspěchu dobere jen dlouhou, často trnitou cestou plnou rozličných překážek. Zdoláváme ji usilovnou prací, odříkáním, silou vůle, odhodláním a bezbřehou trpělivostí. A to přesto, že nikdo z nás nemůže na jejím začátku tušit, jak dlouhá vlastně bude a zdali ji vůbec zdoláme. Dosažený úspěch úspěch je pak odměnou, které si mimořádně vážíme.

Starověký římský básník a filozof Vergilius pronesl větu, která se později stala známým citátem. Řekl moudře: Trnitou cestou ke hvězdám. Přeloženo do životní praxe: K úspěchu ani ke štěstí nevedou snadné, jednoduché, krátké ani přímé cesty. Tak to bylo, je a bude.

Naše cesta k 7. místu na nejslavnější rybářské soutěži v lovu štik na severu Evropy byla právě taková. Totiž komplikovaná a nesnadná, plná překážek a potíží, které jsme museli jednu po druhé odstraňovat. Rozhodně nebyla přímá a hladká jako naleštěná tyč.

A přestože hvězd jsme se ve švédském Laponsku nedotkli, myslím zářivých hvězd vítězství, vnímáme 7. místo v silné mezinárodní konkurenci jako skvělý výsledek. Obzvlášť pak, když si stále pamatujeme, jak trnitá cesta k němu vedla…

Nyní je možná na místě se zamyslet, může-li být 7. místo považováno za úspěch. Pro český hokejový tým na mistrovství světa určitě ne. Ale pro dvojici rybářů ze severozápadu Čech, který do silně obsazeného závodu na neznámém jezeře v Laponsku vletěl tak říkajíc rovnýma nohama, na vypůjčeném člunu a bez echolotu, rozhodně ano. Ale pěkně po pořádku…

Odjíždíte-li na rybářské závody, které se konají přes 2200 kilometrů daleko od vaší postele, což je vážně o dost dál než nejbližší IKEA (je to zhruba třetina délky toku africké řeky Nil), doufáte v hladký průběh cesty. Doufáte, že onu dálku překonáte šťastně a bez problémů. Že vaše auto spolkne dlouhou cestu jako malinu a do cíle vás dopraví bez komplikací. Zvlášť, když vyjíždíte autem téměř novým a stoprocentně spolehlivým.

Stovce týmů se to hravě povede. Sto prvnímu však ne. A právě jím jsme letos byli my – Rocking Pike Team. Do přístavu v severoněmeckém Rostocku jsme sice dojeli bez zádrhele, pakliže nepočítám návrat do Děčína pro zapomenuté vesty do člunu, který ukrojil celou hodinu z plánované rezervy na téměř šestihodinovou cestu k trajektu, avšak tam řetězec našich problémů začal.

Po hladkém celním odbavení a najetí do určeného terminálu konečně přišla chvíle nalodění. Pracovník přepravní společnosti předstoupil před desítky seřazených automobilů a jako první ukázal na náš vůz. „Jeďte,“ dal nám pokyn k nalodění.

Otočil jsem klíčkem v zapalování, avšak auto nenastartovalo. Ani neškytlo. Radio nezačalo hrát, nerozsvítily se ani kontrolky na palubní desce. Nestalo se nic. Vůbec nic. Podíval jsem se překvapeně na Michala, on na mě, a otočil jsem klíčkem v zapalování znovu. Ale ani druhý pokus nevedl k nastartování. Můj kombík, plně naložený rybařinou, ani nezakašlal. Nevydal ani hlásku. A nechytil se ani na další dva pokusy.

Naše jihošvédská zastávka na cestě do Laponska po více než jedenácti hodinách jízdy.

Pracovník lodní společnosti na nás znovu mávnul, abychom se rychle nalodili a nezdržovali ostatní. Vždyť za dvacet minut loď vyplouvá směr Švédsko. Jenomže my už věděli, že máme problém. Velký problém. A tak jsem vytáhl ruku z okna a mávl na řidiče ve frontě za námi, jejichž motory už netrpělivě bublaly, aby nás objeli a nalodili se.

Auta začala mizet v útrobách trajektu a my v zoufalé tichosti sledovali, jak nás objíždějí řidiči mnoha národů. Němci, Maďaři, Rumuni, Dánové, Belgičané, Ital a poměrně dost Čechů. Žádný z nich však u nás nezastavil, aby se svých krajanů v cizině zeptal, jaký mají problém nebo jestli nepotřebují pomoc. Česká auta kolem nás projížděla bez povšimnutí, až na dvě. Jejich posádky se za námi otočily se škodolibými úsměvy.

Až u nás zastavil řidič vůbec posledního auta, které směřovalo na nájezdní rampu do trajektu. Holanďan. Vystoupil z auta a anglicky se mě zeptal, jaký máme problém. Odpověděl jsem mu, že nemohu nastartovat.

Holanďan pokýval hlavou. „Zůstaňte v klidu, prosím. Najedu na trajekt a někoho k vám pošlu,“ slíbil. Jeho auto pak zmizelo v přepravní lodi, takže na celém přístavním parkovišti zůstal jen jeden jediný vůz. Náš!

Pro nás dva v autě to byla zoufalá podívaná. A pro ostatní na palubě zřejmě podívaná nevídaná. Vždyť si zkuste představit. Obří trajekt plný lidí, připravený vyplout za pár minut na noční plavbu přes Baltské moře, a na nedozírně dlouhém přístavním parkovišti pod trajektem jedno jediné osobní auto, kterému se pomalu uzavírá cesta na sever.

Avšak neuzavřela se. Holanďan dodržel slovo a za pět minut, necelou minutu před vyplutím trajektu do Švédska, z něj vyjela dodávka s logem přepravní společnosti. Sjela z rampy a směřovala rovnou k nám.

Její pracovník neztrácel čas. Pouze si ověřil informaci, že nestartujeme, a pak nás okamžitě nahodil startovacím boosterem a pobídl nás, ať rychle pospícháme na palubu. Sotva jsme se nalodili, nákladový prostor trajektu se za námi uzavřel a loď vyplula na sever.

Hotel v městečku Dorotea.

Věděli jsme ale, že vyhráno nemáme. Že ráno sice spatříme vlny omílající švédské břehy, nicméně že problémy se startováním se budou opakovat. Což se skutečně stalo. Když po východu slunce začal v přístavním Trelleborgu čas vylodění, nenastartovali jsme.

Tentokrát už jsem si ale došel pro pomoc sám. V podpalubí jsem vyhledal jednoho ze zaměstnanců švédské společnosti a vysvětlil mu naši situaci. Popsal jsem mu auto, nadiktoval registrační značku a přibližně určil místo, kde parkujeme.

On pokýval hlavou, aby se za okamžik u našeho vozu objevil jeho kolega, který boosterem zažehl jiskru naděje na naší cestě do Laponska. Oživil baterii a my tak opustili loď. Ve švédském přístavu, při nastartovaném motoru, jsme se pak rozmysleli, co dál.

Rozhodli jsme se pokračovat s tím, že vzdálenost přes 1300 kilometrů z Trelleborgu na sever nějak zvládneme. Že baterie v autě se dlouhou jízdou po dálnici třeba dobije. A že na jedno plánované přespání cestou v autě zastavíme na benzíně a nikoliv někde u lesa, abychom byli schopni řešit případné nenastartování. Koupit hned novou baterii se mi nechtělo. I kvůli ceně, která je ve Švédsku až třikrát vyšší než v Česku.

Baterie se dlouhou jízdou na sever přece jenom vzpamatovala. Několikrát jsme zastavili a vždy pak snadno nastartovali. Dokonce i ráno po přespání na benzíně. A tak jsme se uspokojili a bezpečně dojeli až do kempu v malém městečku Dorotea.

Tam – poté, co jsem na recepci vyřídil všechny formality spojené s naším rezervovaným ubytováním – však auto znovu nenastartovalo. Naštěstí na dalekém severu Švédska jsou na potíže řidičů dobře připraveni, takže když jsem recepční vysvětlil náš problém, pracovníci kempu ho rychle vyřešili. Opět startovacím boosterem.

Když ale o dvě hodiny později baterie u mého auta zkolabovala znovu, tentokrát až na břehu soutěžního jezera Bellviksjön, čtrnáct kilometrů od našeho kempu, bylo definitivně jasné, že bez zakoupení nové autobaterie se zpět do Čech nevrátíme.

Každý ročník nejslavnějších štikových závodů severní Evropy se koná na jiném jezeře švédského Laponska. V roce 2019 to bylo jezero Bellvik.

A tak jsem nejprve telefonicky přes ředitele závodu Gregera Jonssona sehnal pomoc (postupně mi poslal několik telefonních čísel, až jsem se konečně dovolal někomu, kdo mohl za námi na samotu u jezera přijet) a současně vše komunikoval s dlouholetým přítelem, závodníkem Pepou Zahrádkou, který byl i s několika dalšími kluky z Čech zrovna na cestě do dějiště závodu.

Jakmile dorazil, věnoval se našemu problému. A protože baterie, kterou mi mohl půjčit jako náhradní, nebyla určená pro typ mého vozu, nezbylo, než sáhnout hlouběji do kapsy a přece jenom koupit ve Švédsku novou autobaterii. Pepa jako místní znalec nám pomohl s orientací ve zdejším prostředí, takže jsem na jedné z čerpacích stanic pořídil baterii novou.

Konečně ready

Ve čtvrtek odpoledne se mé auto, až do cesty na daleký sever stoprocentně spolehlivé, stalo pojízdným. Necelý den a půl před začátkem závodu. První oficiální tréninkový den na jezeře nám sice utekl, avšak konečně jsme měli čistou hlavu a mohli myslet jen na závod. A také jsme mohli převzít objednaný člun, jehož pronájem jsem domluvil několik měsíců předem, abychom do dalekého Laponska nemuseli vláčet člun až z Čech.

Přejímku lodi pro slavný závod jsem se pokusil domluvit na páteční ráno, abychom stihli aspoň druhý tréninkový den. Abychom z jezera, které je přibližně desetkrát větší než největší česká vodní nádrž Lipno, viděli před začátkem závodu aspoň zlomek.

Jenomže kvůli časovému zaneprázdnění majitele člunu došlo k předávce až v pátek ve čtyři hodiny odpoledne. Na sjednaném místě nás sice trochu zaskočilo, že rezervovaný člun je gumový, nikoliv tradiční (tradiční z pohledu velkých rybářských závodů), ale nakonec jsme byli rádi i za něj. Sice nám utekla většina i z druhého, tedy posledního tréninkového dne, ale těšili jsme se už konečně na vodu.

Můj vůz je konečně v pořádku.
Problémy s autem jsou zažehnané, co dalšího by se nám mohlo stát? Konečně se dostáváme na vodu…

Na vytištěné mapě jsme si zakroužkovali čtyři místa v rozumné dojezdové vzdálenosti, která jsme chtěli stihnout projet před západem slunce, abychom do sobotního závodu vstoupili aspoň s minimální představou o jezeru, a honem vyrazili vláčet.

Brzy jsme pochopili, proč nám Greger doporučoval přejíždět nejširší části jezera spíše kolem břehu. A také proč pořadatelé závodu požadovali po závodnících záchranné vesty.

Samozřejmě jsme k prvnímu z míst pospíchali zkratkou přes prostředek jezera, kde nás zastihly vysoké vlny. Dost vysoké na to, aby převrátily běžnou rybářskou pramici. Nikoliv však náš gumový člun, zkušeně kormidlovaný Michalem.

Pronajatý gumák prokázal v této zatěžkávací zkoušce jak svoji velkou přednost, tak velkou slabinu.

Jeho předností byla stabilita. Člun překonával vlny bez zbytečného kývání ze strany na stranu. To nás oba příjemně překvapilo. Jeho slabinou však byla rychlost. Ukázalo se, že ani při použití stejně výkonného motoru nebudeme moci s profesionálními čluny našich soupeřů soutěžit v dojezdu na horká místa. Od této chvíle jsme věděli, že naši soupeři budou všude dřív.

U jednoho z míst, které jsme neměli zakroužkované, avšak které nás zaujalo travami čnějícími nad hladinu a proměnlivým dnem, jsme se na chvíli zastavili. Shodil jsem kotvu a začali jsme házet. Konečně!

Okoun (40 cm) chycený během krátkého pátečního tréninku.

Plandavka, kterou jsem vybral pro první nához na Bellviku z jednoho ze svých osmi boxů přeplněných nástrahami, se ukázala být trefou do černého. Její tvar i barevné tónování spolu se způsobem vedení znamenaly okouny 40, 39 a 37 cm během pouhých deseti hodů! Nejednalo se sice o štiky, ale měl jsem z nich nezměrnou radost.

Avšak jak rychle záběry přišly, tak rychle i odešly. A tak jsme krátce poté odjeli k dalšímu místu, vzdálenému zhruba tři kilometry odtud, kde Michal chytil štičku kolem padesáti centimetrů (soutěžícím na Lapland Pike se počítají štiky od sedmdesáti centimetrů nahoru), aby mu o chvíli později vypověděl službu jeden z navijáků.

Po dvoukilometrovém přejezdu jsme zastavili u dalšího atraktivního místa, kde jsem chytil štičku a okouna kolem třiceti centimetrů. Víc už jsme však v páteční podvečer nestihli.

Když jsme totiž chtěli přejet na další místo, benzínový motor přestal fungovat. Znovu nastartovat se nám ho nepodařilo ani po různě dlouhých pauzách a opakovaných pokusech. Nepřirozený zvuk, který z motoru vycházel, dával tušit, že motor je odepsaný. Zhruba sedm kilometrů od pláže, kde jsme parkovali.

Tato druhá rána pro náš tým, která přišla sotva pár hodin po vyřešení potíží s autem, už byla zkouškou naší vůle a pevného charakteru.

Greger Jonsson testuje náš nový motor.

Nepřál bych vám vidět pohled na vlny, které se jedna za druhou valily proti nám, a na kratičká vesla poslední záchrany, která ležela na dně pronajatého člunu. Vesla vypadala skoro tak, jako by byla vypůjčená z dětského člunu, určeného pro blbnutí dětí v zahradním bazénu.

Náš gumák se však v sedm hodin večer nenacházel ani na hladině bazénu, ani na rybníku za vsí. Ale na obrovském severském jezeře, které toho večera nebylo zrovna klidné. Směr větru a jeho vysoké vlny hrály proti nám.

Nebyl ale čas zoufat si. Motor nefungoval, a tak jsem se chopil malých vesel a začal veslovat proti vlnám laponského jezera Bellviksjön.

„Jestli se vlny po západu slunce uklidní, někdy po půlnoci bychom tam mohli být,“ odhadoval jsem a zároveň se děsil té představy.

Opírat se do krátkých vesel s malým listem proti silnému větru byl prakticky marný boj, což jsme věděli oba. Vždy je však lepší rvát se s nepřízní osudu, než se marnosti situace zbaběle odevzdat. Protože pak může přijít nečekané rozuzlení.       

Jako toho večera. Po necelých čtyřiceti minutách veslování, kdy jsme proti vlnám urazili sotva tři sta metrů, nám osud poslal záchranu. Kde se vzal, tu se vzal, odkudsi z dálky přifrčel nadupaný člun týmu Jiggar.Nu. Červeného nafukovacího člunu uprostřed vln, poháněného veslujícím mužem, si švédská posádka i přes svoji značnou rychlost všimla. Chlapi zpomalili a přijeli blíž.

„Potřebujete pomoc?“ křičeli naším směrem anglicky.

„Ano, nefunguje nám motor,“ odpověděl jsem jim.

„Ok, vezmeme vás,“ otočili svoji profi loď k nám.

V tu chvíli mi přišli jako andělé. Blonďatí Švédové měli pozitivní náladu a byli samé úsměvy.

V kempu před slavným závodem panovala příjemná a klidná atmosféra. Foto Roine Öberg
Závodníci z několika evropských zemí se sjíždějí do dějiště Lapland Pike 2019. Foto Roine Öberg

„Kam potřebujete?“ vyptával se jeden z nich, zatímco druhý připravoval vlečné lano.

Když jsem mu oznámil jméno pláže, kde máme zaparkované auto, pozvedl obočí. „A tam jste chtěli tímhle doveslovat? Vždyť je to sedm kilometrů daleko!“

„Vím,“ smál jsem se.

„Doveslovali byste tam někdy k ránu,“ smál se druhý ze Švédů.

Vida, problesklo mi hlavou, takže můj původní odhad času dosažení našeho břehu byl spíše optimistický. V každém případě naši švédští soupeři nás vzali do vleku, čímž nám ušetřili několik hodin veslování proti vlnám. Za necelých dvacet minut jsme byli u auta.

Když jsme se u břehu odvazovali, vyprávěl jsem jim, jaké potíže nás na cestě z Čech až do Laponska provázejí. Nejprve auto, nyní člun.

„Ber to prostě tak,“ usmál se jeden z jiggarů, „že teď se všechno otočí. Že v závodě budete mít štěstí.“

„Uvidíme,“ vrátil jsem mu úsměv. „Nejdřív musíme sehnat nový motor.“

A tak jsem hned z pláže volal Gregerovi. O našich problémech s motorem už věděl, ještě než jsem se na jezeře chopil vesel, poslal jsem mu esemesku. Greger mi řekl, že momentálně je 180 kilometrů daleko, ale že v sobotu kolem deváté hodiny ráno přiveze motor nový. S tímhle slibem v hlavě jsme odjeli do kempu připravit se na zítřejší závod.

Většina našich soupeřů brázdila vody jezera na takovýchto člunech.
Většina našich soupeřů brázdila vody jezera na takovýchto člunech.

Na chatě u piva jsme si pak rozebrali naši situaci. V předvečer závodu jsme neměli nic natrénováno. Ba co víc, z rozlehlého a členitého jezera jsme neviděli téměř nic. A navíc jsme byli bez motoru ke člunu. Co se samotného člunu týkalo, předurčil nás k roli poníka mezi závodními hřebci.

„Aspoň, že máme echolot,“ sečetl jsem naše jistoty.

Šťastný závod bez echolotu

Greger své slovo splnil. Volal mi nikoliv v devět, ale už v osm ráno, abychom přijeli na pláž, že stojí u člunu s novým motorem. Proto jsme tam bez otálení vyjeli. Museli jsme totiž stihnout nejen převzít a vyzkoušet nový motor, ale vrátit se zpět do městečka a převzít od pořadatelů měrnou desku. Rozdávání desek týmům začínalo pouhou hodinu před závodem v hotelu, vzdáleného od jezera patnáct kilometrů.

Vše jsme stihli, a tak v deset hodin jsme po boku ostatních týmů vyrazili do boje. Do slavného štikového závodu Lapland Pike. Protože jsme však byli možná jediní, kdo se s jezerem před závodem neseznámil, rozhodli jsme se chytat nekomplikovaně, avšak maximálně důsledně. A to jenom v té malé části jezera, kterou jsme v pátek večer alespoň na chvíli zahlédli ze člunu.

Než jsme dorazili na první z námi vytipovaných míst, většina ostatních posádek už byla zakotvených na horkých místech. Přesto jsme se do zátoky dostali a mohli tak prochytat široké rákosové území. Zapnul jsem echolot a začali jsme driftovat podél prvního břehu.

Na samém začátku závodu, po pouhých sedmi minutách chytání, však monitor echolotu zčernal. Jak se ukázalo, nová baterie (jen dva týdny stará) byla k našemu překvapení bez energie, přestože celou noc strávila v nabíječce. A jelikož jsme v lodi neměli náhradní, museli jsme Lapland Pike odchytat bez vymožeností moderní techniky. Pěkně po staru. Jen podle zkušeností nabytých v minulosti na jiných vodách.

Pokud jde o hloubku, respektive o reliéf dna, měřili jsme ji pravěkým způsobem, který mě kdysi dávno naučil můj děda. Jen olovnici nahradila těžká jigová hlava, kterou jsem spouštěl na vlasci ke dnu a ručkováním nahoru pak odpočítával metry. Vše ostatní byla záležitost znalosti chování štik a ryboloveckého „čichu“ a citu. Nic víc, nic míň.

Michalova 67.
Okoun 38 cm. Foto Michal Mištera

A fungovalo to. Dvě hodiny po začátku závodu jsem měl na kontě štiku 62 a okouny 38 a 44 (!) centimetry. Tento trofejní okoun zhruba dvě hodiny vedl průběžnou tabulku samostatné bonusové kategorie Největší okoun, než mě o centimetr delším okounem předskočil další Čech, Tomáš Jírovec (Westin Czech Republic), kterého však ještě do konce sobotního závodu předskočil parádní okoun (46 cm) švédského závodníka.

Michal trefil menšího okouna a štiku 67 centimetrů. Během jejího zdolávání jsme trochu doufali, že bude naše první bodovaná, tedy že bude měřit nejméně sedmdesát centimetrů. Avšak tolik neměřila. Pro zapsání do tabulky úlovků jí chyběly tři centimetry.

Po celou dobu jsme si říkali, že ulovit štiky v rozpětí 70 až 75 centimetrů nebude na takovém jezeře problém. Konkrétně lokalita, v níž jsme se pohybovali, vypadala, jako by jich tam číhaly tucty. Jenomže opak byl pravdou. Ve všude přítomných travách na mělčinách zůstaly po citelném ochlazení, které se dostavilo tři dny před závodem, jen štiky menší (zpravidla do 65 centimetrů). Větší ryby se daly do pohybu, jak postupně závodníci zjišťovali.

Jednu z nich se nám podařilo najít i bez echolotu. Na hlubším místě, které nás při ledabylém přejíždění zaujalo, trefil Michal metrovku. Právě v okamžiku, kdy kolem nás projížděla loď týmu Jiggar.Nu, který nám v pátek pomohl zpět ke břehu. Usměvaví Švédové nám cenný úlovek přáli. Pokývali uznale hlavami, ukázali palce nahoru a zároveň jsme se od nich dozvěděli, že oni mají štiku 79 centimetrů.

Tato velká štika, dlouhá 105 centimetrů, rázem vystřelila náš tým do první desítky. Jen díky ní jsme po sobotě drželi průběžné 7. místo v hlavní soutěži. A k tomu navíc 3. místo v doplňkové soutěži Největší okoun.

Úžasný pohled, a to nejen při závodech. Štika 105 centimetrů.

 Korunovaná trpělivost

V neděli, v druhý soutěžní den, bylo všechno jinak. Většina našich soupeřů na parádních profesionálních člunech, vybavených špičkovými sonary, se v honbě za bodovanými štikami začala rychle přesouvat na dlouhé vzdálenosti. Do neprochytaných oblastí jezera. Přeletů po hladině do dálek my však nebyli schopni, rozhodně ne v rozumném čase.

Proto jsme i nadále chytali tam, kde v sobotu. Jen s nepatrným rozdílem. Do svého plánu jsme zahrnuli ještě další kilometr čtvereční vodní plochy.

V této oblasti jsme nalezli velmi slibné místo s popadanými stromy na dně, kterému jsme věnovali celou hodinu intenzivního chytání. Výsledkem však nebyla žádná bodovaná štika. Jen se mi tam podařilo zvednout ode dna zhruba pětaosmdesát centimetrů dlouhou krásku, která se vznesla za gumovým shadem až k hladině. Avšak nezaútočila. Ranní déšť jako by ji této schopnosti zbavil.

To ale neplatilo o jiných štikách, které v prvních dvou hodinách nedělního závodu skočily po nástrahách několika týmů v jiných částech obřího jezera. Vesměs se jednalo o štiky od 77 do 106 centimetrů, jak mohl kdokoliv kdekoliv sledovat online. Na internetových stránkách závodu, kam úspěšní závodníci rovnou z lodí nahrávali fotografie úlovků s požadovanými údaji.

Nám se v neděli dopoledne podařily vydřít jen tři štiky do 55 centimetrů, tedy nebodované. V čase mezi jedenáctou hodinou dopolední a druhou odpolední se ale nedokázal prosadit žádný tým, ať již jeho členové vláčeli kdekoliv. Šlo o časově hluché období, kdy se štiky oddávaly letargické apatii.

Švédský tým Jiggar.Nu. V pátek večer jeli tihle chlapi kolem nás, když nám odešel motor u člunu. V sobotu jeli kolem nás, když Michal chytil štiku 105 cm. A v neděli jeli kolem nás, když jsem chytil štiku 89 cm. Tihle usměvaví Švédové se vždy jako znenadání objevili u všech našich velkých okamžiků.
Naši soupeři, tým Jiggar.Nu, nás táhnou několik kilometrů poté, co nám přestal fungovat motor. K malé pláži, kde kotvíme. Za tento čin jim ředitel závodu udělil cenu fair play.

Až zhruba kolem čtrnácté hodiny došlo ke změně. Tehdy, dvě hodiny před koncem závodu, se na webu začaly objevovat další štiky našich soupeřů. Osmdesátky, devadesátky i dvě metrovky. A my tak mohli živě sledovat, jak se pomalu propadáme průběžnou tabulkou. Hodinu a půl před koncem nedělního závodu jsme zůstávali bez bodované štiky.

Nevím, kolikrát jsme si od rána řekli, že “přece nemůže být problém chytit blbou sedmdesátku“, ale problém to byl. A velký. A to zdaleka nejen pro nás, ale pro všechny týmy.

Vždyť mezi šedesátkou startujících posádek z několika evropských zemí zůstávalo těsně před koncem slavného závodu hned 35 týmů bez bodované ryby, tedy s nulou na kontě. Upozorňuji, že od soboty! Tedy po více než dvanácti hodinách vláčení. A to bylo překvapivě vysoké číslo.

Nepřestával jsem však věřit, že ještě jednu pěknou štiku chytíme. Nevím proč, ale cítil jsem to. Bylo mi jedno, že nemáme k dispozici echolot. Bylo mi jedno, že nesedíme na pěstěném hřebci, ale na prdícím poníkovi. Přestože čas se rychle krátil, věřil jsem nám.

Myslím, že Michala tou dobou už musela bolet hlava z mého opakovaného: „Dostaneme ji, vím to. Jen musíme být soustředění a trpěliví.“

Tyto věty jsem pronášel průběžně celou neděli. Dokonce jsem celou druhou polovinu nedělního závodu odchytal už jenom se třemi nástrahami, kterým jsem skálopevně věřil. Asi jako když trenér v závěru napínavého hokejového utkání, ve kterém potřebuje vyrovnat, zredukuje sestavu a začne točit jen dvě silné pětky.

Když jsme zhruba hodinu před koncem závodu proplouvali členitější částí jezera, abychom zamířili do předem vytipované zátoky, zaujal nás zdánlivě nezajímavý břeh u jednoho z menších ostrůvků.

Připluli jsme blíž a postupně ve třech vzdálenostech od břehu změřili hloubku jigovou hlavou na vlasci. Tím jsme získali informaci, která naznačovala, že jsme na správném místě.

V sobotu se mi vedle jiných ryb povedl i tento půlmetrový jesen.
Okoun 44 cm, kterého jsem ulovil v sobotu dopoledne.

„Tady určitě sedí! Dáme tři drifty. Když nepřijde, přesuneme se do té zátoky,“ otočil jsem se na Michala. A tak jsme se nechali unášet vlnami podél břehu a házeli a házeli. Různé nástrahy, odlišné způsoby vedení.

První drift bez kontaktu. Druhý drift bez kontaktu. A třetí drift také bez kontaktu.

„Sakra,“ syčel jsem. Těžko jsem se smiřoval s představou, že bychom právě tam nevyvláčeli bodovanou štiku. „Sjedeme to ještě jednou, prosímtě. Tady to prostě smrdí.“

A tak Michal otočil náš člun proti vlnám a provedli jsme ještě čtvrtý, nadstavbový drift. Když nás vlny unesly asi třicet metrů, všiml jsem si usměvavých blonďatých Švédů z týmu Jiggar.Nu, kteří zrovinka připluli do naší blízkosti. Pozdravili jsme se mávnutím rukou, abych si vzápětí všiml uzavřeného leknínového květu a tří zelených listů kolem něj. Jen dva metry od strmě se svažujícího břehu.

Proč jsem si jich všiml až teď? problesklo mi v ten moment hlavou. Proč ne při některém z předchozích tří driftů?

Okamžitě mi bylo jasné, kam budu směřovat nejbližší nához. A přestože náš člun byl zhruba dvacet metrů daleko od listí a vál nepříznivý boční vítr, wobler jsem nahodil přesně tak, jak jsem si usmyslil. Dopadl těsně k leknínovým listům, o jeden z nich dokonce zazvonil.

Okoun ze sobotního odpoledne.
Restaurace v kempu, kde jsme byli ubytovaní.

Začal jsem pomalu navíjet a asi po osmi metrech nechal nástrahu vystoupat vzhůru k hladině. V ten moment jsme si oba všimli, že na hladině vedle wobleru spočinuly i kachní zobák a hřbet pěkné štiky. Zubatá čelist se nástrahy snad i dotýkala, možná ho držela za jeden z háčků. Z naší vzdálenosti to nemohlo být vidět.

V každém případě jsem jednal chladnokrevně. Wobler jsem potáhl po zvlněné hladině soustředěně pomalým otočením kličky navijáku, abych bezprostředně poté ucítil v prutu docela nepatrný odpor. Jakési nicotné ztěžknutí. Mít vlasec, možná bych o něm kvůli větru ani nevěděl. Ale pletená šňůra s nulovou průtažností mi tento slabý vjem prozradila jako nejlepší práskač.

Rovnou jsem zasekl a za chvíli už jsme si s Michalem plácli nad ulovenou štikou. Radovali jsme se jako malí kluci. Čtyřicet minut před koncem závodu jsme přihlásili další bodovanou štiku, opět pěknou. Bez jednoho centimetru devadesát čísel dlouhou.

Tehdy jsem si vzpomněl na Nekonečný příběh. Na filmovou pohádku, jíž jsem v dětství viděl nejméně pětkrát. Létající pes Falco v ní malému bojovníkovi Atrejovi dává do života mimořádnou radu: Nikdy se nevzdávej a štěstí si tě najde samo. My se nevzdali, řetězec potíží nás nezlomil. A najednou jsme směřovali k úspěšnému výsledku, protože jen čtrnáct posádek z šedesáti mělo chycené aspoň dvě bodované štiky. A z nich jen osm posádek mělo buď tři bodované, nebo dvě velké zubaté.

Po vypuštění úlovku zpět do jezerního živlu jsem si rovněž uvědomil, že také u naší druhé velké štiky se objevili švédští blonďáci. Právě ti, kteří na nás v pátek večer volali, ať věci bereme tak, že v závodě budeme mít štěstí.

Necelou hodinu před koncem dvoudenního Lapland Pike 2019 jsem poněkud netradičním způsobem ulovil tuto štiku – 89 cm. V součtu obou soutěžních dnů to znamenalo jediné – vrátila nás mezi nejlepší týmy letošního ročníku slavného severského závodu v lovu štik. Foto Michal Mištera
Výsledky mezinárodního závodu v lovu štik přívlačí – Lapland Pike 2019. První desítka.

Ve světle toho se stal zajímavým i fakt, že jen pět minut poté, co jsme vyfotografovanou štiku pustili zpět, jsem o třicet metrů vedle měl další záběr podobného druhu. Po celodenní dřině bez výsledku přišly hned dva záběry krátce po sobě.

Ten samý wobler kdesi pod hladinou ztěžknul. Přisekl jsem, ryba se pomalu rozjela, ale po pár metrech tah ustál. Štika, která zcela určitě byla bodovaná, zřejmě držela nástrahu mělce v kraji tlamy.  

Jak se záhy ukázalo, kdybychom tuhle štiku dostali do člunu na měrnou desku, jistojistě bychom na Lapland Pike 2019 stanuli na bedně. Protože však na ‘kdyby’ se v životě nehraje, obsadili jsme 7. místo. Pozici, která vzhledem k řetězci potíží, jež nás na cestě na sever i v Laponsku samotném provázely, byla podobně cenná, jako bychom na bedně skutečně stáli. Jako bychom se provláčeli ke hvězdám a zvedli nad hlavy pohár vítězů.

Účastníci Laplandu, resp. všech devět českých týmů na mezinárodím Lapland Pike 2019.
Konec dobrý, všechno dobré. Je čas vypravit se na cestu zpět. Na cestu dlouhou více než 2200 kilometrů.

Mimochodem, budete-li se vracet v noci z dalekého švédského severu dolů na jih, dejte si při projíždění rozsáhlou lesnatou krajinou Laponska pozor na srážku s toulavými losy. Ten, který majestátně vyklusal z lesa v okamžiku našeho projíždění noční tmou, nám naštěstí před auto neskočil. Měli jsme velké štěstí…  

Václav Fikar

Na tomto místě bych rád ještě jednou poděkoval za pomoc těmto lidem: Greger Jonsson, Josef Zahrádka, František Čáha, Jessica Öberg, Roine Öberg, Björn, Jörgen, Björn a Jesper z týmu Jigger.Nu a Bohumil Graman (za navázání speciálních háčků pro nástrahy do trav).

Přečteno: 8 131 (poslední aktualizace 30. 4. 2020)zdroj: Google Analytics




2 thoughts on “Cesta plná trní aneb Jak jsme na Lapland Pike 2019 chytili úspěch

  1. Blahopřeji, pane Fikar. Tomu říkám zážitek. Ať vám to chytá i v letošním roce!

Komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..



NEJNOVĚJŠÍ PŘÍSPĚVKY:

Co nevidět uvidíte. Fotografie ze severu

V sobotu 6. dubna začíná výstava mých fotografií ve Výrovském mlýně v Břehách u Přelouče. Vernisáž výstavy nazvané “Laponsko” začíná v...

Předprodej Drahouška začíná hned po Velikonocích

Mládí je v trapu, ale do důchodu hodně daleko. A někde mezi tím blázinec všedních dnů. Veselé příběhy ze života roztržitého chlapa,...

Laponsko. Výstava fotografií z dalekého severu začíná 6. dubna

V prostorách Výrovského mlýna v Břehách u Přelouče se od konce března do poloviny května uskuteční výstava mých fotografií nazvaná “Laponsko”....

Odtajněno. Autorkou obálky nové knihy je Magda Kadlecová

Oficiální 30-denní předprodej mé nové humoristické knihy “Drahoušek na česneku” bude zahájen v závěru března, a to výhradně jen na webu...

Obálka knihy Drahoušek na česneku v příštím týdnu

Do zahájení oficiálního předprodeje mé zbrusu nové knihy “Drahoušek na česneku” zbývá přibližně šest týdnů.

Pokud vás ale už nyní zajímá,...

Drahoušek na česneku. Den zahájení předprodejní kampaně nové knihy se blíží

Byl váš první sex podle vašich pubertálních představ, nebo nabral docela jiné obrátky tak, jako ten můj?

Máte i vy milující sousedku,...

Top