Stalo se to před rokem. Procházel jsem kolem rezivějícího vlnitého plechu, obepínajícího fotbalový stadion chebské Lokomotivy, když mě najednou z hlubokého vnitřního ticha vytrhl chraplavý výkřik: Hoď tam Lafatu!

Hoď tam Lafatu? Cože?

Trvalo mi dvě vteřiny, než jsem pochopil. A vzápětí – ulice neulice – jsem vybouchl smíchy. Někdo z diváků (nebo snad trenér?) tímto výkřikem radil hráčům, jak strhnout vítězství na svoji stranu. Přesněji – během utkání krajského přeboru řval na některého z nich, aby nasimuloval pád v pokutovém území. Stejně jako kapitán slavné pražské Sparty a český fotbalový reprezentant David Lafata v březnu 2015. Na konci utkání Sparta – Teplice.

Tehdy – po zpracování míče v pokutovém území, kdy byl obklíčen třemi protihráči – vyskočil a letěl po hlavě směle vpřed (aniž by se ho kdokoliv dotknul), až dopadl na zelený pažit. A hlavní rozhodčí měl ve zlomku sekundy jasno. Byl nekompromisní. Nařídil penaltu, kterou Sparta minutu před koncem zápasu proměnila, čímž vyhrála 1:0. A tak se udržela ve hře o titul.

Druhý den byl fotbalista Lafata všem fotbalovým konzumentům jenom pro smích. Jeho hereckou etudu, která zajistila železné Spartě slavné vítězství nad Teplicemi, se bavili na internetu, v práci, u pokladny v supermarketu, v hospodě… Všude. A tak se kapitán Sparty o dva dny později omluvil, když řekl, že pád “přihrál” (všichni viděli, že “nahrál”) a že na to není pyšný.

Jenže… Rok se sešel s rokem a opět přišlo jaro. Trávníky se znovu zazelenaly a na ně se vrátily i kopačky a český fotbal. A boj o titul. A když boj o titul, tak i s hercem pražské Sparty Davidem Lafatou.

Lafi, jak zní jeho přezdívka, se po roce znovu zviditelnil ve velkém vápně. Tentokrát v pražském derby s Duklou, a to znovu za nerozhodného stavu na konci utkání. A opět na sebe upoutal pozornost tak, že následující den po utkání snad všichni příznivci sportu v této zemi jeho “oskarový” výstup v nastaveném čase rozebírali. Včetně mých kolegů, kteří toho dne neřešili vůbec nic jiného. A tak jsem si díky nim jméno Lafata připomněl a doma si vše přehrál…

Jak jsem právě uvedl, tentokrát Lafi zářil v prodloužení normální hrací doby. Konkrétně ve třetí minuté nastavení. Sparta, která nutně potřebovala vyhrát, aby si udržela byť jen nepatrnou naději na letošní titul (zvlášť před víkendovým zápasem s vedoucí Plzní), se tlačila před branku soupeře a ve velmi krátkém sledu po sobě přišly tyto situace:

90.+2. minuta: – neodmávaný ofsajd sparťana Jiráčka. Jiráček se pohyboval v ofsajdové pozici, následně se zapojil do hry. Prostě ofsajd.

Mělo se pískat (ve prospěch Dukly), ale nepískalo…

90.+2. minuta: – neodpískaný faul sparťana Jiráčka. Jiráček držel hráče Dukly pravou rukou kolem krku, poslal ho k zemi a pak hlavičkoval. Faul.

Mělo se pískat (ve prospěch Dukly), ale nepískalo…

90.+2. minuta: – údajná ruka hráče Dukly Štetiny. Jenže Štetina hrál hrudí či ramenem. Nikoliv rukou.

90.+3. minuta: – faul sparťana Lafaty na brankáře Dukly Radu – na brankové čáře. Lafata se snažil dohrát akci. Důrazně atakoval brankáře, který držel míč před brankovou čárou, opakovaně do míče kopal, při tom také kopl brankáře do ruky. Píšťalka rozhodčího ale zůstala němá.

Mělo se pískat (ve prospěch Dukly), ale nepískalo…

90.+3. minuta: – naštvaný brankář Rada v reakci na tento atak lehce strčí otevřenou dlaní do čela Lafaty. Oplácí. A Lafata, toho času za brankovou čarou, předvádí něco neuvěřitelného. Přestože se jednalo o lehké postrčení, sedící Lafi přepadává na záda. Dlaněmi se chytá za obličej a obrací se do sítě. Jako by ho zasáhl elektrický paralyzér… Jako by dostal dělo od Klička… Nebo jako by brankářova dlaň pálila tisíci stupni Celsia…

A nyní se ozývá hvizd rozhodčího. Sudí trestá brankáře Dukly červenou kartou, tedy vyloučením ze hry, a v 93. minutě nařizuje penaltu. Penaltu, která rozhodla zápas ve prospěch Sparty.

Konečně se písklo (ve prospěch Sparty)…

Hlavní rozhodčí Komárek po utkání uvedl do zápisu, že penaltu v nastaveném čase odpískal za ruku Štětiny, ta však spíše nebyla než byla, jak ukázaly všechny televizní záběry. Navíc údajnou ruku odpískal s několikavteřinovým zpožděním. Až když se gólman Dukly dotknul útočníka Sparty. Fanoušci i fotbaloví odborníci proto měli na sociálních sítích jasno: rozhodčí není hloupý, svůj fatální zkrat (zkrat, nebo záměr?) v závěru musel nějak přiměřeně vysvětlit.

„Když to shrnu, byl tam nepotrestaný ofsajd Jiráčka, nepotrestaný faul Jiráčka, nepotrestaný faul Lafaty. A až pak potrestaný úder Rady,“ zhodnotil situaci šéf rozhodčích Miroslav Tulinger.

Co po tomhle všem říct…? Český fotbal jsem přestal sledovat před dvaceti lety. Už tehdy mi Slavkovský les, České středohoří či Šumava přišly mnohem zajímavější, napínavější a zdravější. Už tehdy jsem měl tuzemský fotbal za hlubokou žumpu, která zatraceně smrdí (a já smrad fakt nemusím). A páni rozhodčí s kanonýrem Lafim mi to teď společně jen připomněli.

A jiným naopak otevřeli oči. Minimálně jednomu z mých kolegů určitě. Dosud velký fotbalový fanda, doslova chodící fotbalová encyklopedie, po zmíněném pražském derby řekl, že s českým fotbalem definitivně končí. Tak jako kdysi dávno já.

Mimochodem… Vůbec bych se teď nedivil, kdyby se pobízející výkřik: Hoď tam Lafatu! (= nasimuluj pád ve vápně) začal ozývat i na dalších fotbalových hřištích, nikoliv jen v Chebu. Rozhodně má našlápnuto k zlidovění a tedy i k nesmrtelnosti… (smajlík)

Václav Fikar