Jestli se nějakému umění budu muset teprve naučit, pak je to shopping. Nakupování. Protože v téhle disciplíně jsem zatím velmi slabý. Jeden z nejslabších, pokud ne vůbec ten nejslabší. 😀 Snad proto, že jsem se narodil ve znamení Vah…

Příklad. Stojíš v oddělení sušenek a v levé ruce držíš Horalku, v pravé Tatranku. Obě lískooříškové, obě mají stejný tvar, obě jsou prakticky za stejnou cenu. Dlouho přemýšlíš, na kterou z nich máš větší chuť. Tohle dilema řešíš dobré dvě minuty. Až se nakonec pro jednu rozhodneš a hodíš ji do košíku.

Jenomže…

Na cestě k dalšímu regálu ti dojde, že Tatranka ti bude chutnat víc. Asi. A tak Horalku vrátíš a vezmeš si přece jenom Tatranku. 😀 Uleví se ti, že jsi se nakonec dobře rozhodl.

Jenomže…

Na cestě k dalšímu regálu si vzpomeneš, že minule ti Horalka dost chutnala. Prostě ti sedla. A tak se vrátíš a sušenky vyměníš. Vezmeš si Horalku. 😀

Najednou si ale přestaneš být jistý úplně vším, a tak raději začneš louskat mikroskopickým písmem napsané složení obou výrobků, aby sis vybral zdravější sušenku, když už se nemůžeš rozhodnout. Složení je ale prakticky stejné, a tak přece jenom zvolíš Tatranku. 😀

Jenomže…

Už po pár krocích si uvědomíš, že si nejsi svým rozhodnutím úplně jistý. Přece jenom chtěl si víc Horalku… A tak se vrátíš zpět. Pro ni. U regálu ti ale dojde, že jsou to jenom blbé sušenky a že se chováš jako idiot.

Jenomže…

Mezitím tvé podivné chování v oddělení sušenek zaujme pracovníka ostrahy kdesi vzadu u kamery, a tak se, kde se vzal, tu se vzal, za rohem začne courat pracovník ostrahy v civilu, který z tebe nespouští oči. Protože je nenápadný, všimneš si ho. A abys nebyl za idiota, popadneš první sušenku, která je po ruce – BeBe Dobré ráno… 😀

A podobně to mám s mnoha dalšími potravinářskými komoditami. Nakládanými okurkami, jablky, oříšky nebo třeba s těstovinami. Prokletí Vah už je zkrátka takové 😀

O tom, že na umění nakupovat budu muset ještě hodně zapracovat a osvojit si všechny jeho důležité techniky, svědčí můj následující příběh. Je docela čerstvý.

V úterý ráno, sotva skončily vánoční svátky, sedím nad rozepsanou knihou, posrkávám kafe a vychutnávám si makový koláč, který jsem si přinesl z cukrárny odvedle, když z radia zaslechnu reklamu na povánoční výprodej v Kika. A protože můj nový byt toho tolik potřebuje, dostal jsem spontánní nápad. Ok, jedu do Plzně. Budu utrácet. Pořídím do obýváku nějaké křeslo (pro hosta), zvedl jsem se od kompu.

No, pominu teď podružné informace, jako že cesta pro křeslo do Plzně mě stála dvě šlápnutí stejnou botou do psích exkrementů (první před mým domem, druhé na parkovišti u nákupního centra) nebo že jsem u Černic minul Exit 76 a nesjel z dálnice, protože jsem zrovna bubnoval do volantu (ok… nové album Metallicy mě fakt bere), budu se držet jen shoppingu.

Jak jsem již předeslal, nakupování je moje “parádní” disciplína. V Kika jsem strávil zhruba dvě hodiny. Přeskočím je, protože sotva koho zajímá, kolik lampiček jsem za tu dobu držel v ruce nebo do kolika křesel jsem se posadil. Podstatný je výsledek. A tím bylo, že jsem si žádné křeslo nevybral. U pokladny jsem zaplatil pouze za odkapávač na nádobí, sadu ramínek, polštář a dvě karafy. Proč jsem si koupil dvě a ne pouze jednu, fakt netuším. 😀

Jelikož se mi ale takový nákup zdál na dosud ujetých 130 kilometrů pro křeslo trochu hubený, koupil jsem si vedle v Olympii ještě svetr, přestože svetrů mám ve skříni dost (rozhodně víc než křesel), a funkční boxerky pod běžecké kalhoty. Obojí zřejmě jen pro vnitřní pocit. Pro jakési ospravedlnění, že jsem do Plzně nejel nakupovat zbytečně 😀

Tečku této cestě za křeslem jsem nasadil u vstupu do jednoho z obchodů v Olympii, když jsem nahlas pozdravil prodavače, jehož jsem zaregistroval jen tak letmo, periferním viděním. Tím domnělým prodavačem ale byla 2D maketa Jaromíra Jágra. Placatý Džégr z papundeklu. Jak jsem si všiml hned poté, co se nahlas rozesmály skutečné prodavačky… 😀

Co dodat… Když jako chlap začínáš ve 43 letech nový život, je to záhul. Dobře ti radím. Začni ho tím, že se naučíš efektivně nakupovat… 😀

Václav Fikar