Kletba sumčích kartáčů: Naslepo. A natvrdo!


Datum publikace: 13-01-2011, 16:51 v Rybářské storky.

Berounku pod Berounem lemují zleva skály, napravo ve směru na Srbsko člověk občas vyplaší bažanta. Řeka tady ještě rozhodně nepřipomíná českého velikána. Spíš jen střední tok běžné velikosti. S průměrnou šířkou kolem pětadvaceti metrů to ani jinak nejde.

Níž po vodě se už ale její proud zklidňuje a Berounka začíná připomínat řeku, kterou mohou obývat těžkotonážní sumci. Tam někde už člověk začíná potkávat pramice rybářů, uvázané mezi vrbami, a tam někde jsme se ztratili ve druhé polovině léta. Znovu sumcům v patách!

Mít však jen jeden jediný víkend na jejich nalezení a také uloven (navíc podle předpovědi slunečný víkend) vyžaduje od rybáře úsilí na hranici sebeobětování. A také notnou dávku štěstí.  Samozřejmě jsme ve štěstí doufali, ale raději jsme mu šli naproti. Sebeobětovali jsme se. Jak?

Protože před námi byla vůbec první výprava na Berounku v této sezoně, minimálně týden jsme celé hodiny pátrali po čerstvých informacích na internetu. A nejen to.

Obvolával jsem kamarády, kteří tuto řeku bičují častěji než já. Čerstvé informace však ve skutečnosti vůbec nebyly čerstvé. Ty nejčerstvější, které jsme o výskytu a aktivitě dravých ryb zjistili, byly asi měsíc staré.

„Hele, já tam už pár týdnů nechytal,“ zasypal mě přehršlí aktuálních poznatků jeden z kamarádů.

„Sumci? Jo, počkej, před měsícem tam nějaký chlápek na rybičku jednoho slušného chytil. Ale kde to bylo, to fakt nevím,“ říkal další, který bydlí skoro na břehu Berounky. Nebo to alespoň tvrdí.

kletba sumčích kartáčů (2)

A třetí ze známých, kterému jsem volal?

„Ahoj, já už jsem druhý týden s Hankou na Orlíku. Ale týden po zahájení jsem si tam docela dobře zachytal boleny!“

Hm, týden po zahájení… Taková informace byla 20. srpna opravdu nad zlato. I proto nezbývalo, než se přímo na místě spolehnout na instinkt, a pak na již zmíněné štěstí.

Alespoň, že v nástrahách jsme měli jasno. Boxy s dvanácticentimetrovými Aresy, o něco objemnějšími Uranosy, třinácticentimetrové Tormentory a velké Slidery. Wobblery, které až dosud hrály hlavní role při našich výpravách za sumci. A pro jistotu pak několik menších wobblerů do deseti centimetrů a také větších rotaček. Člověk za sluníčka nikdy neví, kdy se mohou hodit.

Třeba právě předloni jsme na Labi pozorovali dva chlápky v trenýrkách, kteří vyvláčeli hned několik sumců do metru. V pravé poledne, za sluníčka a z proudu. Na rotačky. Zřejmě jak široce vířily ve sloupci, sumci odlepení ode dna do nich bušili jako o život. I proto s rotačkami počítáme.

Tentokrát jsme žádný konkrétní plán neměli. Tedy vlastně ano. V plánu bylo, že na místě budeme improvizovat. A podle situace přejíždět od města k městu, od vesnice k vesnici. Doufali jsme alespoň v jednoho sumce. Jenže kde ho vzít?

Čas 6:04

Trochu bloudění, trochu složitého rozhodování, kde vlastně začít chytat. Tam se nám nelíbil příliš rychlý a mělký tok, jinde zase, že řeka stála. I proto k vodě přijíždíme až po rozednění. Zastavujeme na samém konci vesnice, hned vedle plaňkového plotu staršího domku. Dál už jet nemůžeme. Právě tam silnice končí. A zatímco Michal ještě zůstává za volantem a odepisuje na esemesku, já už venku skládám dohromady svůj sumcový vláčák. Očima přitom sleduji řeku. Ovšem jen chvíli.

„Přijeli jste na ryby?“ ozve se najednou za mnou starší ženský hlas.

Ohlédnu se a za plotem u starého domku stojí šedovlasá babička s károvaným šátkem na hlavě. „No,“ usměji se a přizvednu prut, „ano.“

„Tak pojďte,“ otevírá mi babička vrátka, „pojďte se podívat na kuřátka. Ale Františkovi nic neříkejte!“

„Vy máte kuřátka?“ protahoval jsem pletenku očky pruty a v duchu si myslel něco o bláznivé babě. Vlastně jsem si říkal, co to šňupala za matroš.

kletba sumčích kartáčů (4)

Babička ale spiklenecky přikývla. „František mi vloni přinesl slepici. Pořád mi utíká dírou v plotě, málem ji roztrhal Svobodovo pes. Ale teď má kuřata.“

„Tak to je jako kočka, viďte,“ uvázal jsem obratlík s karabinkou. „Kočky se taky toulají podle svého, až přijdou s břichem. Proto mám radši psy. Jsou věrní a mazliví.“

Babička přikývla a pousmála se. Jakoby už sama někdy přišla s outěžkem.

Rozhlédl jsem se, jestli v okolním porostu nezahlédnu hlavu neznámého, přesto obávaného Františka, a vstoupil na dvorek před jejím domkem. Za ním stála kůlna a v ní ležela kvočna. I s kuřaty. „Pěkný, že jo,“ omládla nad slepičími batolaty stařenka.

Upípané žluťásky jsem jí pochválil. A jen tak pro svou radost si tam cvaknul tři fotky. Pak jsem se s ní mile rozloučil, protože řeka už mě volala.

Popoháněla mě desítkami smyčců, jako kdyby pod její hladinou srbští symfonici přehrávali Badeltův epický opus Pirates of the Caribbean. A vzadu za nimi zněly sumčí tympány…

Čas 6:16

… za jejich dunění v uších se kolem Michalova auta stáčím k řece. Můj parťák uvnitř renaultu telefonuje.

Čas 6:18

Nemusím daleko. Zastavuji se u velkého točáku mezi dvěma vrbami, který mi přišel hned do rány, a začínám ho prohazovat dvanáctimetrovým Aresem. Wobbler vodím velmi pomalu, zvolil jsem barvu červenožlutého okouna. Občasné zaplácání menšího kapra na hladině mi dává naději, že bychom přece jenom mohli nějakého pěkného dravce vyvláčet. Že by totiž do malých kaprů mohlo vletět něco velkého.

Čas 6:20

Michal se konečně přidává. Když vidí, jakým wobblerem prohazuji řeku, zavěsí do své karabinky úplně jiný typ. Dvoudílného Tormentora v barvě duháka. To abychom brzy zjistili, jaký tvar, barvu a pohyb nástrahy tady dravci budou brát. Budou-li vůbec něco brát.

Čas 6:32

Ares dopadá na hladinu daleko za točákem. Při jeho následném stahování přemýšlím o… Já už ani nevím, o čem jsem přemýšlel. Možná o nesmrtelnosti jepic. V každém případě z nesoustředěnosti mě vyrušil až prudký záběr!  V proudu za točákem přišla rána jako od sumce.

kletba sumčích kartáčů (21)

„Máš?“ vyhrkl Michal. Odpovídat jsem nemusel. Prut byl dostatečně ohnutý, aby jeho dotaz zodpověděl sám. A úvodní kopnutí přineslo i druhou odpověď. Skutečně to byl sumec!

Čas 6:34

Ryba se drží na větší hloubce, kam z proudu ujela. Opírám se do vláčáku, ona oplácí kopancem. Natvrdo! Pak přidá ještě dva údery v rychlém sledu a najednou ji přestávám cítit. Náš souboj končí. Důvod vypluje na povrch vzápětí.

Dravec téměř narovnal jeden z obloučků koncového Ownera. Co dodat? Místo jsme zvolili správné, tak brzký záběr jsme ani jeden nečekali.

Čas 6:53

Mrskáme vodu jako o život. Michalův dvoudílný wobbler se vlní točákem. O tom, že perfektně pracuje, není pochyb. Jemně vibrující špička jeho prutu totiž přesně ukazuje, jak na sebe zvolený Tormentor poutá pozornost dravců.

Čas 6:54

„Je tam!“ vykřikne můj parťák poté, co brzda jeho navijáku krátce proklouzla. „Sumec,“ opírá se do prutu.

Čas 6:59

Vousatej už se motá někde pod námi, stále ho ovšem nevidíme.

Čas 7:02

Konečně se slizoun objevuje u hladiny. Práská svými vousy, ven se mu nechce. Odhadujeme ho přes 120 centimetrů. Klekám si a připravuji chvat holou rukou. Chvat, při kterém je důležitá rozhodnost, pevný stisk, síla i rychlost. Když je sumec v klidu, pevně ho uchopím za spodní čelist a vyzvednu ho z vody. Na rosou zmáčeném trávníku, který nám nahradil zapomenutou podložku, se uklidňuje.

Čas 7:03

Sumec měří 122 cm, tetelí se Michal. Já si ale zrovna v tu chvíli víc všímám čerstvých kapek krve na svých kalhotách. Při pátrání po zdroji krve vidím, že sumčí kartáč mi nejen zbrousil, ale i natrhl kůži na malíčku.

Další z mých stop DNA, zanechaných na některé z českých řek. Tentokrát na Berounce. Z mé krve vsakované do břehů Labe, Ohře, Vltavy, Berounky nebo Úhlavy už se stalo pravidlo.

Čas 7:31

Obloha během pouhých deseti minut potemněla a začíná mrholit. Teplota je ale slušná, a tak Michalovi říkám, že přichází náš čas. Usměje se, ale jen na chvíli. Zčistajasna mu totiž u navijáku proklouzne brzda, to jak udeřil další záběr, a tak před úsměvem dává přednost záseku. Ryba popadla wobbler při vedení podél břehu, v sotva metr a půl hluboké vodě.

Zprvu se zdá, že si Michal udělá čárku za druhého sumce. Škubání ve špičce prutu a silný tah tomu nasvědčují. Jenže chyba lávky! Pod našimi nohami se asi o tři minuty později vyvaluje pupek candátího lorda Voldemorta. Tak tohle jsme nečekali!

kletba sumčích kartáčů (8)

Myslel jsem, že se mi tak velký candát jen zdá. Tak obrovského jsme za čtyři roky společného chytání ještě nedostali, a to už jsme pár kusů přes pětašedesát centimetrů vyvláčeli. Tenhle byl ale větší. Mnohem větší. Sedmaosmdesát centimetrů znamenalo Michalův osobák. A pro mě parádní materiál pro focení.

Čas 7:33

Candáta jsme pustili zpět a znovu začali bičovat vodu. O kus dál zakotvila pramice.

Čas 8:02

Chlap na pramici podebírá sumce. Tedy spíš sumečka. Odhadujeme ho tak na šedesát centimetrů. I takový ale potěší.

Čas 9:26

Od candáta jsme bez kontaktu s rybou. Proto nasedáme do auta a přejíždíme zkusit štěstí jinam. Celí zmoklí. Meteorologové sice hlásili jasno až polojasno, možná ale mysleli druhou půlku zeměkoule. Ráno ve středních Čechách sice na půl hodiny sluníčko vykouklo, pak už ale na krajinu dolehla tma s deštěm. Trvalým. Nestíhal jsem si z obličeje utírat slepené provazy dešťových kapek.

A protože v lijavci pouštěla i moje nová černá kšiltovka (kde asi soudruzi z NDR udělali chybu?), s trochou fantazie jsem v obličeji vypadal trochu jako kreveťák z filmu District 9. Rozplizlé a rozšířené rty, choboty z dešťové vody, šedě zbarvená tvář, přes ní zmáčená kapuce (při psaní tohoto dílu jsem si uvědomil, že za tip na ten film budu muset Zuzaně poděkovat).

Čas 11:48

Nové místo nás nechalo vyhořet, naštěstí už je čas na oběd. Bříška se ozývají. Nejbližší benzínka, vzdálená asi dvanáct kilometrů, nám nabízí vše, co momentálně potřebujeme. Kafe z automatu, red bull v plechovce a bagetu v průsvitném celofánu. Kafe pijeme na místě, red bull v autě, bagetu polykáme u řeky. Život rybáře na cestách má něco do sebe. Minimálně špatné stravování.

Když dožvýkávám poslední ztuhlý kousek kuřecího masa z bagety, volá mi Radim. „Ahoj Venoušku, kde chytáš?“ ptá se, protože ví, že některá naše labská sumčí místa jsou společná. Když mu řeknu, že někde úplně jinde a že se tedy nepotkáme, převypráví mi alespoň sérii úspěchů i neúspěchů z předešlých dvou týdnů.

Čas 14:12

Sjeli jsme o pár kilometrů výš po proudu. Takový výstřel naslepo, netroufali jsme si odhadnout, co nás v tažném úseku řeky může odpoledne čekat.

Čas 14:58

Ten výstřel ale vyšel. Michal si sáhl na bolena. Měří těsně přes padesát centimetrů, ale na duši hřeje stejně, jako by měl o deset centimetrů víc.

Čas 15:33

Opatrně brodím, kam jen to až jde. Když jsem už dost daleko, všimnu si, že na druhé straně se ve dřepu pohupuje mladá žena a ve vodě si čistí žabky. Můj typ. I proto ji pořád sleduji, zatímco wobblerem házím kolem sebe. A přestože jsem od ní asi třicet metrů daleko, pohled mých očí ji brzy zajede pod kůži. A možná i proto se skrz závěs svých vlasů nenápadně párkrát podívá. Prohlíží si mě. A myslí, že to nevidím.

kletba sumčích kartáčů (5)

„Abyste se neutopil,“ postaví se najednou. A tváří se docela přístupně.

„Určitě jste skvělý plavec, který by mě utopit nenechal,“ odpovídám na dálku.

„Asi vás zklamu,“ směje se, „plavu hrozně pomalu. Voda by vás dávno odnesla.“

„Tak v tom případě byste byla první holka z celé téhle vesnice, která by viděla, jak umírá rybář,“ tvářil jsem se vážně.

Odpověď ji pobavila. Ještě chvíli tam předstírala čištění, pak se usmála a pomalu odešla. „Tak ať něco chytíte,“ rozloučila se jedním ohlédnutím.

„Uvidíme,“ řekl jsem. A konečně začal soustředěně chytat.

Čas 16:09

Ta holka mi přinesla štěstí! Dočkal jsem se, a hned dvakrát. Nejprve přišel záběr při velmi pomalém vedení deseticentimetrového Nikea. Ryba ho šlukla v plné rychlosti a hned s ním odtáhla do tažné části řeky. Tam tepala do prutu tak dlouho, až postupně prozradila svou identitu. Uhodnete? Mramorové tělo, malá očíčka a dlouhé vousy… Sumec!

kletba sumčích kartáčů (17)

Měřil jen osmaosmdesát centimetrů, nicméně byl toho dne už druhý. A v takovou bilanci jsme před odjezdem na Berounku ani moc nedoufali. Po změření a vyfocení jsem budoucího buldozera této krásné řeky vypustil zpět a znovu nahodil. Už s druhým prutem v ruce. Když jsem nához potřetí zopakoval, vrtící se wobbler zblafnul další sumík. O osm centimetrů kratší.

A tenhle sumík byl nakonec poslední rybou soboty.

I když už jsme toho dne už víc nechytli, měli jsme na Berounce štěstí. To, které jsme tolik potřebovali. S Michalovými dvěma krásnými dravci plus bolenem a mými dvěma sumčíky na kontě jsme mohli být spokojení. A já tak mohl spokojeně odjet. Třeba s Vivaldiho Podzimem ze Čtvera ročních období v uších.

Mise byla splněna, podzim mohl přijít.

Václav Fikar (Český rybář, leden 2011)




Komentář

two + 9 =

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..



NEJNOVĚJŠÍ ČLÁNKY A FOTOGRAFIE / LATEST ARTICLES:

Pětiminutový sestřih z autorského čtení a křtu knihy nyní na YouTube

Pokud si chcete přiblížit atmosféru sobotního autorského čtení a křtu úspěšné knihy Když už jsem ji zbouchnul aneb Sexem k životní roli hustýho rodiče...

Křest knihy a autorské čtení v Kralupech nad Vltavou

V sobotu 16. března od 20 hodin se v baru The Patro ve středočeských Kralupech nad Vltavou uskuteční oficiální křest knihy Když už...

Příběhy z rákosových tůní. První díl čtěte právě teď v novém Kajmanovi

Aktuální číslo rybářského magazínu Kajman, které se dnes objevilo na pultech trafik i ve schránkách předplatitelů, uvádí 1. díl dlouho avizovaného seriálu Václava Fikara...

Český a slovenský archiv subkultur přinese rozhovor s V. Fikarem

Český a slovenský internetový archiv subkultur Ziny.info, který se zabývá mimo jiné mapováním hudebně undergroundové žurnalistiky z počátku 90. let minulého století, uveřejní v...

Top