Kletba sumčích kartáčů: Hodina před povodní


Datum publikace: 24-09-2010, 6:53 v Rybářské storky.

V sobotu dorazily do severních a části středních Čech povodně. Velká voda se přivalila rychle a v ohromné síle. Zkázonosný živel nás překvapil na sumčí stopě.

Pršelo bez přestání už od pátku. V noci dokonce víc než večer. Horší konec dovolené jsem si snad ani nemohl přát. Vždyť na Labi, kam jsem přijel s batohem sumčích wobblerů, se řeka za posledních čtyřiadvacet hodin zvedla asi o metr. A vážně hrozilo, že nekončící déšť nechá hladinu ještě víc vykynout a řeku promění v kanál splašků. Přesto jsme s Michalem nepropadli pocitům sklíčenosti.

kletba sumčích kartáčů (31)

Plán jsme nezměnili, a tak jsme si už ve čtyři hodiny ráno potřásli rukou na benzínce. Uvnitř jsme vysrkli horké kafe z automatu, on s cukrem, já bez, a pak zamířili do vesničky vzdálené od benzínky asi dvacet kilometrů. Tam jsme si však nezachytali. Z mála míst na břehu, která jsme mohli k vláčce využít, byla v půl páté ráno už všechna obsazena. Navzdory trvalému dešti.

Zatvářili jsme se kysele, protože jsme dost brzy vstávali a k tomu najeli zbytečné kilometry, nicméně přece jenom jsme tam získali zajímavou informaci. Od minulého týdne, kdy jsem v té vesnici vláčel naposled, byla voda aspoň o metr a půl výš! Stoupala rychleji, než jsme si mysleli. A ještě něco jsme se dozvěděli. „Ryby nejdou. Od včerejška jsme bez záběru,“ hlásil nám jeden kolega, který se vykutal z bivaku. Měl na sobě černé tričko, byl rozcuchaný a déšť ho štval stejně jako nás.

Čas 4:38

Protože už jsme ale vstali a dali přednost nečasu před vyhřátými peřinami, rychle jsme se rozhodli pro jediné možné řešení. Jen pár kilometrů odtud klokočí podél břehu slušný vracák, který za velké vody sice mění tvar, ale nepřestává se vracet. Pořád tančí při regulaci, a to bez ohledu na stav vody.

A právě tam jsme s úderem páté hodiny shodili batohy z ramen. Ve zvláštním tichu potemnělé krajiny, když déšť znovu nabral na síle, jsem ještě ani nestihl vybrat nejlepší ze sumcových nástrah, když Michal ohlásil první kontakt. Ryba, zřejmě bolen, se mu však z deseticentimetrového wobbleru vypnula.

kletba sumčích kartáčů

První hod a první kontakt! Pod kapkami deště, které se rychle prokousávaly pod naše oblečení, šlo o veskrze povzbuzující moment. A nezůstalo jen u něj. Hned s druhým hodem Míša bodoval. Půlmetrový bolen se zakrátko podíval na břeh, a než pak stačil od břehu doplavat zpět na své stanoviště, chytil Michal dalšího. Stejně velkého. To deštivé ráno začalo výtečně.

„Že bych taky zkusil boleny? Ale ne, nemám tady na ně nástrahy, bude se držet plánu. Sumců,“ mluvil jsem nahlas sám se sebou.

„Tak si vezmi ode mě,“ nabízel Míša vhodné bolenové wobblery. Jeho nabídku jsem ale nevyužil. Přijel jsem pátrat po sumcích.

Čas 5:14

Konečně se rozhoduji pro nějakou nástrahu. Tak dlouho jsem očima vyhodnocoval poměry v přikalené řece, jejíž hladina byla o metr výš než obvykle, až jsem sáhl po dvaceticentimetrovém kopytu fluorescenčně žluté barvy. Navlékl jsem ho na čtyřicetigramovou hlavičku a mrštil jím daleko do dravého proudu. Když jsem ucítil, že dopadlo na dno, začal jsem pomalu navíjet. Počítal jsem s tím, že těžké ryby budou přilepené u dna, a doufal, že moje nástraha nějaké takové protne cestu. Strašně jsem si to přál. Už kvůli tomu vstávání. A tak jsem se soustředil na informace přenášené pletenkou mně do ruky, až jsem úplně přestal vnímat, jak nepříjemně studené je to promáčené oblečení.

Když kopyto přeskákalo demarkační čáru mezi hlavním proudem a vracákem, přišlo to, kvůli čemu jsem tam vážil tak dlouhou cestu. Záběr! V drtivém útoku jsem okamžitě rozpoznal sumce. Táhl při dně jako bejk, co se v aréně rozežene za rudým šátkem, a každou chvíli praštil do šňůry ocasem. Byl plný nenávisti.

To já byl v sedmém nebi a Michal to na mě viděl. Ví, jak moc jsem si sumčí vláčku oblíbil a jak rád v posledních sezonách pátrám po ukrytých sumčích slujích, a tak mou radost také prožíval. Pro jistotu však nezapomněl připravit podběrák.

kletba sumčích kartáčů (26)

Když jsem asi po deseti minutách přitáhl sumce ke břehu, Michal zaklekl. Na mokrých kamenech čekal, až rybu vypumpuju k hladině, aby ji mohl buď podebrat, anebo chytit rukou za tlamu. V tom je dobrej.

Sumec se vzteky kroutil u dna přímo pod námi. Ve více než třímetrové hloubce. Chtěl se urvat, ale já kašlal na to, co si tři metry pode mnou myslí, a natvrdo ho začal pumpovat vzhůru. Prut šílel, ale v kalné vodě se vyvalilo první kolo.

Míša okamžitě zpozorněl. Blížila se jeho chvíle. Sumec ale pro změnu kašlal na to, co si myslíme my. Uhnul vlevo od Michala, kde se připomněl druhým vírem, a najednou bylo ticho. Vypnul se, jednoháček byl na něj krátký. Prut se narovnal a já znovu začal vnímat déšť a tlak promáčeného oblečení.

Čas 5:26

Můj boj Michala napružil. Otočil se za sebe a vyměnil bolenový vláčák za sumcový. Do karabiny zacvakl třináct centimetrů dlouhý Tormentor. Pak jím mrštil přes tišinu do zurčícího proudu. Na záběr čekal jen pár vteřin. V ševelu deštivých kapek, které soustavně masírovaly hladinu, najednou brzda jeho Pennu proklouzla. Zrovna když jsem vyměňoval nástrahy v karabině.

Rychle jsem zvedl oči směrem k Michalovi a zahlédl ho v záklonu s parádně ohnutým prutem. Jako by držel opratě splašených koní. Bylo to skoro neuvěřitelné, ale pouhý hod poté, co se mi vypnul první sumec, přišel jemu druhý.

Trvalo asi deset minut, které byly napínavé, než jsem mu u břehu vložil palec do tlamy, pevně ho chytil a vyzvedl na břeh. Pak už jsem s ním nechal Michal samotného. A zatímco on ho měřil, švihl jsem prutem. Dvanácticentimetrový Ares šplouchl o hladinu a vzápětí jsem ho pod ní zatáhl. A než si stačil uvědomit, kolikrát se v proudu zakymácel, i jeho uchvátil sumec. Třetí sumec na třetí hod. Michal sotva stihl doměřit toho svého.

Tenhle už se mi ale z nástrahy nevykopal. Po pěti minutách byl u břehu, i když se s tím nerad smiřoval, a Michal mi oplatil vyzvednutí sumce na břeh. Jeden bez druhého bychom se tam neobešli.

kletba sumčích kartáčů (15)

Byl to zvláštní, ale nádherný pohled. Před námi na mokré zemi najednou oddychovali dva unavení sumci. Jeden, Michalův, měřil 112. A můj – 103 centimetry.

A když už se stalo, že jsme je chytli téměř současně, vyfotografovali jsme se s nimi. Každý z nás zapózoval s oběma, abychom měli památku na to požehnané ráno. A jak jsem je fotil s Michalem, znovu jsem přestal vnímat déšť. Byla to letos už třetí přívlačová výprava za sumci, která se povedla. A my uprostřed lijavce zářili radostí. Byla to temná oslava uprostřed nevlídných časů.

Čas 5:42

Michal si ode mě půjčuje kopyto fluorescenčně žluté barvy. To, z jehož háčku se mi vysvobodil první sumec. Znovu nahazujeme. Nechceme z toho kousku dne, kdy jsme se ocitli ve správnou chvíli na správném místě, promeškat ani vteřinu.

Po druhém hodu kopytem znovu zabzučela brzda jeho navijáku. A znovu jsem zahlédl zakloněného Michala s ohnutým prutem, kterého překrýval závoj z deštivých kapek. I tahle ryba kladla silný odpor. V prvních vteřinách dokonce možná největší. V již pěnícím proudu táhla, jako kdyby se tím živila.

„Člověče, tak tenhle bude parádní,“ těšil jsem se na dalšího sumce. Marně.

Silný odpor ryby trval asi jen minutu a půl, pak výrazně oslabil. A my u břehu podebrali candáta podseknutého za hřbet. Dvaašedesát centimetrů.

Bilance pouhé hodiny strávené u kalné vody byla výtečná. Dva boleni a dva sumci, na které jsme si sáhli, plus jeden vypnutý bolen a jeden vypnutý sumec. A k tomu jakýsi zvláštní příplatek. Potěžkání podseknutého candáta.

Čas 6:50

Dál silně prší. Od vytažení candáta už jsme s rybami ztratili spojení, a tak se domlouváme, že pojedeme domů. Usušit se, zahřát a nasnídat. Každý však jedeme jinam. Zatímco já řadu kilometrů do vesnice, kde jsem byl s rodinou ubytovaný, Michala čeká o dost delší cesta. Domlouváme se, že až si odpočineme, zavoláme si a sejdeme se znovu na tom samém místě.

kletba sumčích kartáčů (33)

Čas 7:11

Vracím se.  Silnice jsou durch, stěrače nestíhají čistit sklo od deště, od kol projíždějících aut stříká voda na všechny strany. Místy se na vozovce tvoří rozsáhlé louže.

Čas 10:38

Posílám Michalovi SMS, že za chvíli nasednu a vyrazím zpět k vracáku, kde se nám ráno tolik dařilo. Pořád prší, například malý potůček v obci, kde jsem pobýval u příbuzných, je najednou plný až po okraj.

Čas 11:03

Sotva po pár kilometrech, kde se normálně silnice mírně svažuje, zahlédnu policejní uzávěru. A také policisty. Muži v uniformách tři řidiče včetně mě vracejí, tudy už se nedá projet. Silnice zmizela v jezeře. Vracím se zpět. Po příjezdu volám Michalovi, že rybolov padá, že si zavoláme večer, kdy už bude silnice znovu průjezdná. To jsem si myslel.

Čas 11:23

V bytě u příbuzných pouštím ČT24. Teprve teď zjišťuji, co se vlastně děje. Že na Liberecko dorazily povodně v ničivé síle a že Liberecko nebude jediné, kde má velká voda bořit. Už za chvíli.

Čas 13:49

Vyhlédnu z okna a venku vidím srocení lidí. Obcí se žene velká voda. A dál rychle přibývá. Zahlédnu hasičský vůz i krumpáče v rukou hasičů. Z okna na druhou stranu vidím, jak z pískoviště v areálu školky plní pytle pískem. Do skladu prodejny Jednoty, kterou provozuje Vietnamec, se dostala voda, hasiči ji odčerpávají.

Čas 14:08

Venku jsem našel kus zmačkaného igelitu, který jsem si přehodil přes zrcadlovku, abych ji chránil před deštěm. Když už mě tady velká voda uvěznila, začínám fotit místní drama. Do mírného svahu jedné z příjezdových cest míří červené auto. Valící se voda je ale neskutečný živel.

kletba sumčích kartáčů (30)

Auto jede čím dál pomaleji a někteří lidé sledují, jestli situaci ustojí. Najednou s ním voda začíná smýkat a vůz klouže nezadržitelně dolů, odkud přijel. Řidič měl štěstí, že ho proud neodhodil na zeď po jeho levé straně. Otáčím se a zahlédnu asi dvanáctiletou dívku, jak v náručí přenáší přes ulici svou mladší sestru, která pláče. Strachem. Ulicí se valí voda. Tento silný moment fotím.

Čas 14:10

“Pane, to je vaše auto?“ vyruší mě z fotografování mužský hlas. Hasič ukazuje na parkoviště, kde stojí už jen jediný vůz. Ten můj. Ještě před hodinou bylo plné, teď ale nikoliv. Parkoviště zmizelo pod vodou, je jí tam asi deset až patnáct centimetrů. „Musíte si hned přeparkovat, jinak o to auto přijdete.“

A mně konečně dochází, že z naplánované víkendové výpravy po sumčích stopách už nebude vůbec nic…

Václav Fikar (Český rybář, listopad 2010)




Komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..



NEJNOVĚJŠÍ PŘÍSPĚVKY:

Ještě to stihneme. Darujte pod stromeček knihu s věnováním přímo obdarovanému

Zvažujete-li pro příbuzné a známé speciální dárek, který by vyčaroval úsměv ve tváři a později i smích, co takhle novou knihu?...

V pondělí 2. 12. v Sokolově. Na autorském čtení

Po Praze Sokolov. V pondělí 2. prosince se v Městské knihovně v Sokolově uskuteční druhé autorské čtení z mé nejnovější knihy...

Reportáž z bláznivého křtu Drahouška v Praze na YouTube

Na YouTube již můžete zhlédnout průřez dlouhým sobotním hudebně-literárním večerem v pražské Hlubině, v jehož rámci došlo na křest mé nové...

Křest Drahouška na česneku v Hlubině byl skvělý. Děkuji všem!

Co k sobotnímu večeru říct? Zatímco v ulicích Prahy bylo listopadově nevlídno, v natřísknuté Šenkýrně Hlubina na pražském Smíchově panovalo docela...

Místa na pražský křest Drahouška na česneku už nejsou. Kapacita Hlubiny je naplněna

Sobotní křest mé nové knihy Drahoušek na česneku ve smíchovské restauraci Šenkýrna Hlubina, který je součástí hudebně-literárního večera, se může těšit...

Top