Jsem sice bronzový z Říma, ale nevstávám teď o hodinu později, říká český slamer Vašek z Aše
Stal se prvním českým slamerem, který výrazně uspěl na velké soutěži v Evropě. Tuzemští slameři pak slavili jeho italský úspěch nadšeně a stylově. S nadsázkou a humorem psali o „Haškovi z Aše“ a českém slamovém Naganu.
On sám však úspěch v cizině nijak nepřeceňuje. Dál stojí nohami pevně na zemi. Vašek z Aše. Muž, který v prosinci na slamovém Euru v Římě vybojoval bronz, čímž si řekl o letenku do brazilského Rio de Janeiro. Na zářijové Mistrovství světa 2023 ve slam poetry.
Přestože slam poetry je v Česku populární a má početnou diváckou obec, stále potkávám lidi, kteří netuší, o co se jedná. Když tedy zazní slam poetry, jaký druh umění by jim měl vytanout na mysl?
Žádná oficiální definice toho, co slam poetry je, vlastně neexistuje. Sami umělci, kteří se v českém slamu pohybují, se už dvacet let snaží najít jednoznačně stručnou odpověď. Takže nedokážu odpovědět jedním nebo dvěma slovy.
Poetry je poezie, básnictví. Ale ve spojení se slam… Jak tady chápat slovo slam? Jako bouchnutí?
Ano, je vypůjčené z punkové terminologie, kde slam znamená bouchnout, udeřit, nebo praštit. Takže ano, jedná se o specifickou formu poezie, která by měla praštit. Do diváků v hledišti.
Takže slam poetry je něco zcela odlišného než recitování veršů Máchy či Wolkera před školní tabulí. Kým jsou slameři víc? Básníky, nebo herci?
Umělci, kteří oscilují mezi básníky, performery i herci. Myslím, že od všeho trochu.
Čím konkrétně se liší slameři od klasických básníků, o nichž se učíme ve škole?
Určitě jsme současnější ve zpracovaných tématech i formě prezentace textů. Mnoho slamerů jsou konceptuální umělci a s „echt“ poezií, kterou si někteří lidé možná představují, mají opravdu málo společného. Od básníků ze stránek školních učebnic se odlišujeme aktuálností a úderností.
Kým se cítíte být vy? Jste víc moderním básníkem, nebo performerem? K jaké z vícera poloh, které soudobá slam poetry objímá, máte vnitřně nejblíž?
To je zajímavá otázka. Myslím, že spíš jsem performer. Slovo je pro mě jen prostředek ke sdělení určité informace. Aby celé moje sdělení doteklo k lidem co nejrychleji, je postaveno na performaci. Rychlé, široké a divadelní.
Je mezi českými slamery víc básníků, nebo performerů?
Znám mnoho lidí, kteří jsou víc performery, tedy spíš herci. A pak mnoho skvělých textařů, kteří hrát před diváky nepotřebují, protože ví, že jejich text vše utáhne sám.
Zmiňujete aktuálnost… Texty slamerů jsou skutečně o všem, co nás obklopuje a čím žijeme. Od nákupu v supermarketu až například po strasti s používáním nejmodernějších výdobytků století informačních technologií. Vy sám v textu Čekání dokážete ve třech minutách vtipně shrnout, podle mého soudu geniálně, jak všichni od narození až do konce žijeme jen čekáním na něco. A o kolik roků života nás neustálé čekání připravuje. Je vaší motivací otevírat lidem oči a přimět je zamyslet se nad sebou? Nad našimi životy?
Právě u tohoto textu jsem měl potřebu popsat šeď lidského života, která je kolikrát trochu depresivní. Zpracoval jsem ji odlehčeně, s humorem, alespoň zpočátku, až k závěru, který podle mého už tolik humorný není.
Ale neomezuji se tematicky jen na vykreslování našich životů a dějů s nimi úzce spojených. Snažím se mít maximálně široký záběr všemi směry. Kdybych se při psaní omezoval pouze na šeď života, velmi brzy bych se vyčerpal.
Kolik textů za rok připravíte do podoby, kdy s nimi můžete před diváky? Zajímá mě to i jako prozaika, který ví, jak těžce se kvalitní texty někdy rodí.
Myslím, že za uplynulý rok se jednalo o čtyři. Počítám pouze ty, které už aspoň jednou zazněly veřejně před diváky.
Tohle číslo je v porovnání s jinými slamery velmi nízké. Například Anatol Svahilec je nesrovnatelně produktivnější. Tuším, že napíše tři texty za měsíc, což je nepředstavitelná porce.
Pro mě je slam poetry stále jenom koníček. Po soutěžích jezdím pouze občas, takže není na mě vyvíjený tlak na počet nových textů. Je ale pravdou, že v letošním roce se chci polepšit a připravit textů víc. Přece jenom čtyři za rok je slabota.
Neumím posoudit, jestli jsou čtyři texty za rok malé číslo. Už jenom proto, jak důležitá je jejich kvalita. Pokud vzniknou čtyři úspěšné texty, pak myslím, že se jedná o solidní číslo. Abych se ale vrátil ke slamu. Ve vašich textech mnoho veršů nezní…
V poslední době jsem se přeorientoval z poezie na prózu. Zdá se mi bližší tématům, o kterých píšu. Rým by v daných textech byl uměle našroubovaný. Próza je svobodnější a snazší. Poezie, pokud chcete zachovat rytmus a smysluplné rýmy, je těžší. Autor se víc nadře.
Říkáte, že se slam poetry jezdíte jen občas. Jak jsem však měl možnost sledovat, závěr roku jste měl docela hektický. A možná nejen závěr roku. Kolik vystoupení jste v roce 2022 absolvoval?
Před pár dny jsem se díval do kalendáře a spočítal je. V uplynulém roce jsem měl plus mínus devadesát akcí.
To už je kolotoč, myslím…
Ano, počet akcí byl docela vysoký.
Vystoupení Vaška z Aše jsem za poslední dva roky viděl třikrát. Poprvé zhruba před dvěma roky na soutěži před chebským Špalíčkem, naposled znovu v Chebu. O Vánocích ve vyprodaném Západočeském divadle. Dva roky mohou být, ale také nemusí být dlouhá doba. Proměnil jste se za onu dobu? Posunul nějakým směrem? Zbavil jste se například trémy?
Musím přiznat, že trému z vystoupení před diváky mám stále stejnou. Možná proto, že slam není ani tak o mně, ale o publiku. A publikum přijde pokaždé jiné. To se mohu uklidňovat počtem akcí, které mám už za sebou, jak chci, ale nervozitu pociťuji stále.
A co se týče ostatního, myslím, že k nějakému zlepšení u mě došlo, ačkoliv tohle by měli posuzovat diváci.
Obecně mohu říct, že když člověk začíná se slamem, tak je s velkou pravděpodobností nevypsaný. A hledá se. Hledá svůj styl, hledá svoji ideální autorskou polohu. A potřebuje čas, než vykrystalizuje ve slamera, kterého berou jak diváci, tak ostatní slameři. A než se stane aktivní součástí soupisky.
Kdy jste se zamiloval do slam poetry? Co vás přimělo naskočit na její kolotoč?
To je docela vtipná story. Poprvé jsem slam poetry viděl v roce 2016 v Aši na divadelním festivalu Ašlerky. Tenkrát tam účinkovala velmi silná soupiska. Dr. Filipitch, Anatol Svahilec, Tukan a ještě někdo. Šel jsem se na ně podívat jako neznalý divák, protože na festival Ašlerky jsem chodil pravidelně.
Vystoupení bylo super a bavilo mě. Bavili mě umělci a bavily mě jejich texty. Tehdy mi bylo čtrnáct, nebo patnáct a vůbec jsem nepřemýšlel o tom, že bych někdy byl aktivní součástí této skupiny.
Později jsem se začal seznamovat s některými lidmi z aktivní slamové skupiny, až v roce 2019 přišel zásadní zlom. Můj kamarád Hanzi pořádal v Aši slamovou exhibici, protože on už ve slamu trošičku aktivně plul, a sháněl lidi pro vystoupení.
Pořádal arénu, tedy specifický žánr, kde vystupují dva soutěžící proti sobě. A do arény jsem byl přizvaný já, který neměl ani jeden text. A který vůbec netušil, jak co funguje. Rychle jsem něco napsal a vzápětí zjistil, že slam mě baví.
Tak jsem se přihlásil na Open Mike v Praze a od té doby už ve slamu jedu.
V Praze jste tehdy zvítězil. Napadá mě, jakými emocemi jste si při svých prvních vystoupeních prošel?
První slam byl neoficiální v Aši s Hanzim, druhým byl již oficiální v pražském Crosss Clubu. V obou případech byly emoce podobné. Hlavně stres a tréma.
Více nervózní jsem byl ale v Crossu. V Aši jsem lidi znal a o moc mi tam nešlo. Večer byl sice hodnocený, ale já ho bral tak, že si jdu prostě jen zkusit novou věc. A šel jsem do arény s tím, že slamu se věnovat nebudu.
Netušil jsem ale, kolik emocí se dokáže ve vystupujícím člověku proměnit během jediného večera.
V pražském Crossu tehdy účinkovala poměrně silná soupiska slamerů z celé republiky a mně se podařilo vyhrát. Kvalitativně jsem byl strašný, ale pocitově se jednalo o akci, na kterou se nezapomíná. První obrovský stres, ale současně velký úspěch. Byla to euforie.
Dnes bych tam samozřejmě vystoupil s jinými texty, ale každý máme nějaký start. Ten můj dnes vidím jako příšerný, ale jak říkám. Každý někde nějak začínáme.
Jako píšící autor vím, že vše je o nápadech a myšlenkách. Jinak se ale tvoří ve dvaceti a jinak v padesáti. Dnes, když mě během čekání ve frontě v supermarketu něco napadne, tak si myšlenku musím okamžitě poznamenat. Protože za půl hodiny si už nebudu přesně pamatovat její gró a textovou strukturu. Jste o generaci mladší, proto mě zajímá, jak píšete vy? Líbá vás múza od rána do večera a nápady přicházejí shora samy, nebo se musíte do psaní tlačit?
No… Tady jsem myšlenkově trochu rozkročený. Ve slamu platí pravidlo, že se nemají opakovat stejné texty na stejné štaci.
Když jedu do města, kde už jsem vystupoval několikrát, tak napíšu nový text. Do něj se ale musím tlačit, jak říkáte. Nevychází úplně z múzy, což je dané tím, že jedu tam, kde se nemohu opakovat a musím vystoupit s něčím novým. Tohle ale častokrát dopadne špatně. Takový text pak zazní jen jednou a už nikdy ho neopakuji.
A pak jsou dny, kdy mě něco napadne. Mozek se myšlenky chytne a drží se jí. A já ji později rozpracuji do textu. A něco z té myšlenky vznikne.
Autoři se ale nemohou spoléhat jen na to, že je opakovaně budou líbat múzy a neustále jim budou padat do klína skvělé nápady. Ono se pak může ukázat, že recyklují starší nápad. A na to se snažím dávat pozor.
Není zkrátka dobré spoléhat se jenom na to, že vás jednou za čtvrt roku napadne něco mimořádného. Protože syndrom vyhoření je potom reálným strašákem.
I proto se od nového roku snažím k psaní textů přistupovat víc řemeslně. Uvidím, nakolik se mi bude, či nebude dařit.
Se slam poetry jste začal v roce 2019. A jen o tři roky později vybojoval 3. místo na Mistrovství Evropy v Itálii. Lišil se způsob bodování v Římě od toho, jaký známe ze soutěží Slam Poetry v Česku?
Trochu se lišil. Diváci nedostali papíry s čistými čísly, ale fix a plastovou desku, na kterou psali body. A nehodnotilo se od nuly do deseti, ale mohli připisovat i desetinná čísla.
Někdo tedy dostal 9 bodů, ale jiný třeba 9,3. Ta desetinná čísla byla v soutěži proto, aby se zamezilo výslednému shodnému skóre a tedy shodnému umístění.
Liší se evropská slam poetry od tvorby našich předních slamerů?
Musím se přiznat, že nemám až tolik naposlouchaný evropský slam. Vím ale, že třeba Britové jsou velmi specifičtí. Němci své texty hodně čtou a jsou velmi konceptuální. Často mají prozaické texty a rádi experimentují.
Na jihu Evropy, co jsem zaznamenal v Římě, preferují spíše poetické a současně velmi angažované texty. A také Česká republika je ojedinělá. Jako jedni z mála v Evropě jsme humoristé. Rozdíly tedy určitě existují.
Evropa je orientovaná víc na vážné a angažované texty, které dnes více rezonují. Ať už jsou to environmentální témata, nebo témata společenská a politická.
Protože ale toho jsou si všichni slameři dobře vědomi a tedy všichni tam přijíždějí se shodnými tématy, pak může být výhodou vystoupit na Euru třeba s konceptuálně pojatými texty, které přinášejí svěží vítr.
Kolik textů jste v Římě přednesl?
Vezl jsem jich pět. Původně jsem si však myslel, že povezu jen dva. Pak nám ale organizátoři napsali, že si máme připravit textů pět, a to kvůli počtu 24 účastníků a soutěžnímu pavoukovi. A z toho jsem byl trochu v šoku.
Výběr textů pro Euro se pak stal náročným. Vybrat text, který bude relativně lehký pro překlad, ale hlavně srozumitelný všem zemím, tedy aby v něm nezněly výhradně české reálie, kterým mohou rozumět jenom Češi, nebylo vůbec jednoduché.
Přednesl jste v Itálii také text Čekání?
Ano, jako druhý. Během vystoupení jsem si myslel, že na lidi vůbec nezabírá. Napadlo mě, že možná kvůli překladu, protože se v textu objevují dva významy. Že prostě moje slovíčkaření v Itálii nefunguje.
On však fungoval, jenom diváci nereagovali hned. Četli titulky a v danou dobu byli někde úplně jinde než já. Nechával jsem jim pauzu, kde jsem automaticky počítal se smíchem u nějakého fóru, který v Česku funguje, ale oni se nesmáli. Protože četli titulky a byli zkrátka pozadu. A to pro mě bylo velmi těžké.
V takovém případě je ale skvělé, že jste se odlišnou situací nenechal rozkolísat a rozhodit.
Musím přiznat, že během „Čekání“ jsem se rozhodit nechal. V textu je totiž vtip, k němuž dlouhou dobu vše směřuje. Taková mini pasáž shozená vtipem na konci, který v Česku dobře funguje.
Když jsem ale vtip dořekl, vůbec nikdo se nezasmál. Ani jeden člověk! V sále bylo hrobové ticho.
Nulová reakce publika způsobila, že jsem začal zapomínat, jak text plyne dál.
Ale pak jsem si řekl, že diváci vtipu určitě rozumí, že jen potřebují čas na přečtení textu. Že se prostě jen nepotkáváme ve stejnou dobu. Energie v Římě fungovala jinak a bylo těžké se na ni naladit.
Jaké další texty jste italskému publiku naservíroval?
Dalším bylo „Informační přehlcení“, což je text původně velmi dlouhý. Ale hodně jsem ho vykrátil. Vyškrtal jsem všechny pasáže, které se týkají jenom Česka. Tento text jsem vybral z přesvědčení, že informační přehlcení je problém nejenom naší země, ale jakékoliv země, která má přístup k značnému množství informací.
Dalším byl text o aplikacích, který zazněl i v Západočeském divadle v Chebu ve druhém kole. O něm jsem si myslel, že není evropský. Je totiž konceptuální, kde se snažím omezit na minimum slov. Říkal jsem si, že v textu je pouze frustrace z toho, jak vše kolem nás funguje. A že na Evropě nezafunguje.
Ale právě on získal nejvíc bodů ze všech čtyř, které jsem v Římě nakonec přednesl. Překvapilo mě to, musím přiznat.
A na pátý text před římským publikem nedošlo?
Ne, ten už jsem nedával, protože do finálové bitvy jsem nepostoupil. Jsem ale rád, že na něj nedošlo. Jako jediný byl poetický, současně v závěru moralizující, s čímž už se dnes neztotožňuji.
V jakém prostředí se Mistrovství Evropy ve slamu konalo?
Víte, to je vtipné. Když jsem do Říma letěl, čekal jsem, že evropský šampionát se bude konat někde v divadle, nebo ve sportovní hale. Když víte, že třeba české mistrovství republiky se koná ve vyprodaném Meet Factory, tak na Euru v Římě čekáte mnohem víc. Ale ono se konalo v nějakém vinném sklípku.
To není nutně špatné prostředí, myslím… (smích)
Organizačně vše kulhalo. Začínalo se vždy o hodinu později. Například moje základní skupina, ta třetí, z níž nakonec propluli do semifinále hned dva umělci, měla začínat v deset večer. Ale začínali jsme až v půl dvanácté a končili v půl druhé po půlnoci. A já v životě nezačínal slam tak pozdě. Nikdy! To pro mě bylo šílené.
Jako ranní ptáče se divím, že vám v tak pozdní dobu mozek vůbec fungoval. A nejen on, ale i celé tělo, které k divákům promlouvá.
Hodně jsem se dopoval kofeinem a cukrem. A v bdělosti mě udržovala i nepřetržitá nervozita. Ale když večer skončil, cítil jsem se velmi unavený a vyčerpaný. Šel jsem si lehnout.
Druhý den se vše ale opakovalo. Měli jsme začít v devět, ale začali až v půl jedenácté.
Ale byl z toho první medailový úspěch pro český slam na evropské scéně. A váš facebookový profil pak zaplavily gratulace i od velkých osobností české slamové scény. Například Teodor Kravál volal: Václav na hrad! Anatol Svahilec zase prohlásil: Copak Katar, ale Řím! Sudety do Evropy, Evropu do Sudet. Byly mezi všemi těmi vtipnými gratulacemi nějaké, po jejichž přečtení jste vyprskl smíchy?
Všechny gratulace jsem četl, ale všechny přicházely v čase, kdy jsem pořád něco řešil. Třeba přestupování na letadlo, v Praze pak hned školu, jelikož jsem pospíchal se zpožděním na školní akci. Všechny jsem je vnímal a snažil se odpovídat, ale je pravdou, že kdybych měl čas, prožíval bych je určitě více.
Jak se cítíte jako bronzový medailista z evropského šampionátu ve slam poetry? První český slamer, který se v Evropě postavil na pomyslnou bednu?
Jsem moc rád, že se mi v Itálii podařilo uspět. A tím dát českému slamu, který slaví dvacet let, takový dárek.
Zároveň bych ale byl možná šťastnější, kdyby toho úspěchu dosáhl někdo jiný od nás. Protože teď jsem vnímaný jako třetí nejlepší slamer v Evropě, což je těžko určující. Ve slamu je mnoho proměnných a mnoho všelijakých určujících faktorů.
Vezměte si například, kdyby si v hledišti vzal body jiný divák než ten, který si je vzal a bodoval? Divák jinak nastavený, jinak rozpoložený. Nebo kdybych vystoupil po jiném slamerovi? Nebo kdybych na soutěži zvolil jiné pořadí textů? Výsledek by třeba byl jiný.
V Římě se mi všechny proměnné sešly a přála mi konstelace hvězd. Jsem samozřejmě rád, že jsem uspěl a že česká slam poetry tohle ocenění má. Ale pro mě se vůbec nic nezměnilo. Nevstávám o hodinu později, protože jsem bronzový medailista z Evropy. Můj život je pořád stejný.
Václav Fikar
Medailonek Vaška z Aše:
Václav Ponikelský (Vašek z Aše) se narodil v roce 2002 v Chebu. Ve znamení Blíženců. Vyrůstal ale v Aši, kde také vystudoval gymnázium. Jedenáct let byl členem amatérského divadelního souboru PiŠkvorky při ašské umělecké škole. Nyní studuje Alternativní a loutkové divadlo na DAMU.
V únoru 2019 začal aktivně se slam poetry. Ten samý rok vyhrál Cross Slam, platformu pro začínající slamové tvůrce a stal se tak nejúspěšnějším nováčkem roku.
V roce 2020 projel díky Slam Poetry několik českých i slovenských štací. V září 2021 se stal Vicemistrem ČR ve Slam Poetry, v prosinci následujícího roku titul vicemistra republiky obhájil. A vzápětí se stal bronzovým medailistou na Mistrovství Evropy v Římě. Skončil za vítězným Španělem a domácím Italem, který obsadil stříbrnou příčku.
Svoje texty píše hlavně v divadelním duchu, takže častěji se jedná o performance, než o poetické básně s hlubokým přesahem.
Komentář