Jak jsem dohnal MDŽ


Datum publikace: 15-03-2018, 19:24 v Ze života mužova.

Mezinárodní den žen. Zkráceně MDŽ, jak jsme si zvykli říkat v dobách rudého temna. Svátek, kterému v nesvobodných časech před listopadem 1989 patřilo výsostné místo v kalendáři. A který 8. března slavilo devět z deseti mužů.

Pro jednu skupinu mužů byl den žen příležitostí, jak zcela legitimně strávit večer mimo domov. Tedy nikoliv s manželkou či přítelkyní, jichž se bezprostředně dotýkal, ale s kamarády v přelidněné hospodě. Protože Mezinárodní den žen se musel jaksepatří zapít. Po chlapsku.

Pro druhou skupinu mužů šlo o povinnost přímo či nepřímo vynucenou naléháním okolí. Společenský tlak masy byl všudypřítomný. Pociťovali ho muži všech profesních úrovní i věkových kategorií. Nejmenší chlapce nevyjímaje.

A tuhle bonboniéru vezmeš paní učitelce. Zítra má svátek, jako všechny ženy.

Děti, nezapomeňte dát kytičku mamince. Zítra je MDŽ.

Už jsi vyrobil babičce přání k MDŽ?

Bylo mi osm let a ženy mi ze všech stran připomínaly, že mají svátek. Posílaly mě jedna za druhou, abych je obdarovával. Květinami, bonboniérami nebo aspoň vlastnoručně vyrobenými přáníčky. Popostrkovaly mě směry, kterými jsem nechtěl jít, a ještě vyžadovaly, abych se cestou tvářil radostně.

Proto jsem se již na prvním stupni základní školy na MDŽ mračil. Prskal jsem jako podrážděný kocour, když se v přízemí školy objevila výzdoba, věnovaná pracujícím ženám. Vedení školy přitom s každoročně nudnou výzdobou k MDŽ neotálelo ani minutu. Bohužel. Sotva odezněly rolničky Vánoc, ředitel začal vyhlížet MDŽ.

A tak už po novém roce překryl hlavní nástěnku ve školní aule rudý krepový papír, který dal vyniknout šedým fotografiím důstojných oslav MDŽ v podnicích našeho města. A také fotografiím několika soudružek. Pracujících žen z továren, zemědělských družstev a škol. Soudružky na fotografiích si přitom byly podobné účesem i oblečením a žádná z nich se mi nelíbila.

Mezi černobílými snímky se pravidelně objevovaly tytéž novinové výstřižky, informující o vyznamenaných ženách, které na chodbě zežloutly už v předešlých letech, a celou tuhle kreativní parádu zastřešovaly srp a kladivo. A nápis: 8. březen – svátek pracujících žen.

Na druhém stupni jsem Mezinárodnímu dni žen už aktivně vzdoroval. Puberta ze mě udělala mužskou výjimku. Odmítal jsem se podřídit kolektivnímu šílenství, vázanému k 8. březnu. I za cenu pozdějších výčitek a vyděračských dotazů mé matky (Ty mě nemáš rád?!) a sáhodlouhých výčitek několika tet.

Odmítal jsem roznášet po našem panelovém domě rudé karafiáty matkou určeným sousedkám, zvlášť pak neoblíbené sousedce Machové, jejíž manžel byl horlivým funkcionářem komunistické strany. A jako snaživý kariérista pečlivě v domě sledoval, kdo z mladých stojí mimo hlavní proud všech významných událostí a povinných oslav svátků.

Odmítal jsem se pitvořit i za cenu následného řetězce zkoušení před tabulí, kterým naše chemikářka, matikářka i češtinářka odměňovaly hrstku chlapeckých rebelů, kteří jim 8. března nepřinesli karafiáty.

Až jsem dospěl. Moje dospělost připadla do časů nových, polistopadových. A přestože zprofanované MDŽ sametovou revoluci přežilo, já se svobodně rozhodl nevšímat si ho dál. Vesměs proto, že tato zkratka mi připomínala staré časy. Předlistopadové. Dobu, v níž pro mě Mezinárodní den žen znamenal onen vzdor a nepříjemnosti. Příšernou povinnost, která mi byla – dnešní ženy prominou – tehdejšími ženami vnucována.

Nepotřeboval jsem nosit své ženě květiny a bonboniéry právě 8. března, protože svoji lásku jsem jí během roku projevoval mnohokrát. Nepotřeboval jsem kalendářní připomenutí k tomu, abych v jeden konkrétní den nesvobodně předstíral úctu a vděk ženám svého nejbližšího okolí.

Až v mých pětačtyřiceti letech, které jsem odžil na západě Čech, se něco změnilo.

Když ode mě 8. března před osmou hodinou večerní odešla moje přítelkyně zpět do svého bytu, skončil pro mě hektický den, započatý vstáváním v půl páté ráno.

Abych ze sebe spláchl prach předešlých třinácti hodin, vyplněný fyzickou prací a dlouhým řízením auta, připravil jsem si koupel. Do vany napuštěné horkou vodou až po okraj jsem vylil snad čtvrt litru koupelové pěny s vůní borového lesa a do lázně se labužnicky ponořil. S bradou ponořenou do pěny jsem se ještě natáhl po skleničce lahodného merlota granátové barvy, kterou jsem si přichystal k ruce, a obřadně z ní ochutnal.

Konečně jsem se dotkl klidu. Obestlaný pěnou a uspávaný jemnou vůní borovic jsem začal usínat. Unavené oči se zavřely, zatímco uši si našly vítaný cíl. Relaxační jazzovou hudbu, která zněla z rádia v kuchyni. Na jeho frekvenci jsem se ponořil do nejpřívětivější náruče očistné koupele. Několik málo vteřin jsem sice ještě zaměstnával hlavu otázkou, proč moje přítelkyně přála své matce, když k narozeninám jsme jí blahopřáli nedávno, a to společně, ale protože jsem na žádný důvod nepřišel, vypustil jsem veškeré další přemýšlení z hlavy jako nedůležité.

Tak dnes jsme oslavili MDŽ, zaslechl jsem najednou z rádia. Jeho moderátor informoval o Mezinárodním dni žen v kratičkém vstupu mezi písněmi. A protože bylo po dvacáté hodině, hovořil o něm už v minulém čase.

MDŽ… Doznívalo mi pomalu v hlavě. Dnes jsme oslavili MDŽ…

MDŽ?! Prudce jsem se posadil. Oči zavřené únavou se bleskurychle otevřely a divoce vytřeštily. Jako by mi moderátor chrstnul ledovou vodu přímo do obličeje. Tak proto přála matce. K MDŽ! Celá země oslavovala zoufalý svátek trapného předstírání úcty k ženám a já… Nic. Vůbec nic! Vůbec nic jsem nepředstíral. Stál jsem daleko za čarou jako vždycky. Až si moje přítelkyně odešla lehnout k sobě domů.

Rázem bylo po relaxační koupeli se sklenkou červeného vína. Probral jsem se, jako by mě bodl sršeň. Panebože! Moje úžasná holka odešla, aniž bych ji rozesmál kyticí nebo oblažil čokoládou.

Najednou jsem si vybavil, jak smutně vypadaly její oči, když opouštěla můj byt. Vtipkovala jako vždycky, ale v jejích hnědých očích byla lítost. Jako by jí ke svátku žen popřáli všichni muži v okolí. Sousedé z domu, kolegové ze školy, řidič autobusu, detektiv v Lidlu i bezdomovci před Kauflandem. Jako by jí popřáli všichni muži, až na jednoho. Na toho nejdůležitějšího. Na jejího kluka, o kterém už tolikrát prohlásila, že je zázrak.

Zázrak? Vždyť jsem jí nepřinesl ani kytku k Mezinárodnímu dni žen. Zrovna jí! Báječné holce, která udělá, co mi na očích vidí.

Zhluboka jsem se nadechl a dlouze vydechl. Zatracený MDŽ! Čert mi ho byl dlužen. Do hajzlu s ním!

Ještě jednou jsem se zeširoka nadechl, a pak začal jednat jako chlap. Povstal jsem z husté pěny jako bouřlivý Poseidón s trojzubcem, odhodlaný odklonit tok řeky času. Vlnu, která se vzedmula z plné vany jako tsunami a vyplavila nejen koupelnu, ale i část předsíně mého bytu, jsem přitom vůbec neřešil.

Poseidón byl totiž v ráži! Rozhodnutý okamžitě jednat vyskočil z vany na zavodněnou podlahu tak, že další krok už neměl ve své moci. Na mokrých dlaždicích mu ujely nohy tak nešťastně, že se hrudníkem zastavil o ostrý roh pračky.

Náraz byl tvrdý. Bolestivý. Dokonce jsem při něm zřetelně zaslechl prasknutí. Naštěstí se ale nejednalo o žebra, nýbrž o plastový koš se špinavým prádlem na pračce, do něhož jsem naboural hlavou. Můj hrudní koš náraz do rohu pračky ustál bez jediné zlomeniny. A plíce schované za žebry se rychle chytly. Po necelé minutě už jsem opět normálně dýchal.

Horší byl pád, který následoval vzápětí. Sotva jsem s bolestivou grimasou ve tváři udělal krok zpět od pračky, podjely mi nohy podruhé. Tentokrát jsem hlavou břinknul o lem vany a do pravé ruky si zapíchl jeden z drobných střepů. Předchozí tsunami, která proměnila koupelnu v mělký bazén, totiž strhla z vany i skleničku na víno.

Tentokrát už jsem nepovstal jako bouřlivý Poseidón. Za strašlivého kletí jsem se opatrně zvedl, vytáhl střep z dlaně a s lehkou motolicí se nahý a mokrý nasoukal do džínů, trička a pleteného svetru. V mokré předsíni jsem si honem nazul boty, aniž bych je pořádně zavázal, a vyběhl do ulic města sehnat kytici. Respektive pokusit se o zázrak. Totiž najít obchod, který by mi pár minut po dvacáté hodině prodal květiny.

Situaci jsem měl zkomplikovanou faktem, že jsem ve vaně popíjel víno. Do města jsem tedy musel pěšky, nikoliv autem, což může být problém, pokud se člověk snaží odklonit tok řeky času.

Měl jsem však štěstí. První obchod s květinami, na který jsem vsadil, byl 8. března otevřený až do jedenadvaceti hodin. Zcela výjimečně. V květinářství v jednom z velkých nákupních center zřejmě měli historickou zkušenost s muži, jako jsem já. Tedy s těmi, kterým až moderátor večerního hudebního pořadu v rádiu připomněl, že prošvihli Mezinárodní den žen.

Soudruh Gustav Husák přeje soudružkám k MDŽ.

Udýchaný jsem se zařadil do fronty, v níž postávalo dvanáct chlapů. Uklidnilo mě, že v závodu s časem nejedu sám.

„Tak prosím,“ vybídla mě jedna ze dvou květinářek. „Jakou chcete vy?“

„No… Kytici pro nejúžasnější holku na světě,“ odpověděl jsem pohotově.

„Tak to už dneska slyším podruhé,“ rozesmál jsem její kolegyni.

„Pochybuju,“ vrátil jsem jí úsměv. „Protože dnes jsem tady poprvé.“

„Takže?“ čekala první květinářka na objednávku.

„Támhlety nádherný červený kopretiny,“ ukázal jsem na velké červené kopretiny. „Dejte mi jich pět. Anebo raději sedm.“

„To jsou gerbery,“ poučila mě unaveným hlasem.

„Vážně? Tak jo. A ještě támhlety růžový zvonečky. Všechny, co v té váze jsou,“ ukázal jsem na širokou skleněnou vázu.

Květinářka mě chtěla znovu poučit: „To jsou…“

„To máte jedno,“ skočil jsem jí do řeči, protože jsem pospíchal za nejúžasnější holkou. „Já si to stejně nezapamatuju.“

„Já taky,“ začal mě kdosi za mnou odstrkovat rukou. „Já taky ci zonešky. Úžový. Taky! Taky!“

Ohlédl jsem se, abych si křiklouna prohlédl. Za mnou poskakoval tam malý vietnamský muž. A protože byl téměř o dvě hlavy menší než já, doprovázel své pokřikování i máváním, aby ho květinářka nepřehlédla. „Já taky zonešky,“ vycenil na mě příšerně velké zuby.

To určitě, krokodýle, pomyslel jsem si a zatlačil mrňouse zpátky za svá záda. Kušuj, když nakupujou velký kluci. Jejich holky mají přednost. Ta tvoje dostane karafiáty. Žádný zonešky. Zvonečky dostane moje holka.

„A ještě nějaký kapradí,“ chtěl jsem kytici k ignorovanému MDŽ vyšperkovat.

Květinářka se ohnula pod pult, odkud zvedla vázu se skutečným kapradím. Opravdové kapradí však nebylo kapradím, které jsem si vyhlédl.

„Víte, myslel jsem spíš támhleten kopr,“ ukázal jsem na vázu vpravo.

„Já taky,“ vykřikl znovu krokodýl. „Já taky kopr.“

„Kopr?“ zakroutila nevěřícně hlavou druhá květinářka, která obsluhovala chlapa přede mnou. „Tak jako slovo kopr dneska slyším už počtvrtý. Vy, chlapi, jste fakt nemožný. To je přece asparagus.“

„Asparagus? Je to vůbec možný? Vždyť vypadá jako obyčejný kopr!“ doloval jsem z kapsy peněženku.

S pompézní kyticí ze tří druhů květin a kopru jsem vyběhl za ženou, které byla určena. Za mojí báječnou holkou. Hrudník mě sice bolel tak, že jsem dvakrát zastavil, abych ho volnou rukou prohmatal a ujistil o celistvosti žeber, přesto jsem cestu přes několik křižovatek a městských palouků zvládl za pětadvacet minut. A to navzdory zhmožděným plícím, které pod naraženým hrudníkem nestíhaly pravidelně dýchat. Soudruh Mach by měl ze mě radost.

Když jsem s kyticí přiběhl, ležela už v posteli. Četla si. Nečekanou pozdní návštěvou jsem ji překvapil. Myslím, že hodně. A přestože mi vzápětí řekla, že jsem se až k ní neměl trmácet, protože ví, že svátky jako tenhle nedržím (a taky kolik mám práce), v jejích očích jsem zahlédl radost. Ano, byla ráda. A snad i šťastná.

V pauzách mezi popadáním dechu jsem jí začal v kostce vyprávět všechno, co zde obšírně popisuji, až najednou… Po pár slovech ze mě vylétlo: „A sakra… Maso!“

„Jaký maso, Vaší?“ podivila se mému leknutí.

„To, který jsem dal vařit, když jsi u mě ještě byla. Teď už to bude, myslím, na hasiče.“

A proto, než by jeden řekl švec, jsem znovu vyběhl do tmy. Tentokrát zpátky domů. Zabránit katastrofě. Dřív, než můj byt lehne popelem.

Jenomže po pouhých dvou stech metrech pospíchání mi na blátivém svahu podjely nohy. Dva metry jsem všelijak balancoval, až se pravý nárt zalomil dole o obrubník silnice. Okamžitě v něm píchlo, v kotníku ruplo a já dopadl na silnici. Aniž bych byl schopný se zvednout.

Ležel jsem na silnici jako podťatý. Bez mobilu, který zůstal u počítače na mém pracovním stole, a kousek od bytu mé holky. Aniž ona by cokoliv tušila.

Věřte, nebo ne, ale jedinou mojí emocí v ten moment byl smích. Hlasitý smích. Ležel jsem na silnici jako neohrabaný brouk na zádech a řehnil se. Nemohl jsem si přivolat pomoc telefonem a smál jsem se.

Strašně jsem se smál. Hlavou mi totiž probíhal celý tenhle můj večer. Na silnici jsem objevil jeho komičnost. Od okamžiku, kdy moderátor v rádiu ohlásil, že dnes jsme oslavili MDŽ. Hlavou mi běžela groteska – vytopená koupelna, držkopád Poseidona, zhmožděná žebra, naražená hlava, střep v dlani, zapomenuté maso na sporáku a podvrtnutý kotník s pádem na silnici. A nakonec i brouk na zádech.

Představoval jsem si, jak mě každou chvílí přejede auto, a smál jsem se celému tomu bláznivému večeru. Jako bych si neuměl představit komičtější tečku za náročným dnem. Až ke mně přistoupila žena, která nedaleko odtud právě zaparkovala. Naštěstí pro mě si nemyslela, že se na asfaltu válí vysmátý konzument drog, a přišla se podívat. A zeptat.

„Já vás odvezu do nemocnice, ať vám kotník radši zrentgenují. Co když to máte zlomené?“ začala mi pomáhat zpět na nohy, když jsem jí z pozice nemohoucího brouka popsal, jak se ze mě stal nemohoucí brouk.

„Do nemocnice? Ani náhodou. Musím domů! Touhle dobou už můj byt možná hoří. Před třema hodinama jsem zapomněl vypnout maso na sporáku.“

Na hořící byt moje zachránkyně slyšela. Rychle se mnou odpajdala k autu a pak šlápla na plyn. Přes všechny křižovatky ve městě profrčela jako abatyše se strážmistrem Cruchotem v Četnících, už nevím jakých. Potom mi pomohla do schodů. Domů mě vytlačila právě včas. Na dně kastrolu syčely poslední dva milimetry vody. Maso ještě vypadalo jako maso. Dokonce se zdálo být i poživatelné.

Když se má zachránkyně ujistila, že byt nelehl popelem, znovu mi nabídla odvoz do nemocnice. Odmítl jsem.

„To chce heřmánek,“ usmál jsem se na ni a ještě jednou poděkoval za pomoc.

Místo heřmánku jsem si ale vytáhl z mrazáku zmrzlou zeleninu, jelikož led jsem v něm neměl. A pak už jsem nárt s kotníkem jen ledoval a ledoval. Sáčkem plným mražených fazolových lusků. A znovu jsem se smál. Už dlouho jsem se nenasmál tak, jako letos na MDŽ.

Druhý den jsem večerní historku z MDŽ vyprávěl kolegům v práci. Slzeli smíchem. Až jeden z nich poznamenal: Čoveče, vždyť ty ses kvůli ní málem přizabil!

No… A kdo by taky ne!? Když máš holku, která ti každý den dává najevo, jak výjimečným mužem pro ni jsi, s radostí se pro ni třeba přizabiješ. Jenom proto, abys jí pozdě večer do postele přinesl puget červených kopretin. Třeba i na MDŽ… 🙂

Václav Fikar

Další články ze sekce Ze života mužova můžete číst zde.




8 thoughts on “Jak jsem dohnal MDŽ

  1. Milý Václave, stále Vás sleduji, i když zdraví mi již neslouží, jak bych si přála. Umíte poutavě psát o svých životních trampotách a stále máte pro své čtenáře nepřebernou zásobu zdravého nadhledu a humoru, jako v tomto článku. Držím Vám moc a moc palce. Ať se Vás štěstí stále drží.

  2. Vašku, to je božíííí počteníčko. Anýýý je šťastná žena! MÁ TEBE!!! Zdravím a posílám holomócký lóbanec

Napsat komentář: Vaclav Fikar Zrušit odpověď na komentář

eleven − seven =

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..



NEJNOVĚJŠÍ ČLÁNKY A FOTOGRAFIE / LATEST ARTICLES:

Propásli jste možnost koupit vyprodanou knihu Když už jsem ji zbouchnul aneb Sexem k…? Nepropásněte malý dotisk!

Kniha Když už jsem ji zbouchnul aneb Sexem k životní roli hustýho rodiče měla u čtenářů okamžitý úspěch, o čemž svědčí nezvyklé množství pozitivních...

Top