Západočeské divadlo v Chebu v prosinci rozšířilo svůj repertoár o francouzskou komedii „Nápis”. V roli pana Cholleye v ní září Pavel Richta. „Přestože mám rád excentričtější postavy, postava Cholleye je mi blízká,“ říká herec o své nové divadelní roli.  

V Nápisu, nové komedii Západočeského divadla v Chebu v režii Zdeňka Bartoše, hraješ pana Cholleye, jednoho z obyvatel domu, kteří se podle mého mínění poměrně predátorsky seznamují s nově nastěhovanými sousedy. Nový pár je totiž jiný než starousedlíci. Jak se ukazuje, jako jediný nepodléhá bezmyšlenkovitému přebírání frází, klišé a floskulí. V této komedii o sousedském soužití máš velký herecký prostor a hodně textu. Jak se cítíš jako vystudovaný mim v tak upovídané roli?

(smích) Svoji odpověď začnu obšírněji. Líbí se mi, jak jsi seznamování s novými nájemníky pojmenoval. Predátorské. To je vlastně pravda.

Moje postava se mi strašně líbí tím, jak ve hře říká samé pravdy. Vše, co řekne, je prostě pravda. Je ale pravdou (smích), že pravdy, které jsou takříkajíc IN, nedávají novým nájemníkům příliš prostoru pro volbu, pokud chtějí zapadnout a mít v domě klid.

Abych se ale vrátil k otázce. Činohra i pantomima jsou jen různé cesty k tomu samému. Hrát v této činoherní konverzační komedii je pro mě výzva, a to mě baví.

Kdyby někdo ve výtahu vyryl něco hanlivého o tobě, ty bys nápis se sousedy neřešil?

Kdyby se mi něco takového stalo, jako že by někdo ve výtahu vyryl „Richta je… nevím co“, nevím, jestli bych dokázal zvonit na sousedy a vykládat jim, jak je to strašné. Ale vrtalo by mi hlavou, kdo a proč to napsal.

V komedii „Nápis“ hrají tři manželské páry. Váš pár (ty a Pavla Janiššová) vyznává zlaté pravidlo: Nikdy se neplést do věcí cizích lidí. Napadá mě, která „zlatá pravidla“ v životě vyznáváš, pokud tedy taková nějaká jsou?

Myslím, že nějaká pravidla vyznávám. Jednou jsem četl: Bláznivě se směj, odpouštěj rychle a líbej pomalu, protože život je krátký.

A to jsou tvá zlatá pravidla?

Myslím, že ano. Člověk by se možná měl životem trochu prosmát, aby byl život, i přes všechny náročné okolnosti, krásný.

Myslím si také, že by měl odpouštět rychle. Protože být dlouho na někoho naštvaný je zbytečné a nakonec si tím jen já sám ničím svůj vlastní život.

A „líbej pomalu“ je jasné. Jinými slovy: “Prožívej přítomný okamžik.”

Zkrátka užívejme si tyto dary… A jiná „zlatá pravidla“ už nevyznáváš?

Snad ještě jedno. Nebát se mluvit. Mluvit o všem možném, i když je často těžké začít. Když se o věcech rozhovoříme a nasloucháme, mnohokrát zjistíme, že věci ne vždy jsou tak horké, jak se zprvu zdají.

Jinak u Cholleyů, které s Pavlou hrajeme v Nápisu, mně jejich zlaté pravidlo přijde trochu alibistické. Tedy myšlenka, že se nebudeme do ničeho plést, protože chceme být se všemi za dobře. V životě to takhle ne vždycky funguje, přestože by si to člověk přál a dokonce mnozí lidé se o to snaží.

Celý ten konverzační kolotoč se satirickým podtextem rozjede sprostý nápis ve výtahu. Všímáš si kolem sebe, v ulicích či třeba v přírodě, vyrytých nebo nasprejovaných nápisů? Na zdech, lavicích, stromech?

Když jsme začali hru zkoušet, začal jsem si nápisů kolem sebe všímat víc. To je pravda.

A dřív ne?

Ale ano. Vždy mě bavily nápisy na veřejných záchodcích. Kolikrát tam byly napsané stovky věcí a bylo to docela vtipné počtení. (smích)

Vyryl jsi někdy veřejně nějaký nápis? Třeba “Kroupa je vůl” na školní lavici?

Kroupa je vůl? (smích) Ne, ale na gymnáziu jsme vyryli nápis: Smrt čili čili, protože naše chemikářka měla tendenci říkat snad za každým slovem „čili“. Během vyučovací hodiny byla schopná říct aspoň stokrát „čili”.

Rozumím. Stokrát „čili“ umoří i vola… Pavle, v jaké ze svých aktuálních rolí se cítíš jako ryba ve vodě?

Myslím, že takovou rolí je Nigel v Tajném deníku Adriana Molea ve věku 13 a ¾. S Nigelem si věkem nejsme úplně blízcí, ale sedí mi. Dobře se mi hraje. A pak ještě Calvin v Mém romantickém příběhu.

A tvá nejnovějšírole – Cholley?

Něčím je mi velmi blízká. Je to výzva.

Pan Cholley je taková domovní autorita…

Ano. Je vždycky rozumný, na vše má logický argument, rád se poslouchá. Je mi něčím blízký, to musím přiznat. Celkově mám ale možná raději postavy, které jsou trochu excentričtější.

Povídáme si pouhé dva dny před Štědrým dnem. Jak vlastně prožíváš Vánoce? Nechávají tě klidným a lhostejným, nebo jsi doma aktivním tvůrcem Vánoc?

Klidným ani lhostejným mě nenechávají. S mojí ženou se doma snažíme vytvořit hezké Vánoce dětem, i když hlavní silou a tahounem je samozřejmě ona.

Nemám ale rád všechen vánoční shon, do kterého nás společnost a její ustálené normy svým způsobem vlastně tlačí.

Je však hezké si alespoň jednou za rok vzpomenout na blízké, popřát jim, dát dárek a být na sebe hodní. Tady vidím určitou paralelu se Svátkem chleba ve hře Nápis.

S ženou vytváříte hezké Vánoce dětem. Na co ses o Vánocích těšil ty, když jsi byl malý kluk? A na co se těšíš dnes jako otec?

Dnes se těším na to, že se nám podaří s ženou vše vymyslet tak, aby naše malé děti dál věřily na Ježíška. Protože je hezké, když děti věří na něco hezkého. Anebo když už nevěří, že ještě chvíli předstírají a hrají s rodiči, že věří.

Těším se na to, až bude všechno uvařené a přichystané, až bude připravená štědrovečerní večeře, kolem které si sedneme.

V kolika letech jsi přestal věřit na Ježíška?

Nevím přesně. Pamatuji si jen, že jednou jsem objevil ve skříni dárky.

Co tě vlastně přivedlo ke studiu pantomimy?

Nejdříve jsem chtěl studovat činohru na DAMU. Potom jsem ale objevil kouzlo loutek a šel studovat loutkové herectví. To mě vzhledem k bohaté historii loutek u nás velmi bavilo a fascinovalo.

Avšak nějak jsme se tam nepohodli. Vzhledem ke své herecké naivitě jsem byl totiž do určité míry neřízenou střelou, a tak jsem ze školy odešel.

A pak mi Radim Vizváry řekl: Pojď na HAMU. Tam se dělá nonverbální divadlo a ty máš na to takový dobrý ksicht. A tak jsem zamířil na tuto školu a pod panem profesorem Borisem Hybnerem začal objevovat veškeré kouzlo klaunství a pantomimy.

Ve stálém angažmá Západočeského divadla jsi osmou sezónu. Jak ses jako kluk z Prahy ztotožnil s nejzápadnějším profesionálním divadlem v Česku a s městem Cheb?

V Chebu jsem nejprve hostoval. A líbilo se mi tu. Soubor, divadlo také. A město, jeho historické centrum, ale i blízké okolí, je krásné. Vše jsem bral ale tak nějak na lehkou váhu, jako že jsem v Chebu jenom na skok.

Pak se nám narodil první syn a já si říkal, že teď je možná ideální doba odejít. Ale nakonec jsem rád, že se tak nestalo.

Přišel covid a teď už máme syny dva. A já si říkám: Je to tady krásné, všechno máš nadosah. Dobře, nejsou tady všechny obchody jako jinde, ale na nich vlastně nezáleží. Tady vyjdeš z krásného města a hned jsi v pěkné přírodě. A není tady takový shon.

Vím, že přijde čas a věk, kdy si člověk začne právě takových veličin vážit. Začíná se mi tady velmi líbit. Navíc myslím, že Karlovarský kraj má velký potenciál a za dobu, co jsem tady, vidím, že se vyvíjí. Myslím, že jednou přijde doba, kdy bude velmi bohatým krajem.

Pavle, kromě Západočeského divadla tě lidé mohou spatřit i jinde. Třeba na chůdách. Já tě na nich viděl několikrát, poprvé před lety na karlovarském karnevalu, kde jste vystupovali s tanečně akrobatickým divadlem Long Vehicle Circus. Musím se tě zeptat: Jak dlouho trvalo naučit se na chůdách všechno, co na nich umíš? Tedy vykopávat nohy, vlastně chůdy, couvat, a to i cestou do kopce, z kopce, na dlažebních kostkách? Tančit swing, nebo nastoupit v Praze do tramvaje?

Naučit se “ťapat” na chůdách na ideálním povrchu, tedy na rovném a hladkém, není až tak těžké. Ale naučit se na nich pohybovat lehce a přirozeně na nerovném, hrbolatém povrchu či ve členitém terénu už vyžaduje delší trénink.

My všichni z Long Vehicle Circus jsme před naším prvním vystoupením chodili na chůdách už nejméně pět let. Ale když teď předáváme naše zkušenosti dalším, už jsou schopni se během jednoho roku naučit tak, že potom mohou s nějakým zajímavým číslem, třeba tanečním, vystoupit před lidmi.

Důležité je naučit se padat, to je první, co se musíte na chůdách naučit. Přece jenom jsou trochu nebezpečné.

Padal jsi, resp. padáš často?

Zažil jsem hodně pádů. Někdy se souborem padáme i schválně, jako součást vystoupení.

Kolikrát ročně s chůdařským cirkusem vystupujete?

Když jsme začínali – a i díky vstoupením v televizi o nás začal být velký zájem -, tak jsme měli opravdu hodně práce. Vystoupení bylo nespočet.

Mimo jiné na EXPO v Šanghaji nebo v Bahrajnu na Formuli 1… Zmínil jsi pády. Který byl nejhorší?

Nejhorší pád jsem zažil v roce 2010 při tréninku na semifinále soutěže Česko-Slovensko má talent. Byl jsem po encefalitidě a zánětu mozkových blan, takže fyzicky jsem nebyl v úplně dobré kondici.

Zkoušeli jsme jednu těžkou „zvedačku“ a já jsem kolegovi spadl ze zad. Dolů jsem dopadl špatně, málem jsem si přetrhl vazy v kolenu.   

Zažil jsi na nějaké akci chůdařský trapas? Třeba pád na zaparkované auto?

Když jsme tancovali na pontonu u Karlových Lázní v Praze, seběhl jsem na chůdách takové úzké schůdky a všichni diváci byli nadšení. Tleskali jako o život a já byl z toho všeho tak nadšený, že jsem se nechal unést a ztratil na chvilku obezřetnost.

Běžel jsem na ponton a chůdou jsem se přesně trefil do mezery mezi molem a pontonem. Pak už se jen ozval zvuk, jako když se kácí strom. 

Na co jsi myslel, když ses tam kácel k zemi?

Že jsem vůl. A jak kluci zatancují představení beze mě. (smích)

Pavle, momentálně jsi vidět v televizní reklamě na Granko. Zviditelnila tě reklama pro širší než divadelní masy? Ukáže si na tebe někdo s tím, že: Jééé, to je ten pán z reklamy na Granko?

Je to tak. Na televizi se dívá mnohem více lidí, než kolik jich chodí do divadla. A občas se stane, o čem hovoříš. Že mě někdo pozná, nebo že si na mě lidé ukážou. Vždy jsem z toho nesvůj, ale je to i příjemné.

Václav Fikar

Medailonek Pavla Richty:

MgA. Pavel Richta se narodil v Praze v roce 1982 ve znamení Blíženců. V Praze vystudoval gymnázium, poté herectví pantomimy na Katedře pantomimy na HAMU. Od roku 2016 je členem činohry Západočeského divadla v Chebu, hostuje v Národním divadle v Praze.

Je zakladatelem a členem loutkového divadla Tate Iyumni, členem divadelního spolku Sektor pro hosty a spoluzakladatelem tanečně akrobatického divadla na chůdách Long Vehicle Circus (od roku 2010).

Účinkoval v nejrůznějších reklamních spotech, seriálech a filmech (například: Probudím se včera, Vyprávěj, Montenegro, Listopad, Princezna zakletá v čase). Hraje na violoncello a klarinet. Ve volných chvílích rád vaří, peče chléb, hraje na kytaru, čte a snaží se být s rodinou.