Nejsem zrovna popový fanoušek. Mám-li náladu usínat s hudbou, pustím si oblíbené zpěváky francouzských šansonů. Nebo zádumčivého Cohena, éterickou Enyu, bratry Ebeny či klasickou hudbu.

Jindy, během dne, si podupuji nohou u rozmanitého jazzu, nebo se nechávám unášet do jiných světů nadpozemsky epickou hudbou filmových skladatelů.

Hlavně jsem však rocker. Metalista. Syrové kytary a ostré bicí zurčí v mém autě opravdu nahlas.

Když poslouchám Hendrixe, Pink Floyd, Párply, AC/DC, Metallicu, Iron Maiden, In Flames či Eluveitie, jako bych se dotýkal nejhlubších kořenů světa. Jako by mi vpravovali silný hovězí vývar kapačkou rovnou do žíly.

Utrácím-li za lístky na koncerty, nikdy mezi nimi nejsou zpěváci pop music. Nikdy! Vždy jen rockové/metalové kapely, jazzmani, šansoniérky a interpreti jiných, zcela menšinových žánrů.

Přesto…

Když jsem v šestnácti letech zvedal ze záhonu před naším domem vyjukané mládě modřinky, vypadlé z rodného hnízda, nepromlouval jsem k němu řečí fenomenálního kytarového mága Jima Hendrixe. Neslyšelo ode mě ani slovo z textu mně tak fascinující a božské All Along the Watchtower.

Rozhlížel jsem se kolem sebe, hledal hnízdo, do něhož bych mohl malou sýkorku vrátit, a přitom si falešně, a proto raději tiše broukal: „Kdepak ty ptáčku hnízdo máš…“   

Když jsem se ve čtvrťáku potil na potítku před maturitní zkouškou z angličtiny, opatřoval jsem si vnitřní klid slovy: „To musím zvládnout sám, na to snad sílu mám…”.

Když jsem si v šestatřiceti všiml svých prvních vrásek u očí, zněl právě z radia v kuchyni Gottův hlas: „Být stále mlád, to bych si přál…“

Když jsme si jednoho listopadového dne opékali s tehdejší láskou špekáčky na ohni, úspěšně rozdělaném v dešti na vrcholu hory, neznělo mi hlavou nic od Metallicy. Ani od Kiss, nebo od Megadeth. Ale jen: „Je jaká je, tak mi náhle padla do klína…“  

Když doma štukuji zeď, zatloukám hřebík do zdi nebo montuji komodu, nebroukám si milovanou Smoke on the Water od Párplů, ani neopakovatelnou Stairway to Heaven od Zeppelinů. Ale „Ze zdi na mě tupě zírá, po trezóru velká díra…”.

Když jsem unavený, promáčený deštěm na rybách, nebo se jenom tak těším na příští ráno, nikdy mi hlavou nezní byť jen jediný šanson, jazz ani rock. Pokud vůbec něco, tak jen Don´t Worry Be Happy (Bobby McFerrin), anebo mnohem častěji: „Kávu si osladím o trochu víc, svý bendžo naladím….“

Když jsem před časem, těsně po čtyřicítce, dramaticky měnil svůj dosavadní život, totiž práci i domov prakticky v jednom roce, jediné, co mi chvílemi znělo hlavou, bylo: „Řeknu c’est la vie, c’est la vie, tímto končí bál, a to mě nebaví, nebaví, hrajte ještě dál, naposledy…“

Když jsme s přítelkyní dováděli na rockovém retro plese, na taneční parket mě od plného stolu nevytáhli škorpíci, ejsíci, ani kabáti. Zvedl jsem se až později s řadou dalších rockerů. Až když dýdžej pustil: „Páni a paní, vím jak se ruší žal. Já tíhnu duší jen k Lady Carneval…”

Když mám o víkendu čas snídat se svojí holkou, pomalu, bohatě a bez úmorného spěchu pracovního týdne, aniž bych musel sledovat hodinky, nikdy si nebroukám písně od skvělých kapel – Pražského výběru, Olympicu či Divokýho Billa. Když už si nějakou v županu notuji, tak vždy jen: „Když muž se ženou snídá a vychládá žár, než se den rozhostí…“

Kdykoliv jsem váhal, jako by na rozcestí, a bolela mě hlava přemýšlením nad přítomností či budoucností vztahu, nikdy jsem v ní nezaslechl ani Jacquese Brela, ani Thomase Bergersena. Pokud něco, tak jen: “Když ti jedenkrát už láska nedá spát, jdi za štěstím, včerejšků se zbav a chorý i když zdráv, jdi za štěstím…”

Když jsem letos v červnu, v pětačtyřiceti letech, zvedal z chodníku vystrašené sojče, rovněž vypadlé z hnízda, neslyšelo ode mě refrény mejdnovských hymen Run to the Hills, Fear of the Dark či The Wicker Man. Ale stejně jako kdysi ta malá sýkora modřinka v mých šestnácti: „Kdepak ty ptáčku hnízdo máš…“

Když se mě nedávno jeden malý rybář u řeky zeptal, jakou písničku mám rád, odpověděl jsem mu doslova, že takových jsou jistě stovky. Ale že momentálně si tak nějak nejvíc broukám: „Vždyť víš, srdce nehasnou… ale v korunách stromů vedou tisíce tras, na konci každé sejdem se zas… Někdy se ví, co Bůh chystá. “

GOTT. Nemám doma ani jednu jeho desku. A nikdy jsem nebyl na jeho koncertu. Přesto jako by byl nedílnou součástí mého života. Jako by ke mně promlouval prostřednictvím svého hlasu a písní v mnoha momentech mého života.

KAREL GOTT. Nikdy jsem se s ním nepotkal. Přesto jsem právě o něm před několika lety prohlásil, že je výjimečný. Fenomenální a nedostižný zpěvák.

MISTR KAREL GOTT. Já vlastně nevím, co bych o něm napsal…

Václav Fikar