Byl váš první sex podle vašich pubertálních představ, nebo nabral docela jiné obrátky tak, jako ten můj?

Máte i vy milující sousedku, která vás s nevšední láskou zásobuje nepoživatelnými dobrotami?

Také nevíte, jak zhubnout, když kalendářní rok se skládá jen z období plných jídel – z Masopustu, Velikonoc, foood festivalů, oslav narozenin, grilovaček a Vánoc?

Drahoušek na česneku

Moje nová humoristická kniha Drahoušek na česneku spatří světlo světa v letošním roce. Ovšem na pulty knihkupectví ji čeká jiná cesta než mých sedm předchozích knih.

Ta cesta se jmenuje anglicky “crownfunding”, což je něco jako sbírka na knihu, nebo mnohem zažitěji – předprodej.

Jak crownfunding, resp. předprodej knihy funguje? Po oficiálním zahájení předprodeje si zájemci knihu koupí přímo u nakladatelství. Neobdrží ji ale ihned po zaplacení, ale později – až se vytiskne. Je to podobné, jako když si koupíte osm měsíců dopředu lístek na koncert své oblíbené kapely.

Zájemci si přitom nemusí objednat jen jednu knihu, ale třeba balíček knih (jako dárky pro příbuzné a známé), a tím urychlit výrobu, resp. tisk knihy. Anebo podpořit rychlé vydání knihy extra příspěvkem.

Pokud čtenáři v předprodeji nezaplatí alespoň 3/4 nákladů na výrobu knihy, kniha nevyjde a nakladatelství pošle všem peníze zpět.

O tom, jestli má Drahoušek na česneku fyzicky spatřit světlo světa, tedy rozhodnou čtenáři knih a milovníci humoru. Rozhodne každý z vás.

Sledujte tento web, koncem února zde zveřejním další informace o předprodeji knihy. Níže si můžete přečíst dvě krátké ukázky z knihy.

UKÁZKY Z KNIHY:

Poprvé:

Vycházející hvězda východoněmecké atletiky, sedmnáctiletá koulařka Ulrike, nepotřebovala slyšet víc. Po sexu totiž toužila mnohem víc než já. Radost z úspěšného dne, kdy dopoledne hned třikrát vrhla litinovou kouli za sedmnáctimetrovou hranici, se v trénovaném těle starší dorostenky přetavila v nezastavitelnou řeku mladistvé touhy po vyvrcholení úspěšného soustředění.

Osvalenou pravou paží mě vhodila do postele jako štěně a druhou rukou sevřela jako svoji odměnu za slibné výsledky v zimní přípravě.

Nepostřehl jsem, kdy ze sebe svlékla reprezentační teplákovku, ale bezpečně vím, že pod ní už žádný dres neměla. Rozjitřeným smyslům patnáctiletého studenta 1. ročníku střední školy ukázala nejkratší cestu k chtivému tělu socialistické koulařky.

Následující okamžiky řídily už jenom její reprodukční hormony. Udatnými prackami popadla moji hlavu, trochu ji mezi prsty pomnula jako kouli před vrhem a pak můj obličej vtlačila mezi svá hranatě vyrýsovaná prsa. Na vteřinu jsem přizvedl hlavu, abych se před ponorem zhluboka nadýchl, a z jejího strniště na tvářích jsem ucítil vilnost ženy, která pod mužem neleží poprvé.

„Lecken,“ zapředla jako stará kočka a toužebně přivřela blankytné oči.

Netušil jsem, co po mně žádá, ale s rozpaky vzrušeného puberťáka, jemuž tři skleničky vína zkalibrovaly zrak, jsem se snažil vyhovět. Ať žijí východní Němky, rezonovalo mi hlavou, když jsem konečně ochutnal vyzrálý ženský hrudník v báječných letech. Na pár vteřin mě sice vykolejilo ochlupení, které vyplňovalo prostor mezi oběma pahorky koulařské Afrodity, avšak první vypitá deci bobulového alkoholu dokáže někdy zázraky. Rozostřila mi vidění a tím v mých očích proměnila zrzavé štětiny v hebkou dívčí pokožku.

Láhve Cechovního a Medvědí krve, které jsme s kluky pořídili z rodičovského kapesného, abychom na východoněmecké dorostenky udělali nejlepší možný dojem, na mě působily jako silné afrodiziakum. Roztekly se dál než jen do hlavy.

Odlepil jsem jazyk od chlupatého meziprsí, abych si před okamžikem velkého třesku připomněl jemné půvabnou tvář své starší milenky, avšak steroidová Ulrike mě předběhla.

„Mach schon,“ čaply mě její koulařské tlapy za obě půlky. “Mach schon!” zavelela podruhé apel k útoku na kótu.

A pak – nevím ani, jak se vše seběhlo – jsem se vůbec poprvé ocitl v neznámém prostředí.

Co to, doprčic, je? tápal jsem zprvu. Moment! Jsem v ní. Fakt jsem v ní. Kluci, vidíte to? Já šukám Ulriku. Reprezentantku NDR ve vrhu koulí.

Drahoušek na česneku:

Kuchyně naší sousedky v důchodu je totiž astronomicky vzdálená té, kterou vyhledáváme a kterou necháváme rozmazlovat své chuťové buňky. Zatímco její se opírá o hutnou českou tradici, naše o pestrost a kreativitu mezinárodní kuchyně. Zatímco ona přivedla moučnou a tučnou českou kuchyni na hranici poživatelnosti, u nás se žádné hlavní jídlo neobejde bez spousty čerstvé zeleniny.

Na našich talířích jednou tančí italský temperament, podruhé zurčí francouzské revolucionářství, napříště voní dálky jihovýchodní Asie a jindy na nich září barvy květnových luk.

Zbožňuji tak moc být při vaření vynalézavý a přelétavě hravý, že nejzdařilejším pokrmům dávám zdrobnělá jména radosti. Vzdávám jimi hold tvorům, kteří rostli a sílili proto, aby nám ve své nové podobě vynikajícího oběda vyšperkovali třeba slunečné víkendové dny. A tak jsme si v poslední době pochutnali třeba na Princezničce na paprice, na Cvalíkovi po provensálsku či Buclatých prsíčkách s černou čočkou.

Největší dojem na pozvané strávníky jsem však udělal jídlem nazvaným Drahoušek na česneku. Oplácaného králíka nevšední velikosti jsem obdržel od kamaráda Jirky. Zvíře pocházelo z jeho domácího chovu, kde zřejmě požívalo všelijakých výhod a těšilo se zvýšené pozornosti, neboť Jirkova osmiletá dcera Šárka říkala králíkovi Drahoušek.

Jiří mi přivezl Drahouška již staženého se slovy, že malá Šárka uvěřila, že utekl dírou v plotu za divokými zajíci do volné přírody. A uvěřila také, že tam bude šťastný, protože se stane jejich králem. 

Nestal se jím. Jeho životní příběh vyvrcholil v naší troubě, kde jsem jeho naložené maso proměnil při poslechu Radia Beat v masíčko křehké jako šlehačkový dort.

Ano, zatímco pro naše bříška vařím s omračující fantazií, kterou u mě rozvinula nejobsáhlejší kuchařská kniha světa, totiž internet, pokrmy naší báječné sousedky nic o světě za našimi hranicemi nevědí.

Stojí neochvějně na čtyřech děsivých pilířích – mouka, cukr, sůl a spousta oleje. Někdy vypadají jako bláto, a jindy jako kamení. A tak rovněž jídlům paní Müllerové u nás dáváme jména. Ochutnali jsme již Mordor v hubě, Postrach střev na kečupu i Srdce kamenožrouta. Jelikož jsme k ní ale neupřímní a kastrůlky od ní s poděkováním přijímáme, jsme zdrojem její motivace. Každé naše slušné poděkování doprovozené úsměvem, byť rozpačitým, ji drží v kuchyni u sporáku.

Pouze jedinkrát, když opět přinesla malý kousek nezvykle tlustého masa v hnědé omáčce s olejovými oky na povrchu, jsem na úsměv pro ni zapomněl. A s vrozenou galantností jí naznačil, že by měla myslet hlavně sama na sebe, když je teď v důchodu.

„Že si děláte škodu, paní Müllerová. My si doma přece vaříme,“ přikryl jsem znechuceně kastrůlek, který mi s šibalským mrknutím na chodbě pootevřela. „Takové peníze vás každé jídlo stojí a důchod asi nemáte královský, viďte.“

„Ale jděte, sousede,“ mávla stydlivě rukou, jako bych jí právě hádal šťavnatých čtyřicet let. „Jsem ráda, že vám tak chutná a že mám pro koho vařit.“

My jsme také rádi, mumlal jsem si pod fousy, zatímco jsem s jejím blivajzem šlapal do schodů o patro výš. Za dveřmi bytu jsem pak tlusté maso přenechal nadšeně vítajícímu psovi, jenž ho na rozdíl ode mě ocenil, a okatou omáčku spláchl do záchodu. Nikdo se přece nechce v noci probouzet s bolestmi břicha a střevními problémy.