Balení je peklo. Pro mě určitě. Nemám totiž na balení talent!

Jak se moje neschopnost řádně zabalit cestovní tašku projevuje? Například takhle: Přestože se po ubytování na pokoji zbavím některých věcí, snadno a s lehkostí zabalených a přivezených v tašce, při balení té samé tašky na cestu zpět ji nikdy nezapnu. Jako bych věcí nazpět vezl mnohem víc než tam. Což objektivně vzato nevezu. A proto tomu nerozumím…

Anebo takové hlavolamy jako třeba složit do malého placatého pouzdra neskladný plástěnkový komplet. Vážně jsem ho přivezl v tomhle kondomu? Zíral jsem na kalhoty i bundu a neuměl si představit, že se do pouzdra formátu A5 vejde byť jen jeden díl pláštěnky. Natož oba.

Než ale došlo na balení, zašel jsem ráno v sedm na molo pod naší chatou. Naposled se podívat na východ slunce nad malebnými ostrovy v chladném Baltském moři. Prkna na molu byla překvapivě namrzlá, námraza se stříbřila i na sedadlech člunů. Při pohledu na tuto mrazivou slídu jsem si uvědomil, že po odjezdu naší rybářské party, do kterého zbývaly necelé tři hodiny, přijde na ostrov na severu zima. Už brzy.

Z kochání se mrazivým úsvitem, se kterým kontrastovaly jen šortky na mém těle, mě vyrušilo zalovení. V průzračné vodě vpravo u rákosí srknul okoun. A vzápětí znovu. Neváhal jsem proto ani vteřinu a popadl navázaný Honzův prut, který byl s ostatními opřený o garáž u mola, a rychle tím směrem nahodil. Zlatá rotačka Jenzi s červenými pruhy ani tentokrát nezklamala. Okouna jsem chytil hned prvním hodem, třetím nahozením nástrahy jsem chytil druhého a čtvrtým náhozem pak třetí rybu. Štiku kolem šedesáti centimetrů.

Na tuto třpytku, kterou jsem poprvé přivezl ukázat štikám v Baltském moři v roce 2016, aby se zde okamžitě stala TOP nástrahou k lovu velkých štik a okounů, je ve Švédsku prostě absolutní spolehnutí. Přesto však už jsem dál nenahazoval. Vždyť lepší rozloučení s ostrovem jsem si ani nemohl přát.

Vrátil jsem se do naší chaty posnídat a zabalit si. V kuchyni jsem se opět praštil temenem hlavy o nízké futro dveří. Tak silně, až se mi na pár vteřin zatmělo před očima. Proč, sakra, mají Švédové do kuchyně nižší dveře s vysokým prahem, který se musi překročit? Nevšiml jsem si, že by zrovna oni byli nižšího vzrůstu.

O chvílí později jsme si s Kubou, který se už také vzbudil, ukázali boule na temenech našich hlav, které jsme získali během pobytu na ostrově. Jakub se o horní rám dveří praštil dvakrát, stejně jako já. Jen na jeho holé hlavě byly boule čitelnější než pod mým čírem.

A pak? Balení, nakládání bagáže a vypitých sudů na valník u traktoru. Potom nakládání toho samého nákladu na loď, která nás dopravila z ostrova na pevninu. A tam to samé nakládání – potřetí. Totiž nakládání bagáže do naší dodávky. A zatímco před námi byly stovky kilometrů dolů na jih, do přístavu v Trelleborgu, v autě jsem usnul. Z podřimování mě probrala až Petrova slova.

“Ti Švédové jsou tak hodní, že se dokonce i předjíždějí neagresivně,” všiml si. A tak jsem si toho začal všímat také. A skutečně. Řidiči, kteří naši těžkou dodávku předjížděli, nás předjížděli jinak, než jak jsme v Česku zvyklí. Klidně a spořádaně, mohu-li to tak říct.

Cestou do Trelleborgu jsme se opět zastavili u řeky Mörrum, abychom tady zjistili, že pouhé dvě hodiny před naším příjezdem byl na sektoru č. 7 ulovený přívlačí losos dlouhý 103 cm a těžký 10,5 kg. Fantazie! Chybělo tak málo a mohli jsme být svědky ohromné podívané.

Dokoupili jsme zde suvenýry a potom zastavili až na trajektu v Trelleborgu, který nás během noci převezl na sever Německa. Pro zajímavost – večeře na trajektu stála 109 švédských korun (cca 275 českých korun), snídaně pak byla za 99 švédských korun (cca 245 Kč). Světla přístavu v Rostocku jsme spatřili krátce poté, co jsme dosnídali. Než však náš trajekt v 6.20 zakotvil v Rostocku, přišly mi další zprávy od Jirky, který se s jinou partou vracel z Nepálu, a proto letos nebyl s touto partou ve Švédsku. Všichni byli v pořádku a veselí, jak vyplývalo z fotek.

A dál už vlastně není příliš co psát. Přejetý mýval, přejetá liška, přejetý ježek, přejeté další zvíře… Cestou dolů na jih jsme míjeli mrtvolu za mrtvolou. Naše štikařská výprava na ostrov v Baltském moři tak vlastně skončila podívanou na hřbitov přejetých zvířat na dálnicích z Rostocku na Berlín, a pak dál z Berlína na Weiden.

Vlastně ne. Skončila o něco později. Alespoň pro mě. Skončila ve vaně plné horké vody a pěny. Tam jsem zavřel oči a vrátil se znovu na začátek…

Po prudkém ochlazení v Česku všichni předpokládali, že na severu je nám ještě hůř. Nebylo. Stopy ranního mrazu se ukázaly až v den našeho odjezdu. Vydržely ale jen hodinu.

Balím… V sektoru A1 se nachází originální kapsa na pláštěnkový komplet, který v ní byl originálně zabalený. Kapsa je tak placatá, že se do ní vejde akorát tak sešit formátu A5. V sektoru A2 (uprostřed) se nachází kalhoty a v sektoru A3 horní díl pláštěnky s kapucí. Jak věci ze sektoru A2 a A3 vtěsnat do placatého pouzdra v sektoru A1? Ujišťuji vás, že jedině dlouhodobě vyvíjenou hrubou silou…

Oblečení, časopisy, kniha… Jsem připravený opustit ráj a vrátit se do české reality.

Opouštíme ostrov u východního pobřeží Švédska.

Jsme ready, můžeme odjet domů.

Poslední zablbnutí před chatou s vikingskou palicí.

Ještě jedno ohlédnutí za sebe… Zítra už to bude jenom vzpomínka.

Na švédskou pevninu nás odvezla loď Sue Ellen.

Minimálně na rok tuhle mořskou oblast opouštíme.

Cestou zpět jsme se znovu zastavili u řeky Mörrum a tam pořídili tuto společnou fotografii. Zleva: Jirka, Petr, Honza, Kuba a já.

Řeka Mörrum.

Řeka Mörrum. Naše poslední zastávka ve Švédsku při cestě zpět.

Text a foto Václav Fikar (foto autora s vikingskou palicí Jirka Kohout)