Deník šíleného rybáře ze štičího ostrova v Baltském moři – 7.

Datum publikace: 05-10-2018, 22:20 v Rybářské výpravy objektivem.

V 6.10 mě probudil bláznivý kokrháč, abych se z okna podíval na zase jiné ráno. Tentokrát mírně deštivé a znovu velmi větrné. Silný vítr dorazil už v noci, kdy mě několikrát probudilo jeho lomcování se stožárem u domu Christel a Magnusse, ne kterém vlaje švédská vlajka.

Moje ráno pak mělo klasický průběh. Umíchal jsem si vajíčka, tentokrát na sádle, abych měl v jídelníčku nějakou změnu, a navíc s rozdrzcenými stroužky česneku, abych zabil nachlazení. Cítil jsem v nose, jak si rýma protahuje záda a chtěla by se proskočit, což jsem nechtěl připustit…

Potom jsem sešel do chatky u mola u moře, abych se osprchoval.

“Fikare, Fikare, měl by ses konečně pořádně vyspat,” všiml jsem si tam v zrcadle pytlů pod očima. Nezmizely, ani když jsem je zchladil ledovou vodou, kterou jsem nabral do dlaní. Několikrát jsem si ošplouchnul obličej studenou vodou, ale pytle pod očima držely dál. Poslední dva týdny jsem toho vážně moc nenaspal…

Cestou zpět jsem se pozdravil s Magnussem, který každé ráno v půl sedmé vyjíždí na čtyřkolce pečovat o svoji farmu, a pak jsem vypil hrnek horké kávy. U kafe jsem odpověděl Jirkovi na noční zprávy z Nepálu (poslal hned několik fotografií) a potom jsem si jen krátce prošel Facebook, kam jsem v předešlých čtyřech dnech nasdílel několik fotografií ze Švédska a také video z našeho uvíznutí na mělčině při průjezdu úžlabinou mezi dvěma ostrovy. Měla to být zkratka. Navigace nás tam ujišťovala, že průplav je sjízdný, což ale nebyl.

Výsledkem bylo, že jsem se vysvlékl do trenek, vlezl do vody, která měla necelých deset stupňů, a jako burlak táhl člun na laně proti proudu. Honza na zádi člunu pomáhal veslem, a tak jsme se pomalu hýbali vpřed. Až jsme uvízli v travách a bahně úplně, a tak musel do trenek i Honza.

Dalo práci a dost času člun zaklíněný v blátě otočit a pak ho dostat zpět na moře. A také pak dalo práci přesvědčit moje zmrzlé nohy, že už nejsou v chladném moři, ale v teplých ponožkách a v zimní kombinéze. Ještě o dvě hodiny později jsem je necítil…

Ráno u kávy jsem také poděkoval za první ranní přání k svátku. Tam na severu jsem na něj dočista zapomněl. Přání přišlo několik a všechna byla krásná.

V půl osmé jsem se začal oblékat do zimní kombinézy na moře. Honza se vysoukal z postele dřív, tentokrát už krátce po sedmé, abychom zkorigovali včerejší časovou ztrátu. A tak jsme už v osm u mola na pobřeží startovali člun.

Ranní chytání bylo poprvé od našeho příjezdu velmi kontaktní. Voda se přitom od našeho příjezdu ochladila o čtyři až pět stupňů, jak hlásil echolot. Našemu člunu přineslo ranní mrskání vody rovných dvacet ryb – patnáct štik a pět okounů. Honza přitom chytil sedmdesátku.

Zbývající kluci z naší švédské party vyjeli na vodu později než my, ale později na chatě si ranní chytání také pochvalovali. Navíc chytili okouna 40 centimetrů, což je skvělé. Hlavně však viděli losa, což je ještě skvělejší. Překonával moře mezi ostrovy. Natočili ho, i když video vzhledem ke značnému přiblížení není příliš ostré.

Poslední den před odjezdem z ostrova jsme si dobře zachytali. Honza večer mimo jiné chytil okouna 39 cm. Metrovku jsme však nechytli, ani devadesátku. Mojí nástrahu dne se přitom stal obří shad, který jsem náhodou vytáhl z vody v jedné ze zátok.

“Když jsem ho našel, tak bych na něj asi měl chytat, myslím,” říkal jsem předchozího dne Honzovi. V rybařině se totiž často stává, že největší rybu chytíte na půjčenou nebo nalezenou nástrahu.

Následující odpoledne jsem tedy shada upnul do karabiny a… Děly se věci! Na tuto 22 centimetrovou gumu jsem chytil sedm štik a dalších šest se mi jich vypnulo. Hned první tři nahození přitom znamenaly tři štiky, všechny ale jenom kolem padesáti centimetrů.

Sotva o pár minut později jsem pak byl poprvé v životě přímým účastníkem situace, kdy zhruba pětačtiřiceticentimetrovou štiku, kterou jsem přitahoval k lodi, napadla pod hladinou větší štika. Odhadem 75 až 80 centimetrů. Můj malý úlovek mi ovšem nesežrala. Do menší štiky jen prudce vrazila, ale pak se ještě rychleji stáhla dolů do trav. Jako kdyby si nás, rybářů ve člunu, všimla. Škoda, že tenhle moment nemáme natočený.

Před půl sedmou se na západním obzoru začala červenat obloha a já si až v tu chvíli uvědomil, že zítra balíme a náš ostrov opouštíme. Nechce se mi odtud zpátky… 🙂

Z této fotografie by se mohlo zdát, že jsme v rybářském ráji. Zatímco si s okounem pořizujeme selfie na památku, Honza za mými zády vyháčkovává ulovenou štiku. Pravda je taková, že dvě dravé ryby naráz v jedné lodi zde nejsou až tak časté, přestože už se nám to dříve několikrát poštěstilo.

Honzova dopolední štikajzna.

Následek hazardní manipulace se štičími řezáky. To je tak, když baltské štice otevíráš pusu rukou…

Portrét jednoho z pachatelů. Druhá ze štik, která mě “pokousala”…

Když si zahráváš se štikou podruhé… Tohle se stalo o patnáct minut později, důvod krvácení byl přitom stejný. Člověk by neměl štice otevírat tlamu rukou, když ona sama ji chce mít zavřenou. Protože pak musí na moři řešit, jak zastavit sice drobné, avšak nekonečné krvácení. V tomto případě pomohl papírový kapesníček a stará páska na všechno.