Deník šíleného rybáře ze štičího ostrova v Baltském moři – 6.

Datum publikace: 04-10-2018, 21:22 v Rybářské výpravy objektivem.

Ráno jsem vylezl z postele za pět minut šest, jelikož mě probudilo kokrhání kohouta. Až do dnešního rána jsem netušil, že ostrov se probouzí s kohoutem. Neměl jsem o něm ani tušení, přestože tady spím slabě a vstávám brzy. Že se na ostrově pasou krávy a koně, to nelze přehlédnout. Že tady štěkají Magnussovi lovečtí psi, to nelze přeslechnout. Ale že někde tady na Magnussově farmě hrabou i slepice?

V každém případě díky kokrháčovi jsem viděl víc než kluci, které uřvaný král slepic neprobudil. Totiž nejkrásnější ráno našeho pobytu. Východ slunce, který rozzářil východní obzor postupně několika odstíny žluté, od zlatožluté přes hořčičnou až po kukuřičnou, červené a nakonec i nebesky modré. Po předchozím větrném dni se skandinávské ostrovy probudily do pohádkového rána. Každý fotograf přírody by se z něj tetelil radostí. Mě nevyjímaje…

S Honzou jsme chtěli vyjet na moře mezi osmou až půl devátou, ale protože po noční oslavě ostrovní svobody ráno nevstal, vypravil jsem se k „frňákovníku“. Frňákovník říkáme osamocené jabloni mezi dvěma oblými skalními útvary na pobřeží.

Frňákovník musí být bez pochyby výjimečná jabloň, když ustojí všechny ty slané větry od severu. Plodí sice jen malá jablka, ale na konci září už jsou chutná. Stejně jako před dvěma roky i letos jsem si z frňákovníku utrhl jablko. Tentokrát však jen pro sebe. Snědl jsem ho a vypravil se využít slunečného rána k fotografování krás mysteriozní skandinávské přírody.

Jak den krásně začal, tak se kolem oběda změnil. Jako lousknutím prstů. Tlak bleskově poklesl a začalo pršet. Moře se uklidnilo. Ale ryby, na které jsme vyjeli až po půl dvanácté, nebraly. V jedné zajímavé zátoce jsem sice měl na prutu tři štiky, z toho jednu kolem sedmdesáti centimetrů, ale žádnou jsem do lodi nedostal.

Statistika úlovků se tak upravovala až večer, kdy jsem konečně přišel na správnou nástrahu. Vítěznou se stala větší plandavka, zakoupená před dvěma roky právě ve Švédsku. Zafungovala okamžitě po upnutí do karabiny na šňůře. První dva hody znamenaly dvě půlmetrové štiky, třetí hod pak přivábil velkou štiku. A byla to podívaná!

Její záběr jsem totiž přímo sledoval. Štika se zvedla odkudsi z bohatého pralesa vodních trav, aby raketově zaútočila na plandavku, kterou jsem vedl pod hladinou. Její atak jsem díky klidné a průzračné vodě viděl jako na obrazovce. I to, že je velká. Tahle vypasená štika měřila 83 centimetrů, což znamenalo zatím největší rybu naší výpravy.

Byl jsem za ni rád dvojnásob, protože od polední změny počasí a poklesu tlaku mě na moři bolela hlava. Mučivě. Tak moc, že jsem chtěl chytání skrečovat. Nakonec jsem ale bojoval až do konce, přestože se mi chtělo bolestí hlavy zvracet. A vyplatilo se. Někdy prostě stojí za to jít dál i přes mučivou bolest…

Půl sedmá ráno. Další den na jednom z ostrovů na severu v Baltském moři začíná…

Západní břeh našeho ostrova.

Místo rybolovu jsem si ráno udělal fotografickou procházku. Tohle je pohled ze západního břehu našeho ostrova.

Mnoho rybářů v Česku si myslí, že vypravit se do Švédska za štikami znamená jistotu úlovků velkých štik. Není to pravda, zvlášť v těžkých brakických vodách Baltského moře. Hledání velkých štik je náročná práce s nejistým výsledkem, ovlivňovaným neovlivnitelným. Počasím a proměnami jeho nálad.