Deník šíleného rybáře ze štičího ostrova v Baltském moři – 5.


Datum publikace: 03-10-2018, 23:52 v Rybářské výpravy objektivem.

Po předchozích ránech, rozsvícených sluncem, jsme na našem štičím ostrově v Baltském moři vstali do mírného deště a dosud nejslinějšího větru. Severního.

U snídaně v šeru kuchyně, k níž jsem si umíchal vajíčka a ukrojil krajíc z tvrdnoucího bochníku chleba, jsem se díval na hrušeň za oknem. Vítr mlátil jejími větvemi, jako by je chtěl všechny ulámat, a občas shodil nějakou hrušku do trávy. Jednu, druhou, desátou…

Přemýšlel jsem, jestli se mi chce do takového počasí vystrčit nos. Jestli se mi chce vyjet na moře, kde nás bude čekat boj s velkými vlnami. A navíc s deštěm.

Přesně takové počasí na rybách nesnáším. V chladném dešti mi promoknou prsty na rukou a ve studeném větru v nich v zápětí ztratím cit. A pak vodím uměle nástrahy vodou, aniž bych je ovládal podle svých představ. Aniž bych je cítil. A nedej pak bože, aby se mi chtělo močit… (muži mi jistě rozumějí :D).

Po osmé se ale probudil Honza. Sešel z podkrovní ložnice dolů do kuchyně na snídani. U kuchyňského stolu jsme potom společně analyzovali naše dosavadní výsledky a přemýšleli, co změnit, abychom se přiblížili štičím krokodýlům Skandinávie.

Samozřejmě jsme řešili i počasí. Při debatování o jeho aktuální nevlídnosti jsme si připomněli, že dnešek by mohl být zlomovým dnem, který nás ke krokodýlům nasměruje. Vždyť se konečně zatáhlo. A vítr se otočil. Navíc začalo pršet, poprvé od našeho příjezdu. Počasí se změnilo přesně podle předpovědi Yr.No.

Jenže ani změna počasí nás k opravdu velkým zubatým neposunula. Přestože jsme nabídli druhou šanci zátokám Pyj a Varle, velkou štiku jsme v nich ani tentokrát neulovili. Ve vichru jsme tam chytili jenom pár malých štik od břehu. Neměli jsme možnost námi zvolená místa pořádně prohazovat, vlny unášely naši loď i s kotvou pryč.

Dopolední výjimkou byla vypasená sedmdesátka, kterou Honza vyvláčel ve Varleti. Tou dobou už byl vítr ale tak silný, že ohýbal rákosí až k samotné hladině moře. Na chvíli jsem proto přestal chytat a tuto podívanou jsem natáčel.

Zpátky na náš ostrov jsme se vraceli proti velmi vysokým vlnám. Nejvyšším, jaké jsem v této konkrétní části švédského pobřeží až dosud zažil. Na jeden čtyřmetrový člun byly až moc. Další kluci z naší party dobře věděli, proč se v dopoledním počasí na vodu nehrnuli.

Při obědě, ke kterému Petr uvařil vynikající dýňovou polévku (budu si muset říct o recept), jsme zkompletovali zprávy o počasí v Česku, přesněji na západě Čech. Konkrétně pak z míst, kde bydlíme a odkud nám je posílali naši blízcí. Zatímco na našem skandinávském ostrově bylo ráno šest stupňů nad nulou, v Chebu a v Plzni ve stejnou dobu -1°C a v Mariánských Lázních -2°C. V Čechách si všichni mysleli, jak asi musíme na severu v Baltském moři trpět, když ve střední Evropě je už mráz i vítr. Netrpíme. Je tady o něco tepleji bylo než u nás doma. Až na ten silný vítr.

Petrovu dýňovou polévku jsem si přidal i s krajícem tvrdnoucího chleba a pak vyšel za odpolední siestou. K dřevěné knihovničce na vrcholu ostrova. Vítr byl ale už v nárazech tak silný, že dospělému chlapovi znemožňoval normální souvislou chůzi. Párkrát do mě narazil, jako by mě chtěl shodit z cesty, nicméně do knihovničky jsem došel a natáhl se k odpočinku na ratanovou pohovku.

Zavřel jsem oči a poslouchal zvuky. Prosklenná dřevěná bouda jich vydávala hned několik. Jak se do ní vichřice od severu opírala, knihovnička vrzala, praskala, skřípala i klepala. Díval jsem se na strop a přemýšlel, kolik podobných větrů už tato bouda na skále asi vydržela. Usnout se mi tam ale nepodařilo.

Ve tři hodiny odpoledne jsme znovu vyjeli na vodu, tentokrát do předem vybraných závětří za některými ostrovy, které jsme si ukázali na mapě. Šlo o správné rozhodnutí. Schovaní z dohledu vysokých vln jsme si nakonce docela pěkně zachytali štiky i okouny, protože jsme měli čas i prostor se zvoleným místům věnovat…

Podvečer jsem znovu chytil několik okounů.

Skandinávie… Moře a ostrovy z oblých a barevných skalních masivů.

Okouní fešák, kterého jsem chytil při soumraku. Byl to poslední úlovek před tím, než nás začal zlobit motor.

Selfíčko s odpolední štikou. Myslím, že únava z vícedenního nevyspání a z několika hodin strávených v silném větru na moři je na mně dobře patrná.

Honza a jeho dopolední krasavice.

Mrtvý strom, oblíbený ptactvem.

Odpolední odpočinek mezi knihami v dřevěné knihovničce. Škoda, že z fotografie není slyšet, jak bouda pod náporem vichru skřípala a praskala.

Místo mých odpočinkových chvilek.

Labuť se zvedá z moře, na kterém se zvedají vlny.

Moře plné skalních ostrovů. Věřte nebo ne, ale na každém rostla nějaká květina. Některé dokonce jarní, nikoliv podzimní. Všimněte si na fotografii v levé spodní části…

Text a foto Václav Fikar

 

 




Komentář

17 + twelve =

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..



NEJNOVĚJŠÍ ČLÁNKY A FOTOGRAFIE / LATEST ARTICLES:

Příběhy z rákosových tůní 3.

Bývala na Ohři tůň, která měla parametry dvanáct metrů širokého, ovšem velmi krátkého slepého ramene, v němž nebylo snadné chytat.

Když řekou cválala velká voda po deštích,...

Propásli jste možnost koupit vyprodanou knihu Když už jsem ji zbouchnul aneb Sexem k…? Nepropásněte malý dotisk!

Kniha Když už jsem ji zbouchnul aneb Sexem k životní roli hustýho rodiče měla u čtenářů okamžitý úspěch, o čemž svědčí nezvyklé množství pozitivních...

Top