Deník šíleného rybáře ze štičího ostrova v Baltském moři – 4.


Datum publikace: 02-10-2018, 23:28 v Rybářské výpravy objektivem.

Stejně jako předešlé noci i tuto jsem spal velmi málo, slabě a trhaně. A stejně jako předešlého rána i dnes vyšlo po čtvrt na sedm ráno slunce. Stejně jako předešlého rána jsem vyšel s Pentaxem na východní břeh našeho ostrova a stejně jako předešlého rána jsem tuto podívanou fotil. Jen jinak. Jiným způsobem a jinou optikou, abych pořídil jiné snímky. Slunce bylo velké, větší než předchozího dne, přesto zářilo méně. Jako kdyby chtělo, abych pořídil jiné snímky bez větší námahy.

Po zachycení východu slunce Pentaxem jsem se pozdravil s Christel, která byla také brzy ráno venku. Bez fotoaparátu. Proč právě tohle v souvislosti s naší bytnou zmiňuji? Tou dobou jsem o ní sotva pár hodin věděl, a to díky Instagramu, že je vášnivou fotografkou. Usmáli jsme se jeden na druhého v tom vycházejícím slunci a já se pak osprchoval v dřevěné chatě na pobřeží.

Když jsem osprchovaný vyšel z chaty ven, vál silný vítr. Opět. A tak jsem si po návratu z prozlaceného, avšak větrného pobřeží dal vařit vodu na druhé kafe. Do plechového hrnku, protože rychlovarnou konvici na chatě nemáme. Než se v něm voda uvařila, přišla mi zpráva přes WhattsApp. A po ní hned druhá.

Jirka! Konečně. Konečně se ozval z Nepálu a poslal fotky. Pomalu už jsem o něj začínal mít strach. Od víkendu jsem na něj mysleli. A kluci z naší muzikantsko-rybářské švédské party jakbysmet. Poslední tři dny se mě ptali, jestli už se mi Jirka ozval. Ale já jen kroutil hlavou.

Saxofonista kapely Sto zvířat Jirka Hanzlík byl členem výpravy Kam tam du, která odletěla do Káthmándú, hlavního města Nepálu. Letos dal přednost této výjimečné cestě do Asie před výpravou za štikami Baltského moře, čemuž jsem rozuměl. Jirka poslal fotky a zároveň se ptal, jak se nám daří a jestli už máme ulovené velké štiky.

Neměli jsme zatím žádnou přes osmdesát centimetrů. A ani tento den na tom nic nezměnil. Naopak. Celý den jsme nebyli schopni ulovit štiku přes 65 centimetrů, což nás s Honzou psychicky ničilo. Až večer, když se uklidnil vítr a slunce zapadlo za obzor, jsem za kameny v jedné dvoumetrové tišině u jednoho z ostrovů trefil sedmdesátkovou štiku a šest okounů, největšího 36 centimetrů. Navíc Honza přidal několik štik do šedesáti centimetrů. Večerní úlovky nás nikam neposunuly, ale aspoň zvýšili denní skóre co se počtu vyvláčených ryb týká.

Po návratu jsme se u kotvícího mola na našem ostrově potkali s druhým člunem naší party. Petr s Jakubem nám řekli, že měli na prutu osmdesátku, ale že souboj vyhrála…

A tak jsem byl večer u natočeného piva rád, že jsem se po obědě na chvilku znovu vypravil s foťákem po ostrově. Využil jsem slunečné chvilky i faktu, že Honza si šel na hodinku lehnout, a vypravil jsem se kochat zdejšími krásnými skalami. Právě tady je totiž lépe než kdekoliv jinde na světě vidět, že není skála jako skála.

Jsou sebevědomé skály s hlavami vysoko v oblacích. Avšak přestože jsou slunci nejblíž ze všech, jsou chladné. Jsou hranaté. Jsou ježaté. Jsou špičaté. Jsou samá kost. Jsou mrtvé. Jsou jenom kámen a prach.

A jsou skály s hlavami nízko nad zemí. Některým občas šplouchá na maják, ale umí zahřát. Často hrají barvami. Jsou oblé. Některé jsou kulaťoučké a teplé jako koblihy, jiné placatější jako vdolky a další připomínají prsa žen. Shromážďují kolem sebe život.

Kolem některých z nich pak vyrostly mohutné a moudré stromy, které by staří Keltové, a tedy i Vikingové uctívali  jako Stromy života. A kde pevně rostou Stromy života, tam tepou srdce a rozkvétají duše. Tedy stejně jako v našich obyčejných životech.

Krajina, která zrcadlí lidský život…

Na ostrově vlajky vlají…

Do dřevěné knihovničky chodím odpočívat. Někdy s knihou, někdy jen tak. Občas se tam i natáhnu a koukám nad sebe. A to potom pod stropem vidím právě tohle…

Jeden z mnoha ostrovů u východního pobřeží Švédska.

Další ostrůvek u východního pobřeží Švédska.

Dřevěná chatka na našem ostrově v typických skandinávských barvách.

Lesní krása na našem ostrově.

Labuť zpěvnou jsem viděl a fotil poprvé v životě. Na ostrově nedaleko našeho ostrova.

Jeden z moha půvabných skalních ostrůvků.

Hledání velkých štik v brakických vodách Baltského moře je časově náročná práce.

Tento shad s fialovým hřbetem, jehož barvu mi zhotovil Jakub Kemr z Nymburku přímo na zakázku, patří zatím k nejúspěšnějším nástrahám.

Honza přitahuje k lodi štiku.

Jeden z mých podvečerních okounů.

Text a foto Václav Fikar




Komentář

eighteen + six =

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..



NEJNOVĚJŠÍ ČLÁNKY A FOTOGRAFIE / LATEST ARTICLES:

Pětiminutový sestřih z autorského čtení a křtu knihy nyní na YouTube

Pokud si chcete přiblížit atmosféru sobotního autorského čtení a křtu úspěšné knihy Když už jsem ji zbouchnul aneb Sexem k životní roli hustýho rodiče...

Křest knihy a autorské čtení v Kralupech nad Vltavou

V sobotu 16. března od 20 hodin se v baru The Patro ve středočeských Kralupech nad Vltavou uskuteční oficiální křest knihy Když už...

Příběhy z rákosových tůní. První díl čtěte právě teď v novém Kajmanovi

Aktuální číslo rybářského magazínu Kajman, které se dnes objevilo na pultech trafik i ve schránkách předplatitelů, uvádí 1. díl dlouho avizovaného seriálu Václava Fikara...

Český a slovenský archiv subkultur přinese rozhovor s V. Fikarem

Český a slovenský internetový archiv subkultur Ziny.info, který se zabývá mimo jiné mapováním hudebně undergroundové žurnalistiky z počátku 90. let minulého století, uveřejní v...

Top